FILLA Emil 1882–1953

	Emil FILLA
Narození	3. 4. 1882
Místo narození	Chropyně (u Kroměříže)
Úmrtí	6. 10. 1953
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 196-198
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/55198

FILLA, Emil, * 3. 4. 1882 Chropyně (u Kroměříže), † 6. 10. 1953 Praha, malíř, grafik, sochař, účastník 1. a 2. odboje

Narodil se Františkovi F., železničnímu úředníkovi, a Žofii, roz. Kotoučkové, dceři statkáře z Napajedel. Z jeho sourozenců se Hugo věnoval v mládí redakční práci a po převratu 1918 vedl restauraci ve Vysokých Tatrách, Zdeňka se provdala za moravského politika, advokáta H. Bulína (1869–1950), a Olga za advokáta K. Schauera. Záhy po F. narození se rodina přestěhovala do Brna. V dětství měl na něho vliv zejména napajedelský dědeček. Po absolvování čtyř tříd reálného gymnázia, odkud byl vyloučen z kázeňských důvodů, se přihlásil na obchodní školu. 1901–02 sloužil jako jednoroční dobrovolník brněnského 3. pěšího pluku, 1902–03 pracoval v Krakovské pojišťovně v Brně. Od září 1903 studoval na pražské AVU v ateliéru F. Thieleho, odkud zanedlouho přestoupil k V. Bukovacovi, kde byli jeho spolužáky B. Feigl, B. Kubišta, A. Procházka a V. Beneš. Současně navštěvoval kursy francouzštiny na soukromé jazykové škole. Za studijní výsledky získal 1904 cenu Akademie. Na jaře 1905 se konala pražská výstava E. Muncha, která hluboce zapůsobila na F. dílo. S Feiglem a Procházkou cestoval v prosinci 1905 do Berlína a Drážďan, tam vznikl jeho celoživotní obdiv k Rembrandtovi. Na konci října 1906 se s oběma přáteli vydal na studijní cestu přes Německo, Nizozemsko a Belgii do Paříže, odtud do Itálie a zpět. Zhlédli zejména obrazy V. van Gogha, J. van Goyena (životní F. zájem), P. Bonnarda (který F. ovlivnil), H. Daumiera a Giotta. Na jaře 1907 se konala první výstava skupiny Osma, jejímž byl F. vůdčím duchem. V prosinci 1907 byl přijat za člena brněnského Klubu přátel umění, což znamenalo počátek jeho profesionalizace. V létě 1908 zorganizoval druhou výstavu Osmy. Na podzim 1909 se stal členem SVU Mánes a byl kooptován do redakční rady periodika Volné směry. Na jaře 1910 se z jeho podnětu v Mánesu konala výstava mladých francouzských malířů, zejména z okruhu fauvistů. Se svou snoubenkou navštívil koncem roku Paříž, poznal autenticky tvorbu P. Picassa a stal se jeho vášnivým stoupencem. V únoru 1911 na základě narůstajících rozporů v SVU Mánes mezi starší generací a avantgardou, v jejímž čele stál, došlo k odchodu F. křídla z Mánesa, v září 1911 F. s přáteli založil Skupinu výtvarných umělců. Stal se členem redakčního kruhu Uměleckého měsíčníku, začal se zabývat gotickým uměním a na návštěvě Mnichova poznal dílo El Greca. Bylo zřejmé, že nadále se bude vyvíjet jako malíř nesmlouvavě prosazované teoretické orientace; navázal přátelské styky s historikem umění V. Kramářem a rozšiřoval své mezinárodní známosti. V listopadu 1911 se zúčastnil prostřednictvím přítele W. Nowaka výstavy Neue Sezession v Berlíně. Na přelomu 1911/12 zahájil pravidelné návštěvy Paříže, osobně se setkával s P. Picassem, G. Braquem, J. Grisem, G. Apollinairem aj. 1912 spoluorganizoval obě výstavy skupiny, zúčastnil se výstavy moderního evropského umění v Drážďanech, výstavy expresionistů v Kolíně nad Rýnem a nového umění ve Vídni. Občanský sňatek s Hanou Krejčí uzavřel 1913, manželé žili půl roku v Paříži a uvažovali o trvalém pobytu ve Francii.

