GOTTWALD Klement 1896–1953

	Klement GOTTWALD
Narození	23. 11. 1896
Místo narození	Dědice (Vyškov)
Úmrtí	14. 3. 1953
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎; Redaktor nebo žurnalista‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 698-702
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46512

GOTTWALD, Klement, * 23. 11. 1896 Dědice (Vyškov), † 14. 3. 1953 Praha, politik, státník, prezident ČSR

Narodil se jako nemanželský syn děvečky Marie Gottwaldové, dcery válečného invalidy a obecního bubeníka, a Františka Skácela, syna sedláka z Heroltic (dnes Hoštice-Heroltice /u Vyškova/), který se k dítěti nehlásil. Matka se později provdala za zemědělského dělníka Ignáce Letoše z Heroltic. Do 1905 G. vyrůstal u příbuzných ve Vyškově v rodině obuvníka Beslezena (Bezslezina), 1905–08 žil s matčinou novou rodinou v Herolticích, 1908 byl poslán ke strýci H. Krušinovi do Vídně-Meidlingu, u něhož se po ukončení školní docházky 1910–14 vyučil truhlářem. Od 1912 se angažoval v Českoslovanské sociálně demokratické mládeži a DTJ. Po vyučení pracoval 1914–15 jako truhlářský dělník v Lipníku nad Bečvou a Hranicích (na Moravě). Za první světové války narukoval v dubnu 1915 do rakousko-uherské armády k 42. dělostřeleckému pluku ve Steyru (Rakousko). Při výcviku v Českých Budějovicích a Jedlesee (Vídeň) byl zařazen ke světlometnému oddílu a poté poslán na haličskou frontu. 1916 se během Brusilovovy ofenzívy zúčastnil bojů okolo řeky Prut a v červenci 1917 pravděpodobně bitvy u Zborova, kde byl raněn. Za statečnost v boji obdržel několik rakousko-uherských vojenských vyznamenání. 1917–18 válčil na italské frontě u Gardského jezera, v červenci 1918 dezertoval a skrýval se na neznámém místě na Moravě. Po vzniku ČSR se dobrovolně přihlásil do československé armády k 4. polnímu dělostřeleckému pluku. V lednu 1919 se zúčastnil války o Těšínsko, na jaře a v létě 1919 byl nasazen v bojích s maďarskou Rudou armádou na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 1919–20 sloužil v kanceláři pluku na severní Moravě a ve Slezsku (Vítkovice, Hradec nad Moravicí). Na podzim 1920 požádal o demobilizaci. 1920–21 pracoval jako dělník v nábytkářské firmě Tusculum v Rousínově, kde se zapojil do sociálně demokratických organizací (starosta XX. okresu DTJ), spolupracoval s brněnskou Rovností a vyškovskou Pravdou. V důsledku neúspěšné generální stávky v prosinci 1920 se sblížil s marxistickou levicí, po ustavujícím sjezdu v květnu 1921 vstoupil do KSČ a rozhodl se pro dráhu profesionálního revolucionáře.

Zpočátku působil na Slovensku (Banská Bystrica 1921–22, Vrútky 1922–24) jako redaktor komunistických novin (Hlas ľudu, Proletárka, od 1923 šéfredaktor ústředního orgánu KSČ na Slovensku Pravda chudoby /od 1925 Pravda/) a organizátor mládežnické tělovýchovy (jednatel župy FDTJ), pro kterou 1922 začal vydávat časopis Spartakus. 1923 se stal členem krajského výkonného výboru KSČ v Žilině a členem tiskového výboru KSČ na Slovensku. Formován slovenským prostředím napadal v tisku mj. zákon na ochranu republiky, čechoslovakismus i sílící nacionalismus HSĽS. Spolupracoval s J. Verčíkem a v komunistických periodikách nabídl prostor mladým intelektuálům okolo časopisu DAV (V. Clementis, L. Novomeský, E. Urx, P. Jilemnický aj.). Ovlivněn myšlenkou autonomie Slovenska vypracoval 1926 tzv. Žilinský manifest, schválený celoslovenskou konferencí KSČ, v němž použil radikálnější rétoriku než ľudáci a požadoval rozsáhlou autonomii pro Slovensko. Vedením Komunistické internacionály byl text odsouzen jako nacionalistický. Jeho autorství vzal na sebe J. Verčík, později v důsledku G. zákroku zbavený na V. sjezdu KSČ 1929 všech stranických funkcí. Skutečnost, že původcem manifestu byl G., byla odhalena až 1964.

