FISCHER Otokar 1883–1938

	Otokar FISCHER
Narození	20. 5. 1883
Místo narození	Kolín
Úmrtí	12. 3. 1938
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎; Překladatel‎; Literární historik, kritik nebo teoretik‎; Dramaturg, režisér nebo choreograf‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 229-231
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/55321

FISCHER, Otokar, * 20. 5. 1883 Kolín, † 12. 3. 1938 Praha, germanista, literární a divadelní vědec, básník, překladatel, pedagog

Narodil se v českožidovské rodině majitele menšího chemického závodu. Jeho bratrem byl filozof a sociolog Josef V. F. (1891–1945), švagrovou herečka Milena Balcarová (1905–1945). Po brzké smrti otce se rodina 1895 přestěhovala do Prahy. Na klasickém gymnáziu F. maturoval 1901. Na filozofické fakultě české univerzity studoval germanistiku a romanistiku u A. V. Krause, V. E. Mourka a J. U. Jarníka, největší vliv z učitelů na něho měli J. Vrchlický a T. G. Masaryk. Paralelně studoval na německé univerzitě v semináři A. Sauera. 1904–05 se dále vzdělával na univerzitě v Berlíně, kde se vyrovnával s filologickým přístupem k literatuře při přednáškách G. Roetha a přijímal podněty k psychologickému a estetickému výkladu literárních textů od M. Dessoira. V Praze u A. V. Krause obhájil 1905 doktorskou disertaci Gerstenbergs Rezensionen in der Hamburgischen Neuen Zeitung 1767–1771, publikovanou předtím v Berlíně. Za vysokoškolských studií navázal celoživotní přátelství s básníkem O. Theerem a literárním historikem A. Novákem, společně v mládí podléhali vlivu F. X. Šaldy. 1906–19 byl F. zaměstnán jako bibliotekář v pražské Univerzitní knihovně, 1909 se habilitoval pro obor dějin německé literatury prací Die Träume des Grünen Heinrich. V témže roce zahájil divadelní kritickou činnost v týdeníku Přehled, na jejímž základě vykonával 1911–12 funkci dramaturga činohry Národního divadla (vzdal se jí pro vážné neshody s vedením). 1917 se stal titulárním, 1919 skutečným mimořádným profesorem a 1927 řádným profesorem germanistiky na pražské univerzitě. 1926 přednášel na univerzitě v belgickém Gentu, s velkým ohlasem vystoupil rovněž v Paříži a Štrasburku. 1930 cestoval po Francii, 1935 po Itálii a Jugoslávii. Od listopadu 1935 se po smrti K. H. Hilara stal šéfem činohry Národního divadla, současně do května 1937 předsedal jím zřízené poradní činoherní komisi. Z členství v řadě korporací bylo nejdůležitější mimořádné členství v ČAVU a KČSN. Politicky byl F. zprvu orientován na mladočeskou stranu. Za první světové války zaujal s přáteli Novákem a Theerem protirakouské stanovisko. Na podzim 1916 patřil k iniciátorům manifestačního vystoupení české spisovatelské obce, byl jedním z prvních signatářů Manifestu českých spisovatelů z května 1917. Koncem války se účastnil odboje. V meziválečném období se sblížil se sociálně demokratickou stranou, od počátku třicátých let se stranou národně socialistickou. Po 1933 se aktivně podílel na protifašistickém hnutí. Byl členem Šaldova výboru na pomoc německým emigrantům a členem organizace na podporu bojujícího Španělska, podporoval protiválečnou a sovětskou dramatickou tvorbu, své posluchače nabádal ke studiu marxismu. Spoluzaložil mezinárodní Fond T. Lessinga, moderoval přednášky německých antifašistických spisovatelů v ČSR. Zemřel na srdeční mrtvici po rozhlasové zprávě o nacistickém záboru Rakouska. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově.