Po sarajevském atentátu 1914 se manželé s přítelem O. Gutfreundem rozhodli do Paříže odejít. Poté co v srpnu 1914 vydala francouzská vláda vyhlášku o internaci cizích státních příslušníků, uprchli přes Belgii do neutrálního Nizozemska. V Antverpách byli krátce zatčeni, F. zničil své kubistické studie. Žili nejprve v Rotterdamu, kde se setkali s E. Benešem, od listopadu 1915 v Amsterodamu. Po seznámení s T. van Doesburgem F. vystavoval 1916 se skupinou De Sphinx v Leidenu a brzy nato navázal kontakty se skupinou De Stijl. Od 1916 vytvořil centrálu pro zpravodajský styk s domovem. Kontakty udržoval postupně s J. Kvapilem, B. Štěpánkem, J. Hajšmanem, P. Šámalem a L. Borským. V létě 1915 byl prvně ve spojení s českým domácím odbojem během návštěvy tchána, od března do června 1916 byla Hana F. v Čechách jako odbojový kurýr. Prostřednictvím V. Prantla navázal F. spojení s ruským vojenským atašé Spěšněvem. Jeho odbojová činnost se 1916–17 soustředila na zpravodajství pro pařížskou Národní radu československou; byl jejím pověřencem pro styk s domovem, s H. Delmesem vydával antimilitaristický týdeník Michel im Sumpf pro dezertéry z vojny, v březnu 1917 obdržel dopis od T. G. Masaryka. Od ledna 1918 byla domácnost F. za pomoci L. Borského prostředkujícím článkem v tzv. holandské kurýrní cestě (z cukrovarnické stanice v Praze do Paříže). 1918–19 působil F. v československých diplomatických službách v Haagu, 1919–20 jako tajemník vyslanectví ČSR.

Po návratu do vlasti se znovu stal členem SVU Mánes (za války několikrát vystavoval s německou avantgardou), 1920–24 byl pokladníkem výboru. 1921 vystavoval v Ženevě a jako host na třetí výstavě skupiny Tvrdošíjných, účastnil se i přehlídky v Berlíně. 1923 navázal přátelství s malířem A. Justitzem. 1924–28 byl místopředsedou SVU Mánes a členem výstavní komise, ve dvacátých letech obeslal řadu výstav evropské avantgardy a organizoval avantgardu domácí, stal se korespondujícím členem vídeňského spolku Hagen, v dubnu 1925 měl v Düsseldorfu soubornou výstavu s J. Grisem, 1926 byl vyzván k účasti na mezinárodní výstavě moderního výtvarného umění v New Yorku, takže pronikl mezi evropskou uměleckou elitu. Historicky a sběratelsky se soustředil na renesanční plastiku a dosáhl prvních výsledků též jako sochař. V lednu 1927 F. obeslal Salon nezávislých v Paříži, zanedlouho velkou mezinárodní výstavu v Mannheimu. V dalších letech se zúčastnil mezinárodních i domácích výtvarných přehlídek a v SVU Mánes zastával funkce pokladníka, místopředsedy a jednatele, 1933–38 byl redaktorem Volných směrů, 1935–39 s literárním kritikem a nakladatelem B. Fučíkem redigoval monografickou edici Prameny. Ve třicátých letech přijal několik monumentálních úkolů, např. fresky pro novostavbu Mánesa v Praze, stěnu z leptaného skla pro československou expozici na světové výstavě v Bruselu, oponu pro divadlo E. F. BurianaD36. Přednášel na řadě protiválečných a antifašistických akcí, 1937 získal zlatou medaili na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži. Ve svém díle zdůraznil motivy odporu vůči bezpráví a vzdoru. Již počátkem září 1939 byl gestapem zatčen jako rukojmí a krátce nato převezen do koncentračního tábora Dachau, poté byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Pravděpodobně tam prodělal několik infarktů. S podlomeným zdravím se vrátil domů v květnu 1945. Vzápětí byl jmenován profesorem monumentální malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (vychoval přes nepřízeň doby řadu nadaných žáků) a čestným starostou SVU Mánes. Po válce F. vydával knižně to, co promýšlel v koncentračním táboře, a především maloval a kreslil. 1947 se kriticky vyjádřil k výstavě sovětských národních umělců. Od 1949 se stupňovala dogmatická kritika F. díla jako formalistického, a to i tehdy, když se vyrovnával s odkazem Holanďanů nebo staré čínské malby. Často pobýval v Peruci, kde měl od vlády ČSR pronajaté jedno zámecké křídlo a kde umístil své umělecké sbírky. Přátelské vztahy udržoval hlavně s F. Halasem, J. Sudkem a V. Nezvalem. V červnu 1951 byl jeho cyklus Slovenských lidových písní podroben hrubé kritice kolegů na schůzi třetího krajského střediska Svazu československých výtvarných umělců. Jeho zdravotní stav se v posledních letech rychle zhoršoval. Pohřben byl na hřbitově v pražských Střešovicích.

