FERDINAND I. 1503–1564

	FERDINAND I.
Narození	10. 3. 1503
Místo narození	Alcalá de Henares (Španělsko)
Úmrtí	25. 7. 1564
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 119-122
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/54928

FERDINAND I., * 10. 3. 1503 Alcalá de Henares (Španělsko), † 25. 7. 1564 Vídeň (Rakousko), český a uherský král, římský císař

Mladší syn habsburského arcivévody a kastilského krále Filipa I. Sličného (1478–1506), syna císaře Maxmiliána I.) a jeho manželky Jany (1479–1555), dědičky kastilského a aragonského trůnu. Vyrůstal téměř jako sirotek, neboť otec zemřel již 1506 a matka, neschopná výchovy dětí (v důsledku duševní choroby nazývaná Johana Šílená), byla internována. O F. pečoval děd z matčiny strany, aragonský král Ferdinand V., který ho vychovával jako španělského infanta v duchu nekompromisního katolicismu. Teprve po jeho smrti se F. 1517 setkal se starším bratrem, španělským králem a pozdějším římským císařem Karlem V., a byl jím povolán do Nizozemí (1518). Zpočátku zůstával pod silným vlivem Karla V., který spravoval obrovské španělské koloniální impérium a pokládal F. pouze za svého pomocníka a výkonného zástupce. F. postupně prokázal snahu o politické osamostatnění i mimořádné vladařské schopnosti. Nesdílel Karlovu ideu o vybudování univerzální světové říše, naopak se snažil získat vlastní pevnou mocenskou základnu a prosadit na čelné místo v Evropě svoji užší rodinu a pokračovatele (středoevropskou větev habsburské dynastie).

Po smrti Maxmiliána I. (1519) získal Karel V. také vládu ve Svaté říši římské národa německého, složitém konglomerátu knížectví a říšských měst, který se v té době stával nástupištěm reformace a dějištěm mnohostranných konfesijních a politických bojů. Karel nezbytně potřeboval pomoc loajálního mladšího bratra, proto mu postupně uvolňoval prostor ve střední Evropě, aby se sám mohl soustředit na vládnutí ve Španělsku, Nizozemí, Itálii a koloniích a na mocenské soupeření s Francií. 1520–22 předal F. omezený výkon vlády v rakouských zemích. Ten, ačkoli měl dobré vzdělání a ovládal španělštinu, italštinu, francouzštinu a latinu, tam přicházel bez znalosti německého jazyka, tamního práva a společenských poměrů. Dostával se do konfliktů s rakouskou šlechtou a měšťany, 1522 krvavě zúčtoval s opozicí, ale brzy pochopil, že nemůže používat pouze násilí a že se musí středoevropské situaci alespoň částečně přizpůsobit.

Na základě vídeňských smluv mezi Habsburky a Jagellonci 1515 byl F. v nepřítomnosti formálně zasnouben (1516) s Annou, dcerou českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského. Ke sňatku však došlo teprve v květnu 1521. Z dynasticky podmíněného, avšak harmonického, manželství se narodilo patnáct dětí, z nichž se dožili dospělosti tři synové a devět dcer. F. synové se stali zakladateli nových větví habsburské dynastie (Maxmilián II. větve česko-rakousko-uherské, Ferdinand II. Tyrolský větve tyrolské a Karel II. větve štýrské) a několik dcer bylo provdáno do zemí, v nichž F. sledoval své mocenské zájmy (Polsko, Toskánsko, Mantova, Ferrara). Na počátku jeho státnické kariéry však bylo nejdůležitější, že se Anna Jagellonská po bitvě u Moháče (1526) a po smrti svého bratra, krále Ludvíka Jagellonského, mohla (v zájmu svého manžela) ucházet o dědictví českého a uherského trůnu.

Po vymření jagellonského rodu po meči české stavy odmítly uznat jakékoli dědické nároky F. a vyhlásily svobodnou volbu, odmítly rovněž možnost, že by v jeho prospěch zasáhl Karel V., neboť české země již do svazku Říše nepatřily. F. musel podmínky přijmout a ve volebním klání se utkal se dvěma bavorskými vévody z rodu Wittelsbachů, Ludvíkem a Vilémem. Stavovská volební komise, v níž byli z pověření zemského sněmu po osmi představitelích zastoupeni páni, rytíři a královská města, 23. 10. 1526 rozhodla ve prospěch F. Jelikož stavy vedlejších zemí nebyly k volbě ve Svatovítské katedrále přizvány, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice neuznaly výsledek volby, ale přijaly Ferdinanda na základě jeho dědičných nároků. Tím vznikl vážný ústavněprávní problém, který se v následujícím období nepříznivě odrážel jak ve vztahu mezi zeměmi České koruny, tak i mezi panovníkem a stavy.