Pro časté zásahy cenzury bylo 1924 vydávání slovenského stranického tisku načas přesunuto do Ostravy-Přívozu, kde se G. seznámil s R. Slánským, V. Kopeckým a V. Širokým. Jako delegát slovenských komunistů se zúčastnil II. (1924) a III. (1925 sjezdu KSČ, na němž byl zvolen do ústředního výboru i jeho politického a organizačního byra. V květnu 1926 definitivně odešel do stranického ústředí v Praze. Převzal řízení ústřední agitační a propagační komise a 1927 získal na IV. sjezdu funkci tajemníka ÚV KSČ.

Pod vlivem V. kongresu Kominterny (červen–červenec 1924) začal G. ve straně podporovat Stalinem proklamovaný proces tzv. bolševizace. Jeho cílem bylo postupně oddělit KSČ od jejích sociálnědemokratických a národních tradic a začlenit ji pevněji do struktur mezinárodního komunistického hnutí řízeného Kominternou (de facto SSSR a Stalinem), přičemž její ideologie, vnitřní organizace a způsoby práce měly kopírovat Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků) a stát se nástrojem sovětské velmocenské politiky. G. se k bolševizaci otevřeně přihlásil 1925 v Májovém listu, vydaném slovenskými komunisty, v němž ji definoval jako nepřetržitý proces přebírání zkušeností, které ruským komunistům umožnily zvítězit nad buržoazií a nastolit diktaturu proletariátu. 1926–29 stál v čele ultralevicové stalinistické opozice mladých stranických funkcionářů (tzv. karlínští kluci: J. Dolanský, E. Fried, J. Guttmann, V. Kopecký, P. Reiman, R. Slánský, J. Šverma), která zprvu atakovala tzv. historickou pravici (B. Šmeral, K. Kreibich) či příznivce L. Trockého (A. Neurath, A. Pollak) a od 1927 napadala levicové vedení strany kolem B. Jílka a V. Bolena, jež označovala za málo revoluční a oportunistické, neboť v situaci stabilizace československé ekonomiky upustilo od radikálního programu likvidace buržoazní ČSR a zaujalo poněkud vstřícnější poměr ke státu. Po krachu tzv. rudého dne v červenci 1928 přešel G. do otevřeného útoku. Na VI. kongresu Kominterny v srpnu 1928 přednesl jako mluvčí opozice proti Jílkovi Materiál k diskusi o československé otázce. Uspěl a byl zvolen členem Exekutivy Komunistické internacionály (do 1943), která na jeho podporu uveřejnila Otevřený dopis EKI československým komunistům, čímž vyvolala vnitrostranickou krizi. Po návratu do Prahy G. připravil pro zasedání ÚV KSČ rezoluci Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě a intenzivní kampaní se snažil získat stranické organizace k podpoře svého stanoviska. Převrat byl za podpory emisarů Kominterny dokonán na V. sjezdu KSČ v únoru 1929, který v konspirativní atmosféře zvolil G. generálním tajemníkem a dosadil do vedení strany jeho přívržence. V duchu strategie „třída proti třídě“, přijaté na VI. kongresu Kominterny, která vycházela ze Stalinovy představy o brzkém útoku imperialismu na SSSR a redukovala interpretaci společenské reality na problém antagonistického vztahu mezi buržoazií a