F. jako všestranná kulturní osobnost v sobě spojoval vědce, publicistu a umělce evropského formátu. Základem jeho životní aktivity byla práce literárního historika a překladatele. Jako literární vědec vyšel ze školy textové kritiky W. Scherera, kterou však překonával zaměřením na tvůrčí subjekt, jeho psychické vybavení a uměleckou jedinečnost, zejména v oblasti jazykového stylu. Tím byl blízký pražské strukturalistické škole, protože podobně jako ona chápal slovesného tvůrce v podstatě jako autora neopakovatelného a autonomního fikčního světa. Vědecky zpracovával složité, rozporné a mnohostranné osobnosti německé literární kultury. Dlouhodobě se soustředil na odkaz J. W. Goetha, zajímal se i o F. Schillera, monografickou pozornost věnoval K. L. Immermannovi (1909), H. Kleistovi (1912), F. Nietzschemu (1913), a zejména H. Heinemu (1923–1924), k jehož výkladu sbíral objevný materiál za letních studijních pobytů v Německu. Zásadním přínosem české literární vědě se stala studie Otázky literární psychologie (1917), která vnesla do uměnovědné metodologie prvky psychoanalýzy, individuální psychologie, psychopatologie apod. Vztahovými problémy se zabýval faktograficky původní přednáškový cyklus Belgie a Německo (1927). Stále častěji se obracela F. pozornost i k bohemistické problematice, jíž věnoval příspěvky o rýmu u J. Kollára a O. Březiny, o Máchových juveniliích, o Erbenových předlohách, o vztahu F. L. Čelakovského ke Goethově lyrice. Vydal básnické dílo J. Golla (1930) a J. Haussmanna (1934), Erbenovu Kytici (1931) a Čelakovského Ohlas písní ruských (1933). Knižně publikoval analytickou monografii K Ohlasu písní ruských (1932), pronikavý esej Šaldovo češství (1936) a nekrolog V. Tilleho (1938). Stovky článků zasvětil široce vnímané problematice literární germanistiky. Obsahově cenné stati shrnuly tři soubory, které měly význam jak pro literární vědu a historii, tak pro filozofické myšlení o literatuře a básnickém překladu. První z nich Duše a slovo (1929) přinesl mj. závažné příspěvky teoretické povahy, z větší části přeložené ze starších německých verzí. Více historicky byl zaměřen druhý soubor Slovo a svět (1937), kde se F. zabýval např. J. W. Goethem, F. Villonem, A. Mickiewiczem, H. Heinem, F. Nietzschem, otázkou belgické dvojjazyčné literatury, divadelní literaturou, Bretaní a vztahem Židů a literatury. Posmrtné Slovo o kritice (vydal J. Brambora, 1947) shrnulo F. přínosné myšlení o literární, divadelní, jazykové a společenské kritice. Jako editor i překladatel se F. zasloužil o české vydání Goethových Spisů a s V. Mathesiem připravil Výbor z dramat W. Shakespeara. V oblasti básnického překladu F. zaujal v meziválečné době podobně klíčové postavení jako před ním J. Jungmann a J. Vrchlický. Teoreticky hájil stanovisko adekvátní interpretace, nikoli doslovnosti nebo volného přebásnění (stať O překládání básnických děl z Duše a slova). Zdůrazňoval především jazykovou náročnost. Nejpočetnější zůstala řada F. překladů z němčiny, v čele s osmi svazky Spisů, několika výbory a dvěma antologiemi z Goethova díla (hlavně Faust), stále čtené překlady z Nietzscheho (Tak pravil Zarathustra) a Heineho (Pasionál), hry F. Schillera, H. Kleista, F. Brucknera, F. Wedekinda, F. Werfela, H. Hofmannsthala. Z francouzštiny převedl např. hry P. Corneille, Molièra, E. Verhaerena, Hebrejské melodie A. Spira a vrcholným způsobem básnický odkaz F. Villona. Z angličtiny tlumočil Marlowova Edvarda Druhého, Shakespearova Macbetha, Shelleyho Cenci, Kiplingovy Písně mužů, z vlámštiny (kterou se naučil za pobytu v Belgii) především Timmermansovy Vánoce ve Flandřích, z ruštiny všechna Puškinova dramata, ze španělštiny adaptoval dvě dramata Calderónova a hru Fuente Ovejuna Lope de Vegy.

