GOČÁR Josef 1880–1945

	Josef GOČÁR
Narození	13. 3. 1880
Místo narození	Semín (u Přelouče)
Úmrtí	10. 9. 1945
Místo úmrtí	Jičín
Povolání	Architekt‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 660-662
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46462

GOČÁR, Josef, * 13. 3. 1880 Semín (u Přelouče), † 10. 9. 1945 Jičín, architekt, urbanista, pedagog

Pocházel z rodiny slovenského sládka Aloize G. a Anny, roz. Hüttlové. 1891 si otec pronajal městský pivovar v Lázních Bohdanči. G. 1892 začal studovat na pardubické nižší reálce, 1897 nastoupil praxi volontéra ve studiu architekta V. Roštlapila, poté krátce i J. Podhajského. 1898 byl přijat na stavební oddělení Vyšší státní průmyslové školy stavební v Praze, které absolvoval 1902. Po krátké epizodě na Vysoké škole technické se 1903–05 školil na státní Uměleckoprůmyslové škole, v ateliéru J. Kotěry; v té době také navštívil Belgii, Nizozemsko a Francii. Po ukončení vzdělání odjel na studijní cestu do Německa (Darmstadt, Norimberk, Mnichov), poté vedl 1905–08 Kotěrův ateliér. Samostatnou stavební praxi zahájil 1908, na zakázkách však pracoval již za studií. Jednou z G. prvních prací byla rodinná hrobka na bohdanečském hřbitově (1904), navržená společně se sochařem S. Suchardou. 1906 byl G. pověřen dohledem nad instalací Kotěrova českého pavilonu na rakousko-uherské výstavě v Londýně. Tamní pobyt ovlivnil G. pozdější urbanistické projekty (koncepce zahradních měst) i styl (využití neomítaných cihel). Jeho dílo prošlo řadou stylových proměn: od geometrické moderny ke kubismu, později k prvorepublikovému národnímu slohu, přes konstruktivismus až k funkcionalismu. Jedním z prvních samostatných architektonických počinů ve stylu kotěrovské moderny se stala realizace Červené vily Josefa Binky v Krucemburku (1907–08). Stavba s dispozicí typickou pro anglické domy má střídmé průčelí z neomítaných cihel a je mimořádně citlivě zasazena do okolní venkovské přírody.

Od 1908 začal G. spolupracovat s architektem P. Janákem. Podle Kotěrova návrhu společně realizovali Pavilon průmyslu a obchodu na Jubilejní výstavě OŽK na pražském Výstavišti. Mezi stěžejní díla moderny se zařadil G. mlýn a silo bratří Winternitzů v Pardubicích (1910–11), industriální stavba z dvoubarevného režného zdiva inspirovaná v detailech východočeskou pernštejnskou renesancí. Komunikace s tradicí a lokální architekturou byla pro G. tvorbu zásadní a vynikala i u drobnějších staveb (např. v Hradci Králové betonové schodiště kostela Nanebevzetí Panny Marie /1909–10/ nebo nerealizované projekty sakrálních staveb). Vedle odkazů na architekturu vídeňského O. Wagnera a jeho českého žáka J. Kotěry jsou v G. díle patrné i ozvuky prací J. Hoffmanna (zakladatele Wiener Werkstätte), a to např. u brněnského domu Karla Jarušky (1909–10). Nejznámější prací zmíněného období je obchodní dům Wenke a syn v Jaroměři (1910–11). Klíčové dílo rané prekubistické tvorby se zařadilo ke konstrukčně nejodvážnějším radikálně modernistickým stavbám před první světovou válkou.

Kolem 1911 G. následoval Janáka směrem ke kubistické tvorbě. V tomto duchu realizoval domy Jana Stacha a Karla Hoffmanna v Praze na Hradčanech (1911–12), pavilon lázní v Bohdanči (1912–13), vilu Adolfa Bauera v Libodřicích na Kolínsku (1912–13) a své nejslavnější dílo, dům U Černé Matky Boží v Praze na Starém Městě (1911–12), kde sice kubistická poloha nedominovala, ale stala se citlivou součástí celku. Na místě dvou pozdně barokních domů si tuto ikonu českého kubismu dal jako obchodní palác vystavět podnikatel F. Herbst. Po vzniku Československa se zapojil na popud V. V. Štecha do hledání nového výtvarného stylu pro novou republiku. Individualistický styl vypjatých forem G. společně s Janákem změnil po první světové válce za obloukové formy tzv. národního slohu neboli rondokubismu. Tzv. národní sloh vycházel ze stylu art deco, inspiroval se lidovou architekturou a využíval výraznou barevnost. V tomto stylu G. realizoval domy letištní správy ve Kbelích (1920–21, dnes součást pražské ZOO) nebo provozní výstavní pavilon SVU Mánes v Praze (1921). Stěžejním dílem tohoto období je budova Legiobanky v Praze Na Poříčí (1921–23), monumentální budova s mansardovou střechou v „národní“ červeno-bílé barevnosti, kde výraznou skladbu oblých prvků fasády doplnil reliéf O. Gutfreunda s motivem návratu legionářů, a figurální konzoly J. Štursy. Obloučková dekorativnost se opakovala i v interiéru a vytvořila z banky jedinečný celek.

G. navštívil 1924 Nizozemsko (Amsterodam, Haarlem a Hilversum), kde ho inspirovaly stavby tamních architektů, kombinujících železobetonové konstrukce s režným zdivem. Tehdy vznikl soubor škol v Hradci Králové: Státní odborná škola koželužská (1923–24), Rašínovo reálné gymnázium (1925–27), Obecní a měšťanské školy (1926–28), soubor se uzavřel již funkcionalistickou budovou mateřské školy (1927–28). V G. ateliéru 1925–28 vznikal i návrh nového regulačního plánu Hradce Králové, v němž autor definoval město jako živý kulturní organismus. Od 1927 začal spolupracovat se zlínskou firmou Baťa.

Dalším významnou součást G. tvorby tvoří stavby v konstruktivistickém a funkcionalistickém stylu. První konstruktivistickou realizací se stala Strnadova vila v Praze 6 – Bubenči (1925–26), tou nejvýznamnější pak kostel sv. Václava v Praze 10 – Vršovicích (1927–29). Ve třicátých letech G. navrhl dvě vědecko-funkcionalistické stavby pro Hradec Králové: Ředitelství československých státních drah (1927–32) a Okresní finanční úřady (1932–36). V Praze-Dejvicích na Babě, na místě nově budované výstavní kolonie Svazu československého díla, realizoval čtyři funkcionalistické vily, charakteristické skeletovými konstrukcemi, pásovými okny a rovnými střechami. G. se dlouhodobě zabýval několika projekty: návrhem státní galerie v Praze (1923–45), regulací Letné (1937–38) nebo urbanistickou studií pražského hlavního nádraží (1943). Téhož roku vyhrál soutěž na projekt vládní čtvrti pro Bratislavu, hlavní město Slovenského státu. (Československá exilová vláda mu tuto účast v soutěži vytkla.)

G. byl členem SVU Mánes, Společnosti architektů a Klubu Za starou Prahu. 1911 založil Skupinu výtvarných umělců (expresionismus, kubismus) a 1912 s P. Janákem Pražské umělecké dílny, které produkovaly kubistický nábytek podle vlastních návrhů. G. spoluzakládal Svaz českého díla. Po Kotěrově smrti byl 1924 jmenován profesorem architektury na AVU v Praze. 1925 obdržel současně s cenou Grand Prix na pařížské výstavě dekorativního umění i francouzský rytířský Řád čestné legie. 1928–31 působil ve funkci rektora AVU. Od 1912 byl ženatý s Marií, roz. Chladovou; syn Jiří G. (1913–1979) byl architektem a publicistou. Pohřben byl na vyšehradském Slavíně.

D: výběr: Městský vodojem, Na Lužci, Lázně Bohdaneč, 1910–1911; domy Jana Stacha a Karla Hoffmanna, Tychonova 4–6, Praha 1 – Hradčany, 1911–1912; Ambrožův sbor Církve československé husitské, Ambrožova 1, 3, Hradec Králové, 1926–1927; vila Zdeňka Sochora, Spojených národů 1620, Dvůr Králové nad Labem, 1928–1931; vila Dr. Václava Stanislava Mauleho, Nad Paťankou 18, Praha 6 – Dejvice, 1931–1932; vila JUDr. Karla Kytlici, Nad Paťankou 22, Praha 6 – Dejvice, 1932–1933; vila PhDr. Julia Glücklicha, Jarní 3, Praha 6 – Dejvice, 1934; vila JUDr. Stanislava Mojžíše-Loma, Na Babě 1, Praha 6 – Dejvice, 1935–1936; Vila Viléma Blümela, Zavadilova 26, Praha 6 – Dejvice, 1933–1934.

L: Volné směry 17, 1929–30, s. 259–266; Architekt SIA 25, 1936, s. 112; Architektura 2, 1940, s. 57–59; Z. Wirth, J. G. – Hradec Králové, 1930; týž, J. G. Meister der Baukunst, Genf 1930; J. E. Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve 20. století, 1940, s. 21–22, 30–31, 33, 36, 39, 40, 56, 74, 77, 88, 98, 143, 144, 178, 189, 200, 202; Z. Wirth, Architekt J. G. 1880–1945. Posmrtná výstava červen 1947 (SVU Mánes, Praha); Toman 1, s. 260–262; M. Benešová, J. G., 1958; táž, J. G. Výstava architektonických návrhů, 1971 (Svaz českých architektů, Praha); O. Herbenová, Český kubistický interiér, 1976; O. Herbenová-Šroňková, J. G. – kubistický interiér, Městské muzeum v Jaroměři, 1983; R. Švácha, Od moderny k funkcionalismu. Proměny pražské architektury 1. poloviny 20. století, 1994, s. 578; NEČVU 1, s. 211–212; M. Platovská, J. G. U Černé Matky Boží. Praga, Firenze 2001; A. Skalický, J. G. Magazzini Wenke a Jaroměř, tamtéž 2004; Architekti, s. 199–200 (se soupisem díla a literatury); Saur 56 (2007), s. 349–350; J. E. Svoboda – J. Noll – E. Havlová, Praha 1919–1940. Kapitoly o meziválečné architektuře, 2000, s. 253; Z. Lukeš (et al.), J. G., 2010; J. Bořecký – J. Exner – T. Novotný, J. G. – Otakar Novotný, 2011.

P: NTM, Praha, archiv architektury, osobní fond.

Markéta Svobodová