proletariátem, označil G. na sjezdu ČSR za „imperialistický“ stát, její režim charakterizoval jako fašismus, jehož reprezentanty jsou i předáci socialistických stran (tzv. sociálfašisté). Po V. sjezdu se KSČ rychle přeměnila z masové a sociálně demokratickou tradicí ovlivněné strany v izolovanou radikální sektu plně podřízenou Kominterně, z níž odešli nebo byli vyloučeni všichni, kteří se stalinistickou linií nesouhlasili (vedení tzv. Rudých odborů v čele s J. Haisem, dvacet šest poslanců a senátorů KSČ, straničtí intelektuálové /J. Hora, M. Majerová, H. Malířová, S. K. Neumann, I. Olbracht, J. Seifert, V. Vančura/). KSČ opustilo cca 80 % členů. Přesto strana dokázala získat v říjnu 1929 parlamentních volbách 753 000 hlasů (čtvrté místo, třicet mandátů). Poslancem Národního shromáždění byl poprvé zvolen také G. (mandát vykonával do 1948), který se ve sněmovně uvedl extremistickou řečí, odhalující odmítavý vztah komunistů k demokracii i jejich fatální závislost na Moskvě. Mezi 1929–34 prováděl G. konfrontační a sektářskou politiku mechanicky reprodukující direktivy Kominterny. Zostřování hospodářské krize ho ale přinutilo aspoň zčásti respektovat sociální požadavky dělnictva v závodech a postupovat pružněji. Při vedení stávek a akcí nezaměstnaných 1931–32 (Duchcov, Lískovec, Košúty, Frývaldov, Most) prokázala KSČ velkou obratnost. V průběhu mostecké stávky (březen–duben 1932) poprvé sáhla k taktice lidové fronty, koordinovala své kroky s ostatními socialistickými stranami a získala jistou podporu u dělníků české i německé národnosti. Tuto strategii G. za pomoci J. Guttmanna a J. Švermy obhajoval na XII. zasedání Exekutivy Kominterny (srpen–září 1932). Narazil nejprve na odpor zástupců Komunistické strany Německa, jejichž agresivní politika vůči sociální demokracii vzápětí usnadnila Hitlerovi převzetí moci v Německu, a záhy také na nesouhlas vedení Kominterny, s jejíž linií se KSČ dostávala do rozporu. Na XIII. zasedání Exekutivy v srpnu 1933 bylo vedení KSČ obviněno z oportunismu. G. provedl sebekritiku, za hlavního nositele nesprávných názorů označil J. Guttmanna. Za pomoci B. Köhlera a V. Kopeckého poté v prosinci 1933 prosadil jeho vyloučení ze strany. KSČ se znovu vrátila k neúnosné teorii sociálfašismu a po zásazích státní moci 1933/34 se pohybovala na hranici legality. V květnu 1934 strana kandidovala G. v prezidentských volbách. Uveřejnila k nim provokační leták s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin!“. Policie uplatnila zákon na ochranu republiky a v červnu 1934 vydala na vůdce strany zatykač. G. se skrýval a v srpnu 1934 tajně odjel do SSSR, kde pracoval v aparátu Komunistické internacionály. Podílel se na přípravě jejího VII. kongresu (srpen 1935), který v souladu se změnami v sovětské zahraniční politice proklamoval taktiku jednotné lidové fronty antifašistických sil proti válce a zvolil G. tajemníkem Exekutivy Kominterny (do 1943).