K přijetí F., a tím i Habsburků, na český trůn, došlo v rámci tehdejší politické kultury (mírovým způsobem a bez úplatků; za korupci nelze pokládat standardní slib, že zvolený král zaplatí dluhy svých předchůdců). F. musel přijmout volební kapitulaci, jíž se zavázal respektovat právní a náboženské poměry českého státu. Nedostatkem kapitulace byla skutečnost, že nemohla předjímat nový politický styl, jejž budoucí panovník uvede do života. F. si byl vědom toho, že královský titul (a s ním spojený kurfiřtský hlas v Říši), hospodářský potenciál českého státu a jeho strategická poloha ve střední Evropě vytvářejí základ pro budování velmocenské politiky. Nemohl potlačit silné české stavy a jejich instituce, a proto přistoupil k taktice uznávání pouze těch stavovských práv, která stavy prokázaly psanými privilegii. Připustil sepsání závazných právních kodexů – zemského zřízení českého (1530) a moravského (1535) –, ale zároveň se snažil jednostranně změnit obsah psaného práva. Příležitost mu poskytl požár Pražského hradu 1541, při němž shořely zemské desky, dokládající kontinuitu politických a majetkových práv českých stavů. Při obnově deskových vkladů prosadil novou verzi korunovačního reversu (1545), podle níž údajně nastoupil na český trůn dědickou posloupností, nikoli svobodnou volbou. Tento právní trik měl velký význam pro stabilizaci habsburské monarchie na českém trůnu a umožnil F. ještě za života stávajícího panovníka (vivente rege) dosáhnout přijetí (1549) a korunovace syna Maxmiliána II. za českého krále (1562).

Hned na počátku vlády v zemích České koruny zřídil F. nové centrální instituce (dvorním řádem 1527). Zvláště důležité byly dvě z nich: tajná rada, v níž několik důvěrníků krále řešilo nejvýznamnější témata vnitřní a zahraniční politiky, a dvorská komora, která byrokraticky spravovala panovníkovy finance a prostřednictvím podřízené české komory zasahovala do správy regálních práv, berní a královských statků. F. už v rakouských zemích pochopil, že nemůže vládnout prostřednictvím obávaných cizinců (španělských a nizozemských rádců), a proto se zaměřil na domácí šlechtu, zvláště na ty rody, které loajalitu ke králi nadřazovaly nad respekt k tradičnímu stavovskému zřízení. Loajálním osobám svěřoval nejen nové zeměpanské instituce, ale i staré zemské úřady a snažil se personálně propojit českou kancelář, nejvýkonnější úřad českého státu, s tajnou radou tím, že nejvyšší české kancléře (Jindřicha IV. z Plavna, Jáchyma z Hradce) jmenoval tajnými rady. Snažil se rovněž oslabit zemské sněmy tím, že svolával porady stavovských předáků ze všech zemí do Vídně, aby od nich získal souhlas k vybírání vyšších daní a vysílání vojska (zemské hotovosti) k válčení v Uhrách. V tomto ohledu však neuspěl, stejně jako ve snaze zřídit společné sněmy českých a rakouských zemí, které by postupně nahradily samostatné rozhodování stavů v jednotlivých zemích. Finance a vojenství byly nejdůležitějšími zbraněmi v rukou stavů, a proto se jich nehodlaly vzdát. Pokud chtěl král dosáhnout svých záměrů, musel objíždět zasedání zemských sněmů a tam složitě vyjednávat se stavy; za jejich ochotu podpořit panovníkovy požadavky musel platit ústupky v náboženských, administrativních či jiných záležitostech. F. tak z nezbytnosti přistoupil na rotující systém vládnutí a kromě hlavní rezidence ve Vídni a občasného sídla v Praze pobýval na cestách a krátkodobě sídlil v českých a rakouských zemích nebo v říšských městech, jak to odpovídalo jeho momentálním potřebám.

Systematicky uvažující F. využil každé vhodné příležitosti k tomu, aby oslabil vliv stavů, a zvláště stavovské opozice, na vládu v českých zemích. 1528 zakázal samovolné svolávání krajských sněmů, a tím odebral politickou iniciativu rytířskému stavu; zrušil shromáždění tzv. velkých obcí svobodného měšťanstva a rozdělil sjednocená pražská města, což vedlo k prvnímu pokoření královských měst. Vzápětí uplatnil královské výsadní právo na dolování a mincovnictví a zabral Šlikům výnosné jáchymovské stříbrné doly. 1530 propustil z úřadu nejvyššího purkrabího (předsedu české zemské vlády), ambiciózního velmože Zdeňka Lva z Rožmitálu, a prokázal tím, že hodlá zasahovat i do obsazování stavovských úřadů. České stavy, které nebyly zvyklé na tak důrazný tlak panovníka, se již v prvních letech F. vlády ocitly v defenzívě.

V Čechách a na Moravě, kde většina obyvatel patřila k utrakvistům, nemohl důsledně prosazovat své striktní katolické přesvědčení. Musel uznávat kompaktáta, která prohlašovala „stranu podobojí“ za zákonem chráněnou stejně jako katolíky. Zásadně však odmítal požadavky na legalizaci dalších reformačních církví. Úspěšně využil kompaktát jak proti pokusu o proměnu utrakvismu v národní církev luteránského typu (1539–43), tak i proti snahám o legalizaci jednoty bratrské (1535). Zvláště krutě zasahoval proti novokřtěncům, kteří byli popravováni, pokud se jich neujala tolerantní moravská šlechta. Vynutit si rekatolizaci obyvatelstva nebylo ovšem možné vzhledem k silnému odporu stavovské opozice a také s ohledem na složitou mezinárodně politickou situaci ve východním i v západním sousedství zemí České koruny.

Od 1526 F. válčil o země Svatoštěpánské koruny se svým protikandidátem Janem Zápolským a s jeho tureckými ochránci. Válka o tento „krchov Evropy“ (M. Dačický) vedla k dlouhotrvajícímu zápasu s osmanskou říší, která dobyla a až téměř do konce 17. století okupovala většinu Uher (Habsburkům zůstala jen větší část Slovenska a Chorvatska). Počínaje prvním obležením Vídně 1529 turecká expanze ohrožovala i rakouské země a Moravu. Po řadě vojenských porážek se F. zavázal platit tribut míru (1547), který zajišťoval alespoň dočasné přerušení válek na jihovýchodní hranici habsburské monarchie. Za jeho vlády byla sice postupně budována soustava hraničních pevností na Dunaji, ale obrovské náklady na obranu znamenaly neúnosné finanční břemeno, vedly k zadlužení a nutily krále k ústupkům v zemích, jež na válčení formou daní a vysíláním vojsk přispívaly. Přes veškeré nedostatky se částečně podařilo stabilizovat habsbursko-osmanskou frontu a vytvořit obranný systém, k jehož správě panovník zřídil 1556 dvorskou válečnou radu.

Neméně složitá situace vznikla v Říši, kde F. byl na nátlak Karla V. přijat za římského krále (1531), takže působil jako zástupce nepřítomného císaře a v rámci vymezených pravomocí vstupoval do řešení říšských záležitostí. Pro odpor říšských knížat sice ztratil Württembersko (držel je z moci Karla V. jako říšské léno 1520–34), a tím i silnou pozici na jihozápadě Říše, ale postupně si získával neformální autoritu jakožto pragmatický politik. Aby částečně neutralizoval tlak protestantských knížat, usilujících o nezávislost na habsburské centrální moci a o legalizaci luterství, opíral se o tamní nižší šlechtu a přispěl ke konsolidaci stavu říšského rytířstva. Přestože si počínal opatrněji než Karel V., nesmiřitelná stanoviska dvou konfesijně politických seskupení vedla k výbuchu šmalkaldské války (1546–47), v níž se Habsburkům podařilo dočasně porazit opozici. Ta se však znovu vzchopila a v tzv. knížecí rebelii (1552) donutila Habsburky k ústupu. Karel V. přenechal iniciativu v Říši F., který se po bratrově abdikaci stal jeho nástupcem (1556) a poté byl korunován římským císařem (1558). Již předtím po řadě jednání dospěl ke kompromisu a k uzavření augšpurského náboženského míru (1555), jímž byla přijata zásada „cuius regio, eius religio“. Na principu, že nikoli římský císař či král, nýbrž říšská knížata rozhodují o náboženství na svém území, byla situace v Říši dlouhodobě stabilizována.