F. malířské počátky byly spojeny nejdříve krátce s impresionismem a brzy poté s postimpresionismem (P. Cézanne, V. van Gogh, H. Matisse, A. Derain). Vliv Munchovy pražské výstavy se výrazně projevil v programovém expresionistickém obraze Čtenář Dostojevského, vystaveném na první výstavě skupiny Osma (1907). Po krajinářském zaujetí, kde se pokoušel autonomizovat barevnou skvrnu, vytvořil 1909 další expresionistický manifest obrazem Červené eso, na jehož základě byl přijat do Mánesa. Bonnardův příklad mu pomohl najít cestu k prostoru a tvaru (Milosrdný Samaritán, 1910). Od obrazu Podzim z konce 1910 narůstalo jeho zaujetí kubismem, rozkladem plochy a hledáním její struktury, definitivní přimknutí k tomuto směru se však odehrálo až 1912, počínaje obrazem Dvě ženy. 1913 vznikla jeho první kubistická plastika. Analytický kubismus ve své osobité modifikaci obohatil za první světové války poučením z holandského zátiší 17. století a orfistickými prvky (např. včetně vlepování kusů novin). Během poválečného desetiletí přispěl světovému umění početnými zátišími v duchu syntetického kubismu, jimž byla někdy vytýkána závislost na Picassovi, jakkoli se u F. jednalo o výraz přesně odůvodněného rozhodnutí. 1925 vytvořil osobité návrhy na výzdobu skla pro československou expozici na světové výstavě v Paříži. 1928 si zformuloval vlastní koncepci lyrického kubismu, jež se projevila především v zátiších s dominancí běloby. Na počátku třicátých let se přiklonil k surrealismu, aniž by však anuloval kubistické východisko, účastnil se programové výstavy Poesie 1932 a v jeho díle převládl figurální námět, zejména akt. V té době vzniklo také největší množství jeho komorních plastik a plaket. 1935 došlo v jeho díle k obratu, kdy pod vlivem Picassa, starého skytského umění a renesančních bronzů, jejichž byl sběratelem, interpretem a uznávaným znalcem, začal vytvářet rozměrné expresivní kompozice lidských a zvířecích zápasů (mnohdy na antické náměty), zřetelně symbolizující jeho protifašistické a protiválečné stanovisko. Začátkem 1939 zahájil cyklus obrazů na motivy Erbenových balad, v nichž zobrazil věčnost boje dobra se zlem. Po osvobození se vrátil ke kubistickým pokusům a maloval tvarově dokonalá zátiší a pohledy do interiérů v poloze expresionistického kubismu (nikoli někdejšího kuboexpresionismu), který promýšlel v době věznění. Od 1948 maloval tuší, štětcovou technikou, velké podlouhlé obrazy s citacemi konkrétních moravských a slovenských lidových písní, v nichž křížil čínskou malbu s expresionismem a tradicí lidového umění. Po hysterické kritice tohoto cyklu a zákazu jej veřejně vystavovat se začal cílevědomě zajímat o krajinu Českého středohoří, pojatou vcelku realisticky, byť se zřejmým kubistickým poučením ve strukturaci terénu. Podlouhlé, úzké panoramatické krajinné záběry tvořené barevnými tušemi kombinovanou technikou objevně zdůraznily třetihorní charakter krajiny sopečného původu, v žádném případě tak nešlo o jakousi F. daň socialistickému realismu. Kubistické experimenty vždy spojoval s intenzivním zájmem o grafiku, hlavně lept, suchou jehlu, akvatintu, jeho grafické listy byly umělecky samostatným doprovodem jeho malířské tvorby. Osobitou linií F. díla byly výtvarně-teoretické studie. Mimo různé obecnější programové stati estetického rázu si uchovaly trvalou platnost jeho umělecko-historické stati, psané v přímé souvislosti s vlastní výtvarnou praxí. Zabýval se postupně H. Daumierem, El Grecem, estetickou hodnotou primitivismu přírodních národů, holandskou barokní malbou, K. Purkyněm, Caravaggiem, odkazem O. Gutfreunda, románskou a renesanční plastikou, E. Munchem, čínským krajinářstvím, tradicí byzantského umění, ale také českým impresionismem, kreslířským uměním A. Pelce a J. Lady. Odmítal klasicismus a akcentoval jedinečnost a neopakovatelnost uměleckého poznání skutečnosti a nepoplatnost tvorby, která se vždy řídí imanentními pravidly. Filozofický, hluboce humanistický a mnohovrstevný spis O svobodě – výsledek F. úvah v koncentračním táboře – se opíral o díla řady myslitelů, zejména však Lao-c’, J. G. Fichta a A. Schopenhauera, a jeho výsledkem byla obhajoba člověka jako svobodymilovného jedince, jenž svobodu nese v sobě jako zakoušenou, vybojovanou a nezcizitelnou hodnotu. Některé F. spisy zůstaly nepublikovány či nedokončeny, např. O realismu v životě a v umění a o holandské krajinomalbě 17. století zvláště nebo O fysiologii výtvarné představy umělce.