V době jeho nepřítomnosti řídil stranu J. Šverma (ve spolupráci s R. Slánským). Počínal si od podzimu 1934 samostatněji a nové podněty z Moskvy 1935 dále rozvíjel. KSČ navázala kontakty se socialistickými stranami, zvláště sociálními demokraty, její zákonodárci hlasovali pro zvýšení výdajů na obranu státu a poté v prosinci 1935 podpořili volbu E. Beneše prezidentem republiky (mj. výměnou za amnestii pro G.). Stranická politika se však Kominterně i dočasné emigraci KSČ (G., V. Kopecký) zdála být příliš vstřícná. Obvinili proto Švermu se Slánským z oportunismu a „sociálpatriotistických tendencí“, donutili je k sebekritice a dočasnému odchodu z vedoucích funkcí. Vedení strany opět převzal G., který se v únoru 1936 vrátil do ČSR s úkolem udržet strategii lidové fronty přesně v intencích Kominterny (tedy chápat ji pouze jako taktický předstupeň diktatury proletariátu). Nespokojenci (např. S. Budín, Z. Kalandra) měli být z KSČ vyloučeni.

Navzdory tomu G. na VII. sjezdu KSČ v dubnu 1936 vyhlásil program široké lidové fronty na obranu republiky, který byl k demokratickým silám ještě vstřícnější, a zapojil komunisty do antifašistického hnutí. KSČ se angažovala na podporu republikánského Španělska (po G. byla pojmenována protiletecká baterie interbrigadistů). Za krizového 1938 G. usiloval o spolupráci se všemi vlasteneckými silami. Vystupoval na řadě mítinků ve vnitrozemí i v pohraničí. V září a v říjnu 1938 navenek patřil k nejhlasitějším odpůrcům kapitulace a přijetí mnichovské dohody jak na veřejnosti, tak při jednáních parlamentu či s prezidentem Benešem. Stal se členem Výboru na obranu republiky (jeho předsedou byl poslanec pravicového Národního sjednocení Ladislav Rašín). Ve skutečnosti se choval značně utilitárně a obezřetně. V projevech neváhal tvrdit, že SSSR přijde republice na pomoc za všech okolností, ačkoli téměř s jistotou věděl, že se Moskva bez souběžné pomoci Francie sama po bok Československa nepostaví. Po přijetí mnichovského diktátu se nepokusil vyvolat nové hnutí směřující ke zvratu politických poměrů a společně s ostatními složkami antifašistického tábora se omezil na rétorické protesty. Přesto dokázal za mnichovské krize v očích publika získat pro KSČ auru bojovníka za národní svobodu, který se, na rozdíl od kapitulující politické elity, navíc determinované třídními zájmy buržoazie a slabostí ostatních demokratických sil, snažil uhájit integritu země do poslední chvíle. Tím položil základy k jednomu z klíčových zdrojů politické legitimity KSČ po osvobození. Po zastavení činnosti KSČ G. v listopadu 1938 na pokyn Kominterny, která pozvolna měnila svůj přístup k lidové frontě a taktice vůči nacismu, emigroval s dalšími funkcionáři do SSSR. Odtud v čele moskevského vedení (od 1943 zahraničního byra) KSČ řídil do 1945 práci strany doma i v exilu. Mezi 1938–41 se ocitl v obtížném postavení. Kominterna kritizovala jeho postup za mnichovské krize jako nedůsledný. Kvůli vzniku protektorátu reprezentoval v čele KSČ fakticky jen české země, neboť Stalin diplomaticky uznal Slovenský stát a nově vzniklá Komunistická strana Slovenska byla organizačně samostatná. Ztotožnil se s podpisem sovětsko-německého paktu o neútočení v srpnu 1939 a v souladu s novou linií Kominterny interpretoval zahájenou válku jako oboustranně imperialistickou, nabádal domácí komunistickou rezistenci ke zdrženlivosti a odrazoval ji od spolupráce s nekomunistickými složkami odboje. Napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 a vytvoření protihitlerovské koalice jeho pozici citelně změnily. Stanul v čele moskevského centra československého zahraničního odboje. Po vzoru SSSR uznal exilovou vládu v Londýně a prezidenta Beneše jako reprezentanta republiky v zahraničí. Navzdory válečnými událostmi vynucené evakuaci do uralské Ufy (říjen 1941 – květen 1943) vystupoval s proslovy v českém a slovenském vysílání sovětského rozhlasu. Podílel se na organizaci vzniku československé vojenské jednotky v SSSR, její infiltraci komunisty a získání velitele L. Svobody pro politiku KSČ. Na svoji stranu přetáhl také československého velvyslance v Moskvě Z. Fierlingera. Angažoval se ve Všeslovanském výboru, psal články do tiskového orgánu východního odboje Československé listy. V lednu 1943 předložil Exekutivě Komunistické internacionály materiál o další perspektivě československého vývoje. Následně se směrnicemi Kominterny a moskevského vedení KSČ, které se staly závaznými pro zahraniční i domácí komunistickou rezistenci, vyslal do protektorátu R. Vetišku a na Slovensko K. Šmidkeho. Pokyny kladly důraz na přípravu celonárodního povstání za spolupráce všech odbojových složek a rozvoj partyzánského hnutí. Postupný růst G. autority v čele moskevského exilu 1941–45, podmíněný mj. i úspěchy Rudé armády a podpisem československo-sovětské spojenecké smlouvy, narážel i na jisté mantinely. Stupňovaly se jeho problémy s alkoholem, které vedly některé předáky Kominterny a V. Kopeckého 1943 k úvahám o možném vystřídání G. Janem Švermou (který nabídku odmítl). V září 1944 G. prodělal těžký infarkt.

Již od 1941 G. rozvíjel úvahy o postupu KSČ po osvobození. V prosinci 1943 diskutoval v Moskvě s E. Benešem o budoucím politickém uspořádání republiky založeném na platformě tzv. Národní fronty, která by sdružovala antifašistické názorové proudy stojící nalevo od středu, vylučovala existenci oficiální opozice a pravicová politická uskupení (agrárníci, národní demokraté aj.) vyřadila z veřejného života. Komunistické představy o poválečných poměrech prosazoval na jednáních se zástupci demokratických politických stran v Moskvě koncem března 1945. Významně se podílel na textaci Košického vládního programu, jehož obsah vycházel z předem připraveného návrhu KSČ, a na dohodě o personálním složení nové vlády, v níž komunisté a jejich spojenci zaujali klíčové pozice. V dubnu 1945 byl zvolen předsedou Národní fronty a jmenován náměstkem předsedy vlády. Souběžně také reorganizoval stranické vedení. Stal se předsedou KSČ, reprezentantem strany navenek; funkci generálního (ústředního) tajemníka, který operativně řídil stranický aparát, převzal do 1951 R. Slánský. Nadále však G. určoval politickou linii strany.

Na konci války G. také přispěl ke kompromisnímu řešení česko-slovenských vztahů (odmítnutí čechoslovakismu, svébytnost slovenského národa, rovnoprávnost Čechů a Slováků, asymetrický model státoprávního uspořádání), které v dubnu 1945 proklamoval v Košicích jako součást vládního programu (tzv. Magna Charta slovenského národa). Myšlenku federace, prosazovanou povstaleckým vedením KSS (K. Šmidke, G. Husák, L. Novomeský), považoval s ohledem na názory londýnského nekomunistického exilu, s nímž se potřeboval dohodnout, i na mínění většiny českého národa za předčasnou. Po volebním vítězství Demokratické strany na Slovensku 1946 pragmaticky prosazoval za pomoci KSS okleštění pravomoci slovenských národních orgánů (tzv. třetí pražská dohoda). Na podzim 1947 souhlasil s vyvoláním politické krize na Slovensku. Centralizační kurs, včetně likvidace KSS jako formálně samostatné politické strany, podpořil i po únoru 1948.

Po osvobození se G. stylizoval do polohy uvážlivého státníka a budovatele republiky. Pomocí silně nacionalistické a sociálně populistické rétoriky prezentoval KSČ jako všenárodní stranu, reprezentující, s výjimkou velké buržoazie, zájmy všech vrstev českého národa. Zahájil masový nábor členů. I pod dojmem rozhovoru se Stalinem uvažoval 1945–47 o tzv. specifické československé cestě k socialismu, pokojném převzetí moci parlamentní cestou bez využití diktatury proletariátu. V srpnu až říjnu 1945 se podílel na vládních jednáních o znárodnění klíčového průmyslu a peněžnictví, v němž se prosadily komunistické a sociálně demokratické představy o rozsahu, tempu a formách tohoto kroku. V předvolební kampani 1946 sliboval podporu soukromě hospodařícím rolníkům, živnostníkům, tolerantní přístup k inteligenci a kultuře. Po vítězství KSČ ve volbách byl (2. 7. 1946) jmenován předsedou vlády. Předložil Ústavodárnému národnímu shromáždění tzv. Budovatelský program, obsahující hlavní zásady pro přípravu nové ústavy a směrnice pro poválečný plán hospodářské obnovy (dvouletka 1947–48). Snažil se dále posílit spolupráci se sociální demokracií a v dalších volbách získat pro KSČ alespoň 51 % hlasů. V důsledku změny sovětské zahraniční politiky (počátek studené války, odmítnutí Marshallova plánu, vznik Kominformy), který byl doprovázen také kritikou na adresu KSČ, G. od léta 1947 radikalizoval politický kurs strany a soustředil se na urychlené převzetí moci kombinací parlamentních a mimoparlamentních prostředků (sociální demagogie, úsilí o rozšíření Národní fronty o společenské organizace ovládané komunisty /odbory/, policejní provokace zaměřené proti nekomunistickým stranám atd.). Byl hlavním stratégem únorového převratu 1948. Využil mezinárodní situace i slabosti a nejednoty demokratických sil. Za vládní krize vyvíjel setrvalý tlak na prezidenta Beneše a veřejnost. Mobilizací mas, zakládáním akčních výborů Národní fronty, získáním podpory armády a Bezpečnosti, obsazením sídel a tiskáren nekomunistických stran, aktivizací jejich levicových prokomunistických frakcí, kladením sociálních požadavků (další znárodnění, nová pozemková reforma) či souhlasem s radikálním postupem KSS na Slovensku uchvátil G. veškerou moc v zemi ještě předtím, než Beneš přijal (25. 2.) rezignaci nekomunistických ministrů. Vzhledem k tomu, že demisi podala jen menšina vlády, mohl navenek postupovat ústavní cestou a zachovat zdání demokratičnosti na půdorysu „obrozené“ Národní fronty; odmítl jednat se stávajícími vedeními nekomunistických stran, vládu doplnil pouze z jejich prokomunistických členů a poté získal důvěru parlamentu.

Po abdikaci E. Beneše byl G. v červnu 1948 zvolen prezidentem republiky; začal tak tradici tzv. dělnických prezidentů a hlav státu z řad KSČ. Následkem roztržky Stalina s Jugoslávií přestal ve druhé polovině 1948 definitivně koketovat s československou cestou k socialismu a přikročil k zavedení stalinistického modelu komunistické diktatury. Na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 vyhlásil generální linii výstavby socialismu, vycházející z postulátů o vedoucí úloze strany, diktatuře proletariátu a zostřeném třídním boji. Zahájil program razantní politické, socioekonomické a kulturní transformace společnosti, vyznačující se po sovětském vzoru rychlou industrializací, násilnou kolektivizací, ideologickou indoktrinací obyvatelstva, glajchšaltizací intelektuální a kulturní sféry skrze politicko-estetickou doktrínu socialistického realismu, trvalým porušováním lidských a občanských práv. Po 1948 souhlasil s příchodem sovětských poradců, kteří získali zásadní slovo v otázkách bezpečnosti, armády, justice i ekonomiky, a naprostým podřízením státu SSSR. Schvaloval hromadné represe občanů označených za nepřátele režimu. Jako člen nejužšího stranického vedení (předsednictvo ÚV KSČ, politický sekretariát ÚV KSČ 1951–53) a prezident republiky se aktivně podílel na organizaci vykonstruovaných politických procesů a vynesení hrdelních rozsudků, kterým padli za oběť nejen jeho názoroví oponenti (M. Horáková, Z. Kalandra aj.), ale i nejbližší spolupracovníci z řad předních funkcionářů KSČ (jedenáct trestů smrti v soudním řízení s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským). V závěru života byl již zcela odtržen od veřejnosti i širšího stranického aktivu KSČ. Demoralizován alkoholem a chronickou pohlavní nemocí žil v paranoidní atmosféře nedůvěry a strachu, zejména ze Stalina, jehož příkazům se neodvážil vzepřít. Zemřel náhle bezprostředně po návratu ze Stalinova pohřbu. Příčinou smrti bylo aneurysma hrudní aorty syfilitického původu.

Na podzim 1919 se G. na Ostravsku seznámil s Marií (Martou) Holubovou (* 17. 9. 1899 Kopřivnice, † 28. 10. 1953 Praha), nemanželského původu, nedoučenou číšnicí, s níž žil od 1924 ve společné domácnosti a 1928 se s ní oženil. Marie G. nikdy nevstoupila do KSČ a s výjimkou reprezentativních povinností vyplývajících po 1945 z G. státních funkcí se v politickém životě neangažovala. Posmrtně jí byla výměrem ONV v Novém Jičíně z března 1956 povolena změna jména na Martu. Páru se narodila dcera Marta G. (* 5. 8. 1920 Kopřivnice, † 18. 2. 1998 Praha), která po studiu na gymnáziu v Praze a maturitě v Moskvě (1940) absolvovala historii na Moskevské státní univerzitě (PhDr. 1945). V závěru války působila jako redaktorka českého vysílání sovětského rozhlasu. 1945 odešla s prvním manželem (Djurdjev), španělským interbrigadistou srbského původu, do Bělehradu, kde pracovala jako tisková atašé na československém velvyslanectví v Jugoslávii. Narodila se jí dcera Marta. Po rozpadu manželství a roztržce Stalina s Titem se vrátila do Prahy a působila na MZV jako přednostka odboru tzv. evropských lidových demokracií. V červenci 1948 se provdala za ministra spravedlnosti a generálního tajemníka Ústředního akčního výboru Národní fronty, pozdějšího ministra národní obrany A. Čepičku (1910–1990), s nímž měla dcery Alenu (* 1949) a Klementu (* 1952). Po politickém pádu manžela nastoupila 1956 do nakladatelství Orbis jako redaktorka časopisu Československo v obrazech vydávaného pro zahraničí. 1990 odmítla převzít otcovu urnu. Zemřela na následky střetu s automobilem.

1953–90 byl G. pochován v Národním památníku v Praze na Vítkově (do 1962 byly jeho nabalzamované ostatky po sovětském vzoru uloženy v mauzoleu, poté zpopelněny). Po jeho zrušení byl v devadesátých letech pohřben do společného hrobu komunistických funkcionářů na pražských Olšanských hřbitovech. Ještě za života (zčásti již po 1945, intenzivně od 1948) se G. stal objektem propagandistického kultu (prezident „Sjednotitel“). Po smrti zůstal až do 1989 oficiálně uctívaným symbolem KSČ, jehož klíčový význam ve stranické ideologii a historiografii byl zpochybněn pouze umírněnou kritikou v éře destalinizace šedesátých let. Za tzv. normalizace byl G. kult znovu obnoven, už bez většího efektu. Po G. získaly jméno město Zlín (Gottwaldov 1949–90), město Gotval’d (nyní opět Zmijiv) na Ukrajině, státní vyznamenání (Řád K. G., od 1953) a ceny (od 1955), průmyslové podniky (např. Nová huť K. G. v Ostravě-Kunčicích), četné ulice a náměstí, stanice pražského metra, školy, muzea atd. Údajný rodný dům ve Vyškově-Dědicích byl prohlášen národní kulturní památkou (do 1991). Všechna pojmenování byla po 1989 zrušena.

Společně s B. Šmeralem a J. Švermou představoval G. nejvýraznější osobnost meziválečné KSČ, po 1945 byl jejím nezpochybnitelným vůdcem a autoritou. Přestože byl autodidakt, disponoval politickým talentem s koncepčním a strategickým myšlením i schopností flexibilně měnit stanoviska a politicky manévrovat. Svoji politickou dráhu založil po 1929 na podřízenosti SSSR a Stalinovi. V osudovém dilematu politiky KSČ dvacátých až padesátých let, zda se podřídit příkazům Moskvy v situaci, kdy vedení Komunistické strany Sovětského svazu nebo Kominterna určovaly problematickou či vyloženě chybnou politickou linii, neadekvátně hodnotily reálný stav v Československu, nahlížely na něho optikou sovětských poměrů a svá přání vydávaly za skutečnost, nebo stát za vlastními názory, uskutečňovat autentickou a nezávislou radikálně levicovou politiku, která by vycházela z tradic a potřeb vlastní země, G. volil po určitém váhání vždy první možnost. Nese proto klíčovou zodpovědnost za politický vývoj v ČSR 1948–53, za nezákonnosti, policejní a justiční zvůli, za kulturní i mravní devastaci společnosti v tzv. zakladatelském (totalitním) období komunistického režimu.

D: Vybrané spisy ve dvou svazcích, 1954–1955; Spisy, 15 sv., 1950–1961; Výbor z díla, 2 sv., 1971.