Nepominutelný byl rovněž F. přínos básnický. Jako literární teoretik zdůraznil potřebu prolínání vědecky racionálního, analyticko- kritického a umělecko-básnického přístupu založeného na vcítění do psychiky umělce. Sám byl přátelsky spřízněn s bratry Čapky, ale odvozoval svůj básnický genotyp od německých romantiků, J. Vrchlického a V. Dyka. Senzualismus, motivy židovského ahasverství, kontemplace a veršová brilance charakterizovaly prvních šest F. básnických sbírek (Království světa, 1911; Ozářená okna, 1915; Hořící keř, 1918, kde se ozvala i nota národního vzdoru z války; Léto, 1919; Kruhy, 1921; Hlasy, 1923). Vědomí sounáležitosti – rodinné, národní, sociální – obohatilo pozdější linii jeho básnické tvorby (Peřeje, 1931; Rýmy, 1932; Poledne, 1934; Z mého Polabí, 1935; Rok, 1935; Host, 1937). Soudobá společenská situace ovlivnila sbírky Podobizny básníků (1933), Hrst epigramů (1935), Poslední básně (1938). Odkazy na židovství vyvrcholily v cyklu Z evropských žalmů v knize Poledne, v mnoha básních se ozvala zkušenost překladatele i divadelního praktika.

V divadle se F. zprvu etabloval jako dramatik. Zobrazoval osudy titánských, vnitřně rozeklaných hrdinů a v konfliktu sociálního varu a humanity pro ně hledal východisko (Přemyslovci, 1918; Hérakles, 1919; Orloj světa, 1921; Otroci, 1925). Mimoto napsal jednu komedii ze současnosti (Kdo s koho, 1928) a libreto k opeře V. Nováka Karlštejn (1916). Jako teatrolog se uvedl výborem K dramatu (1919), v němž probral řadu dramaturgických podnětů, odvozených ze soudobé české dramatiky, z inscenační praxe a z tradice historických her. Historický charakter měla jeho syntéza Činohra Národního divadla do r. 1900 (1933, 1983). F. několikaleté působení v čele činohry Národního divadla za mezinárodního napětí se vyznačovalo živým vztahem k národní a evropské klasice, schopností pozitivně ovlivňovat režijní i hereckou práci, bulvární repertoár nahradit aktuálně rezonující dramatikou českou i sovětskou. F. učinil z činohry Národního divadla instituci celonárodní závažnosti, vyslovující se k politickým a morálním problémům na vysoké umělecké úrovni. Přitom musel čelit politickým i antisemitským útokům na svou osobu. Významná byla také F. činnost pedagogická (vychoval generaci českých germanistů v čele s V. Jirátem), redakční (Almanach na rok 1914, sborník Na paměť O. Theera, Goethův sborník, jednotlivé ročníky časopisů Jeviště, Kritika a Tvorba) a publicistická (dlouhodobě spolupracoval např. s periodiky Přehled, Lumír, Česká revue, Scéna, Národ, Národní listy, 1924–30 Právo lidu, od 1930 Lidové noviny, Prager Presse, ze zahraničních Euphorion, Deutsche Literatur, Das literarische Echo aj.). F. byl třikrát ženatý. První manželství (1911–22) s překladatelkou Beatou F.-Basovou, roz. Baušovou, zůstalo bezdětné. Z druhého manželství (1923–25) s malířkou Vlastou Vostřebalovou-F. se narodil syn Jan Otokar F. (1923–1992), romanista; ze třetího svazku s germanistkou Blaženou F., roz. Plecháčovou, měl dcery Jitku, Evu a Rúth.

D: J. Brambora, Dílo O. F. Studie bibliografická, in: O. F. Kniha o jeho díle, 1933, s. 95–131; týž, Bibliografie díla O. F. od r. 1933, in: Památce O. F., 1948, s. 96–98.

L: OSND 2/1, s. 583–584; ČsB 1, serie 1, 9. 5. 1936, serie 16, 28. 4. 1938; LČL 1, s. 710–713; HS 1, s. 327; ND a jeho předchůdci, s. 101–102; O. F. Kniha o jeho díle, 1933; In memoriam O. F., 1938; Památce O. F., 1948; O. F. a Národní divadlo, 1983; A. M. Píša, Nad poezií O. F., in: O. F., Básně, 1956, s. 5–26; A. M. Píša (ed.), Duše, slovo, svět, 1965; A. Mikulášek – V. Glosíková – A. B. Schulz, Literatura s hvězdou Davidovou, 1998, s. 68–82 (se soupisem díla a literatury); Korespondence R. Pannwitz – O. F. – P. Eisner, 2002.

P: Regionální muzeum, Kolín (rodinná dokumentace); LA PNP, Praha, písemná pozůstalost (inventář J. Knap, 1959).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera

Pamětní deska Otokara Fischera na jeho rodném domě v Kolíně