Říšské zákony se sice na české území nevztahovaly, ale tamní události měly silnou odezvu v Čechách. F. požadoval od českých stavů, aby ho vojensky podpořily ve válce na říšském území. Požadavek odporoval privilegiím stavů (byly povinny hájit pouze české země), proto se stal roznětkou vnitropolitického napětí a vyprovokoval stavovskou opozici k odboji (1546–47). K Čechům se však nepřipojily stavy vedlejších zemí, a také odbojný tábor byl nejednotný. Radikální rytíři postrádali jasný program, královská města se snažila zachránit svoji autonomii proti králi i šlechtě; hrstka nekompromisních šlechticů, kteří usilovali o vrácení ztracených výsad nebo o legalizaci bratrské konfese, nemohla spolu s městy vytvořit dostatečnou protiváhu královské moci. Selhaly také naděje ve spojenectví se saským kurfiřtem Janem Fridrichem I., který stál v čele říšské opozice proti Habsburkům. Po porážce šmalkaldského spolku v bitvě u Mühlberku 1547 se rozpadla i česká opozice. Většina šlechty králi projevila loajalitu a Praha, centrum odboje, se musela vzdát.

F. využil vítězství k mnohostrannému upevnění panovnické moci. Nejpřísněji potrestal královská města omezením jejich samosprávy (dosazením královských rychtářů a do pražských měst kromě nich i královských hejtmanů) a městských privilegií, záborem zbraní, pokutami a konfiskacemi majetku, což uvrhlo městský stav do katastrofálního zadlužení a zbavilo ho dřívější hospodářské i politické moci. Rozsáhlé konfiskace majetku dopadly také na bratrskou a jinou opoziční šlechtu, šest jejích představitelů bylo v nepřítomnosti odsouzeno k trestu smrti a ztrátě majetku i cti, další pak postihlo domácí vězení. Duchovní jednoty bratrské a jejich stoupenci byli vyhnáni z Čech, biskup Jan Augusta byl nadlouho uvržen do vězení. Bartolomějský sněm byl v srpnu 1547 symbolicky zahájen popravou vybraných odbojníků, dvou rytířů a dvou měšťanů, což symbolizovalo nástup nového, mnohem tvrdšího vládního režimu. Jeho ztělesněním se měl stát králův druhorozený syn, arcivévoda Ferdinand II. (Tyrolský), který byl 1547–66 místodržitelem Českého království a zřídil si stálé sídlo na Pražském hradě.

Natrvalo se změnila hospodářská základna královské moci, neboť konfiskacemi 1547 získal F. asi čtrnáctinu veškeré půdní držby v Čechách v závratné částce přesahující milion zlatých rýnských. Připojením konfiskovaných panství ke starým komorním statkům i dalšími transakcemi se české komoře podařilo vybudovat rozsáhlý komplex královských dominií mezi Prahou a Pardubicemi, který se díky prosperitě úrodného Polabí udržel v podstatě až do 19. století. Stálým zdrojem příjmů bezedné královské pokladny se stalo posudné (daň z piva), uvalené na česká města, a berně, v jejichž povolování byla i šlechta po porážce odboje povolnější než dříve.

Tvrdým nátlakem na stavy prosadil F. přijetí nového zemského zřízení (1549), které značně posílilo královskou pravomoc, kriminalizovalo opoziční činnost a na zbývající léta jeho vlády částečně ochromilo politický život v Čechách. Byla zavedena ostrá cenzura a zrušeny všechny tiskárny (kromě jediné privilegované oficíny Bartoloměje Netolického v Praze). Král se dokonce pokusil přímo utvářet veřejné mínění vydáním oficiálního výkladu událostí roku 1547 (Akta všech těch věcí). Ani tehdy však nedosáhl plného úspěchu svých rekatolizačních záměrů. Česká utrakvistická šlechta kladla pasivní odpor (1549) a moravské stavy na brněnském sněmu v dubnu 1550 pohrozily otevřeným odbojem, pokud by král násilně zasahoval do náboženských poměrů v zemi. Také zásah proti luteránské šlechtě a duchovenstvu v severozápadních Čechách 1554 měl jen krátkodobou účinnost. Pouze šlechta, která patřila k jednotě bratrské, se snažila získat bezpečí dílčími ústupky (uzavřením bratrských sborů 1555) a vnějškovým příklonem k legálním utrakvistům.

Mocenský nátlak nemohl zásadně změnit konfesijně politické poměry, pokud nebyl překonán vnitřní rozvrat katolické církve v českých zemích. V duchu usnesení tridentského koncilu (1545–63) a v součinnosti s jezuitským řádem věnoval F. závěrečné období vlády snahám o změnu této situace. Proti expanzi luterství a rostoucí váze jednoty bratrské postavil lpění na zastaralých kompaktátech, ačkoli už dávno neodpovídala společenské realitě a reálnému náboženskému vývoji. Tato jeho snaha vyvrcholila tlakem na souhlas papeže Pia IV. s legalizací přijímání podobojí v rámci katolických bohoslužeb (1564), což se mělo stát nástrojem ke splynutí utrakvistů s katolíky. Perspektivnější byla přímá podpora katolických institucí – obnoveného pražského arcibiskupství (1561) a jezuitského řádu, který se přednostně zaměřoval na výchovu šlechtické a měšťanské mládeže k bezvýhradné oddanosti a službě katolické církvi. Od 1554 jednal se zakladatelem řádu Ignácem z Loyoly o vyslání dvanácti jezuitů do Prahy, k čemuž došlo v dubnu 1556. Již předtím (1555) přijalo Collegium Germanicum v Římě devět mladíků z Čech, aby z nich vychovalo první české jezuity. Klementinská akademie v Praze, definitivně zakotvená zakládací listinou z 15. 3. 1562, se s podporou krále, čelných katolických šlechticů a prelátů stala protiváhou utrakvisticko-stavovské univerzity (Karolina) a zároveň opěrným bodem českého katolicismu. Pedagogická, misijní a politická činnost se odtud postupně rozrůstala do dalších jezuitských kolejí v Čechách a na Moravě. Jelikož selhala původní koncepce pražského arcibiskupa Antonína Brusa, zaměřená k dobrovolnému sblížení utrakvistů s katolíky, stalo se arcibiskupství spolu s jezuitským řádem hlavním institucionálním spojencem F. a jeho následníků v protireformační ofenzívě a v úsilí o rekatolizaci českých zemí všemi dostupnými prostředky.

Životní krédo F. vyjadřovalo heslo Fiat iustitia, pereat mundus (Nechť se prosadí spravedlnost, i kdyby měl svět zhynout). Ve smyslu nadosobního poslání vladaře (a dynastie), který si osoboval právo bezohledně prosazovat spravedlnost podle svých představ, se tento panovník skutečně choval. Vrozenou inteligencí a usilovnou pracovitostí, mimořádnými organizačními schopnostmi, ale také lstí, podvodem a krutostí, zajistil svému rodu následnictví v zemích střední Evropy, dokázal prosadit dalekosáhlé změny legislativy, soudnictví a výkonné moci, finanční správy a vojenství i náboženských poměrů. Tím položil základ habsburské monarchie na další čtyři staletí. Náboženskou svobodu a širší společenskou participaci na výkonu moci odmítal v duchu absolutistického způsobu vlády. Protějškem násilného způsobu vlády se stal zájem o renesanční kulturu, která se za jeho vlády v českých zemích plně prosadila a která i zásluhou F. získala 1538–63 jeden z nejkrásnějších projevů v Královském letohrádku v Praze.