L: výběr: ČBS, s. 170–171; Tomeš 1, s. 373–374; Slezsko 3, s. 40; Kolář Elity, s. 67–70; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 176–178; SBS 2, s. 210–212; BLS 3, s. 176–178; K padesátinám soudruha G. 1896–1946. Sborník statí a vzpomínek, 1946; V. Kopecký, G. v Moskvě, 1948; G. Bareš, K. G. – muž proti Mnichovu, 1948; J. Drda, Kuřák dýmky, 1948; Z. Nejedlý, K. G. v boji za osvobození ČSR, 1949; F. Nečásek, Mládí K. G., 1950; týž: Dopisy o soudruhu G., 1951; týž, O K. G. Náčrt životopisu, 1954; V. Kopecký, ČSR a KSČ, 1960; P. Reiman, Ve dvacátých letech, 1966; L. Niklíček, Dilema československých komunistů ve třicátých letech, 1968, passim; J. Pelikán, Potlačená zpráva. Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949–1968, Wien 1970, passim; J. Matějka, G., 1971; O. Franěk – A. Verbík, K. G. ve vzpomínkách a dokumentech, 1971; Z. Holotíková, K. G. a Slovensko, Bratislava 1973; V. Nový, K. G – novinář a publicista, 1978; O. Franěk – L. Zapletal, Rodák z Dědic, 1986; Z. Ničová, Vzpomínky na K. G., 1986; K. Kaplan, Mocní a bezmocní, Toronto 1989, passim; L. Bobíková, O vojenských letech K. G. jinak, in: Historie a vojenství 40, 1991, č. 6, s. 118–129; V. Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, 1991, s. 155–194; P. Drtina, Československo, můj osud, sv. 2, 1992, rejstřík; K. Kaplan, Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, 1992, rejstřík; týž, Poslední rok prezidenta. Edvard Beneš v roce 1948, 1994; H. Ripka, Únorová tragédie, 1995; K. Kaplan, Pět kapitol o Únoru, 1997; J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, 2002, rejstřík; J. Pernes, Takoví nám vládli, 2003; K. Kaplan – P. Kosatík, G. muži, 2004; J. Charvát, Můj labyrint světa. Vzpomínky, zápisky z deníků, 2005, rejstřík; A. Kolman, Zaslepená generace. Paměti starého bolševika, 2005; S. Budín, Jak to vlastně bylo, 2007, rejstřík; M. Švermová, Vzpomínky, 2008, s. 81n.; K. Kaplan, Kronika komunistického Československa. K. G. a Rudolf Slánský, 2009, passim; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, passim; M. Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, 2016, s. 122–158. Filmy: Dny zrady, 1973 (hraný, režie O. Vávra); Dvacátý devátý, 1974 (hraný, režie A. Kachlík, 1974); Vítězný lid, 1977 (hraný, režie V. Trapl); G., 1986 (televizní seriál, režie E. Sokolovský st.). K Marii (Martě) G.: P. Kosatík, Manželky prezidentů, 2009, s. 149–186; P. Zídek, Po boku. Třiatřicet manželek našich premiérů (1918–2012), 2012, s. 195–204. K Martě G. – Čepičkové: I. Hutařová, Povolání otce: prezident republiky, 2000, s. 73–82; J. Dejmek a kol., Diplomacie Československa 2, 2013, s. 303; Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989), 1 (A–K), P. Anev – M. Bílý (eds.), 2018, s. 238–242.

P: NA, Praha, fond K. G. (č. 57 – osobní fond); fond KSČ-ÚV (1945–1989), K. G. (100/24); dílčí fond ÚV KSČ (19/5, 1921–1938); k Marii G.: ZA, Opava, sb. matrik, řkt. f. ú. Kopřivnice, matrika narozených 1892–1900, inv. č. 1440, sign. PV8, fol. 188.

Zdeněk Doskočil

Předseda vlády Klement Gottwald s manželkou Martou, 26.7.1947.
Edvard Beneš přijímá novou vládu Klementa Gottwalda, 27.2.1948. Vzadu zleva: Bohumil Laušman, Antonín Zápotocký, dr. Antonín Gregor, Zdeněk Fierlinger, František Krajčír, Alois Petr.