V meziválečném období F. patřil k největším českým sběratelům. Jeho sbírku tvořily umělecké artefakty antické, tichomořské, africké a čínské provenience, jedinečný soubor renesančních bronzů a předměty českého, moravského a slovenského lidového umění. F. se zařadil k vrcholným představitelům českého avantgardního umění mezinárodního významu.

Malířova žena Hana F., roz. Krejčí (* 25. 9. 1890 Nový Bydžov, † 10. 3. 1958 Praha), pocházela z rodiny filozofa a vysokoškolského pedagoga Františka Krejčího (1858–1934), její starší sestra, herečka Amálie, byla provdána za estetika Viléma Dvořáka (1886–1937), bratra sochaře Karla Dvořáka; mladší bratr byl hudební skladatel Iša Krejčí (1904–1968). Externě studovala malbu na UMPRUM v Praze, mj. u A. Hofbauera, měla filozofické vzdělání, zajišťovala bezpečné zázemí svému muži, byla inspirátorkou všech jeho aktů. Malovala zátiší a drobné krajinky v postimpresionistickém stylu. Zemřela na následky popálení.

D: knihy: Soudy a hodnoty, 1929;Otázky a úvahy, 1930; Kunst und Wirklichkeit. Erwägungen eines Malers, 1936; Problém renesance a drobná plastika, 1938; Rembrandt, 1939; Psí písně v Buchenwaldě, 1943, 1945; O svobodě, 1947; O výtvarném umění, 1948; Antonín Pelc. Karikatury 1919–45, 1948; Jan van Goyen. Úvahy o krajinářství, 1959; Práce oka, 1982; Myšlenky, 1990; O umělcích, 2005; Z holandských zápisníků, 2007.

L: Toman 1, s. 220–221; Toman D, s. 53–54; OSND 2/1, s. 241–242; EČVU, s. 116–117; NEČVU 1, s. 176–177 (s bibliografií a soupisem výstav); Tomeš 1, s. 315–316; SČSVU 2, s. 247–248; Slovník prvního československého odboje, 1993, s. 40; V. Kramář, E. F., jeho význam a dílo, 1932; J. Hajšman – E. F., Hlídka české Mafie v Holandsku. Vzpomínky E. F. na válku a odboj, 1934; Dílo E. F., 1936; A. Matějček, E. F., 1938; Č. Berka, E. F. Krajina Českého středohoří, 1964; týž, Grafické dílo E. F., 1969; J. Zemina, E. F., 1970; Č. Berka, E. F. Zbojnické piesne slovenského ľudu, 1980; L. Hlaváček, E. F. Kapitoly z českého dějepisu umění 2, 1987, s. 217–221; Č. Berka, Myšlenkové a umělecké dílo E. F., 1988; M. Lamač, Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917, 1989, passim; Č. Berka, E. F., 1989; O. Gutfreund, Zázemí tvorby, J. Šetlík (ed.), 1989, s. 157–162, 188–189 (korespondence); J. Padrta –M. Lamač, Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917. Teorie, kritika, polemika, 1992, passim; V. Lahoda, Český kubismus, 1996, passim; DČVU 4, rejstřík; J. Ševčík a kol., České umění 1938–1989: programy, kritické texty, polemiky, 2001, passim; M. Macharáčková – L. Slavíček a kol., Antonín Procházka 1882–1945, 2002, s. 243–276 (korespondence); J. Hlušička, E. F. 1882–1953, 2003; T. Winter, Zajatec kubismu. Dílo E. F. v zrcadle výtvarné kritiky (1907–1953), 2004; V. Lahoda, E. F., 2007.

P: MZA, Brno, Sbírka matrik, matrika nar. řkt. f. ú. Chropyně, sign. 7773, s. 204.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera