GEBAUER Jan 1838–1907

	Jan GEBAUER
Narození	8. 10. 1838
Místo narození	Úbislavice (u Jičína)
Úmrtí	25. 5. 1907
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Jazykovědec‎; Pedagog‎; Literární historik, kritik nebo teoretik‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 584-585
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46391

GEBAUER, Jan, * 8. 10. 1838 Úbislavice (u Jičína), † 25. 5. 1907 Praha, filolog, literární historik, pedagog

Narodil se jako nejstarší syn v nezámožné českoněmecké zemědělské rodině. 1850–58 navštěvoval gymnázium v Jičíně, v Praze studoval nejprve na teologické, 1860–64 na filozofické fakultě (slovanskou filologii u M. Hattaly, klasickou u J. Kvíčaly, německou u J. N. Kelleho) a zapojil se do vlasteneckého hnutí, v českých časopisech publikoval drobná pojednání, referáty a překlady; 1862–73 přispíval do Riegrova Slovníku naučného hesly z jazykovědy a písemnictví. Nezískal učitelské místo v Praze, a proto nastoupil 1865 jako suplent na českou městskou vyšší reálku v Pardubicích. Současně pokračoval v soustavné filologické práci vědecké i překladatelské a horlivě se věnoval spolkové a kulturně-osvětové činnosti. Po státní zkoušce učitelské způsobilosti (1866) a neúspěšné snaze získat místo na univerzitě v Charkově se stal 1867 středoškolským profesorem. Od 1869 vypomáhal na vyšší reálce v Ječné ulici v Praze, 1871 dosáhl definitivy; učil do 1876. Ačkoli již od 1869 publikoval vědecké studie uznávané i v zahraničí, kvůli nepřízni M. Hattaly se mohl G. o habilitaci ucházet až poté, co 1872 složil doktorát; soukromým docentem české řeči na pražské univerzitě se stal 1873. Zájem části českých univerzitních kruhů udržet perspektivního vědce v Praze (G. dostal nabídku z nové univerzity v Záhřebu) vedl k tomu, že byl 1874 jmenován mimořádným profesorem slovanské filologie se zvláštním zřetelem k české řeči a literatuře, čímž byla na pražské univerzitě obnovena katedra bohemistiky. 1874 spoluzakládal G. Listy filologické, které se pod jeho vedením (do 1905) staly respektovaným vědeckým periodikem. Po zřízení Semináře pro slovanskou filologii na filozofické fakultě byl ustanoven jeho ředitelem (1880–1905); řádným profesorem se stal 1881 (až v důsledku nabídky univerzitní profesury v Berlíně), 1882–1905 přednášel na české univerzitě; počet jeho posluchačů se odhaduje na tři tisíce, mnozí z nich se uplatnili ve vědě i školství. 1883 byl G. zvolen řádným členem KČSN. Po nástupu na fakultu se plně soustředil na poznání a výklad vývoje českého jazyka a literatury, a to metodou vědecké indukce (což ho sbližovalo s lipskou mladogramatickou školou) a na základě důkladné kritické analýzy pramenů, které prezentoval též v literárněhistorických studiích a v edicích staročeských památek. V rámci systematického studia české gramatiky v historické perspektivě, které vyústilo mj. do zlomového (a některými českými filology tehdy odmítaného) objevu jotace (1878) a bylo záhy provázeno tvorbou školních učebnic, věnoval G. v Listech filologických velkou pozornost i jazyku Rukopisu královédvorského a zelenohorského (RKZ), zprvu ještě s důvěrou v jejich pravost. Důsledná preference vědecké objektivity před romantickým nacionalismem, prohlubující se znalost staré češtiny a nová odhalení některých jiných padělků ho postupně přivedly ke změně názoru a k veřejnému požadavku nového zkoumání rukopisů. Následný spor o pravost RKZ polarizoval do devadesátých let celou českou společnost, a třebaže G. našel četné stoupence v cizině a mezi svými žáky (na G. stranu se postavil zejména jeho kolega z univerzity T. G. Masaryk), dění se ho citelně dotýkalo osobně (byl veřejně hrubě ostouzen, postavili se proti němu i dlouholetí přátelé, např. J. Kvíčala) a značně ho omezovalo ve vědecké práci. K vydání tří svazků Historické mluvnice, která dodnes představuje základní dílo jazykovědné bohemistiky, došlo až v devadesátých letech (bez podpory ČAVU, ač G. patřil k jejím prvním řádným členům) a bylo podmíněno sepsáním školních mluvnic (ty se v doplňovaných a upravovaných verzích staly pilířem výuky češtiny do třicátých let 20. století). Poslední díl Historické mluvnice vyšel až posmrtně, Slovník staročeský zůstal nedokončen. Vzrůstající vědecká autorita, mezinárodní ohlas jeho díla i organizační schopnosti přinesly G. ocenění a funkce: 1888 byl zvolen zahraničním členem Akademie věd v Krakově; 1890/91 se stal děkanem pražské filozofické fakulty a 1899/1900 rektorem české univerzity. 1898 mu byl propůjčen titul dvorního rady, 1899 byl zvolen dopisujícím členem Akademie věd v Petrohradě, 1900 získal čestný doktorát na univerzitě v Krakově; 1905 se stal doživotním členem panské sněmovny říšské rady, kde 1907 hlasoval pro volební reformu. Pohřben byl v Praze na Vinohradském hřbitově. Od 1866 byl G. ženat s Julií, roz. Wernerovou (1847–1896), s níž měl tři syny a čtyři dcery. Dcera Marie G. (1869–1928) byla učitelkou a spisovatelkou, syn Bohuslav (* 9. 1. 1868, † 17. 12. 1950) soudcem a Jan (1884–1908) historikem.

D: Slovanské jazyky, porovnávací výklad hlavních charakteristických proměn hláskoslovných a tvarů flexivních, 1869; Příspěvek k historii českých samohlásek, in: Sborník vědecký Musea Království českého 2, 1870, s. 1–112; Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské, in: tamtéž 4, 1871, s. 5–275; Pokusy, jimiž se některé proměny hláskoslovné mechanikou mluvidel vykládají, in: ČNM 46, 1872, s. 275–286 a 359–368; O metaforických obrazech básnictví národního, zvláště slovanského, in: Listy filologické 1, 1874, s. 97–117 a 225–252; Roztřídění hlásek českých podle jich učlánkování, in: tamtéž 2, 1875, s. 153–167; Uvedení do mluvnice české, 1876; Hláskosloví jazyka českého, 1877; O významu jotace v rukopisech staročeských, in: Listy filologické 5, 1878, s. 183–217; Tristram, in: tamtéž 6, 1879, s. 108–139; Ke kvantitě staročeské, in: tamtéž, s. 204–230; Pravidlo o staročeském e a ě a nové námitky proti jeho pravosti, 1880; Staročeský zlomek Evangelia svato-Janského a filologické svědectví o jeho původu, 1881; O negaci, zvláště staročeské, in: Listy filologické 10, 1883, s. 240–275; Staročeské sklonění zájmenné, 1885; Skladba adjektiva českého, zvláště staročeského, in: Listy filologické 13, 1886, s. 371–425; Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, in: Athenaeum 3, 1885/86, s. 152–164; Zpráva o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních, 1887; Poučení o padělaných rukopisech Královédvorském a Zelenohorském, 1888; Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, Praha–Vídeň 1890; Krátká mluvnice česká pro 1. třídy škol středních, Praha–Vídeň 1891; Ukázka české mluvnice historické, in: Listy filologické 19, 1892, s. 417–475; Historická mluvnice jazyka českého. Díl 1. Hláskosloví, Praha–Vídeň 1894; Některé novoty v češtině spisovné, in: Listy filologické 21, 1894, s. 212–218; Adverbia -o a -ě v RKZém, in: tamtéž 22, 1895, s. 130–133; Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3. Tvarosloví. 1. Skloňování, Praha–Vídeň 1896; O nové obraně padělaného Rukopisu Královédvorského, in: Listy filologické 23, 1896, s. 275–379; Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3. Tvarosloví. 2. Časování, Praha–Vídeň 1898; Příruční mluvnice jazyka českého, 1900; Mistra Jana Husi význam v českém písemnictví, in: Listy filologické 29, 1902, s. 417–441; Slovník staročeský 1. A–J, 1903; Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, 1902; Slovník staročeský 2. K–netbanlivost, 1904–1913/1916; Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé, 1904; O životě a spisích Tomáše ze Štítného, 1923; Historická mluvnice jazyka českého 4. Skladba, 1929, F. Trávníček (ed.); Stati literárně dějepisné 1, 1941, A. Novák (ed.). Edice: Nová rada, 1876; Kniha Rožmberská, in: Listy filologické 7, 1880, s. 261–292; Žaltář Wittenberský, 1880; Přibíka z Radenína řečeného Pulkavy kronika česká (s J. Emlerem), in: FRB 5, 1893.

L: výběr: OSN 9, s. 977; 28, s. 469; OSND 2/2, s. 811; ČAVU, s. 113; KSN 4, s. 428; MČE 2, s. 577; ČBS, s. 165; Kudělka–Šimeček, s. 128; LČL 1, s. 788–791; Tomeš 1, s. 361; BL 1, s. 423; ÖBL 1, s. 415; J. Pleskalová a kol., Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, rejstřík; J. Černý – J. Holeš, Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, 2008, s. 178–181; R. Večerka, Biograﬁckobibliograﬁcké medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů, in: Linguistica online, 2008, s. 39–40 (se soupisem literatury); V. Jagić, J. G., in: Archiv für slavische Philologie 29, 1907, s. 629–633; E. Smetánka – A. Novák, J. G., in: Listy filologické 34, 1907, s. 161–176; Vzpomínky ze života J. G., M. Gebauerová (ed.), in: tamtéž 35, 1908, s. 25–35; K. Hodura, J. G. a český spisovný jazyk, in: Naše řeč 40, č. 7–8, 1957, s. 185–194; M. Jelínek, J. G. a česká jazyková kultura, in: Život s morfémy, 2004, s. 61–71; týž, Vztah historika češtiny J. G. k českému purismu, in: Přednášky a besedy z 47. běhu Letní školy slovanských studií 12, 2004, s. 61–71; J. Marvan, J. G. (1838–1907) – ztělesnění své doby, in: Přednášky z 51. běhu Letní školy slovanských studií 16, 2008, s. 72–84; T. Syllaba, J. G. na pražské univerzitě, 1983; týž, J. G., 1986; J. G. Sborník ke 150. výročí narození, in: AUC-Philologica, 1991.

P: LA PNP, Praha, J. G. st., osobní fond (neinventarizováno); Masarykův ústav – Archiv AV ČR, Praha, J. G. (inventář J. Pomazal, 1987); SOkA, Jičín, J. G. (inventář R. Janků, 2007).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Milada Homolková

Hrob Jana Gebauera na Vinohradském hřbitově