L: F. B. Buchholtz (ed.), Geschichte der Regierung F.’s des Ersten 1–9, Wien 1831–1838 (další vyd., Graz 1971); A. v. Gévay, Itinerar Kaiser F.’s I., 1521–564, Wien 1843; A. Rezek, Zvolení a korunování F. I. za krále českého, 1877; týž, Geschichte der Regierung F.’s I. in Böhmen, Bd. 1: F.’s I. Wahl und Regierungsantritt, 1878; V. V. Tomek, Dějepis města Prahy XI– XII, 1897–1901, rejstřík; F. Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské 3, 1900–1905, rejstřík; Die österreichische Zentralverwaltung 1/1, T. Fellner – H. Kretschmayr (eds.), Wien 1907, rejstřík; O. Placht, České daně 1517–1652, 1924, rejstřík; K. Krofta, Snahy o společný sněm zemí domu rakouského v letech 1526–1848, in: Byli jsme za Rakouska..., 1936, s. 142 až 245; H. Lutz, Christianitas afflicta. Europa, das Reich und die päpstliche Politik im Niedergang der Hegemonie Karls V. (1552–1556), Göttingen 1964, passim; W. Hilger, Ikonographie Kaiser F.’s I. (1503–1564), Wien 1969; F. Kavka – A. Skýbová, Husitský epilog na koncilu tridentském a původní koncepce habsburské rekatolizace Čech. Počátky obnoveného pražského arcibiskupství 1561–1580, 1969, passim; J. Janáček, České dějiny. Doba předbělohorská I/1–2 (1526–1547), 1968–1984; K. J. Dillon, King and Estates in the Bohemian Lands 1526–1564, Bruxelles 1976; W. Eberhard, Konfessionsbildung und Stände in Böhmen 1478–1530, München – Wien 1981; J. Pánek, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547–1577, 1982; P. Sutter Fichtner, F. I. of Austria. The Politics of Dynasticism in the Age of the Reformation, New York 1982; W. Eberhard, Monarchie und Widerstand. Zur ständischen Oppositionsbildung im Herrschaftssystem F.’s I. in Böhmen, München 1985; P. Sutter Fichtner, F. I. Wider Türken und Glaubensspaltung, Graz – Wien – Köln 1986; J. Janáček, Nástup Habsburků na český trůn, 1986, passim; A. Schindling – W. Ziegler (eds.), Die Kaiser der Neuzeit 1519–1918. Heiliges Römisches Reich, Österreich, Deutschland, München 1990, s. 55–77; I. Čornejová – J. Rak – V. Vlnas, Ve stínu tvých křídel... Habsburkové v českých dějinách, 1995, s. 46–54; B. Hamannová (ed.), Habsburkové. Životopisná encyklopedie, 1996, s. 91–94; R. J. W. Evans, Vznik habsburské monarchie 1550–1700, 1998; E. Laubach, F. I. als Kaiser. Politik und Herrscherauffassung des Nachfolgers Karls V., Münster 2001; E. Fučíková, F. I. a arcivévoda Ferdinand II. – dva starostliví stavebníci, in: Ars longa. Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy, B. Bukovinská – L. Konečný (eds.), 2003, s. 107–122; F. I. Aspekte eines Herrscherlebens, M. Fuchs – A. Kohler (eds.), Münster 2003; A. Kohler, F. I. 1503-1564. Fürst, König und Kaiser, München 2003 (s bibliografií německé, rakouské a západoevropské literatury); W. Seipel (ed.), Kaiser F. I. 1503–1564. Das Werden der Habsburgemonarchie, Wien 2003; T. Winkelbauer, Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter (= Österreichische Geschichte 1522 až 1699), Wien 2003; K. J. MacHardy, War, Religion and Court Patronage in Habsburg Austria. The Social and Cultural Dimensions of Political Interaction (1521–1622), New York 2003; P. Vorel, Velké dějiny zemí Koruny české VII (1526–1618), 2005, passim; Kaiser F. I. Ein mitteleuropäischer Herrscher, M. Fuchs – T. Oborni – G. Ujváry (eds.), Münster 2005; J. Pánek, F. I. – der Schöpfer des politischen Programms der österreichischen Habsburger?, in: P. Maťa – T. Winkelbauer (ed.), Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740. Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas, Stuttgart 2006, s. 63–72; M. Hlavačka – P. Vorel – M. Polívka – M. Wihoda – Z. Měřínský, Dějiny Rakouska (5. vyd.), 2010, rejstřík; F. B. Buchholtz (ed.), Geschichte der Regierung F.’s des Ersten 9 (Urkundenband), Wien 1838; Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu 1–3, 1877–1884; Die österreichische Zentralverwaltung I/2. Aktenstücke 1491–1681, T. Fellner – H. Kretschmayr (eds.), Wien 1907; Die Korrespondenz F.’s I. Familienkorrespondenz 1-4, W. Bauer a kol. (ed.), Wien 1912–2000; Sixt z Ottersdorfu, O pokoření stavu městského léta 1547, J. Janáček (ed.), 1950; M. Bydžovský z Florentina, Svět za tří českých králů. Výbor z kronikářských zápisů o letech 1526–1596, J. Kolár (ed.), 1987; Historica Třeboň 1526–1547. Listy, listiny a jiné prameny k politickým dějinám období zrodu habsburské monarchie I. Písemnosti z let 1526–1535, T. Sterneck (ed.), 2010.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jaroslav Pánek

Ferdinand I. na obrazu Martina Roty
Colinovo mauzoleum ve svatovítské katedrále, v němž jsou uloženy ostatky Ferdinanda I., Anny Jagellonské a Maxmiliána II.