HÁCHA Emil 1872–1945

	Emil HÁCHA
Narození	12. 7. 1872
Místo narození	Trhové Sviny
Úmrtí	27. 6. 1945
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎; Právník‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 59-62
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46733

HÁCHA, Emil, * 12. 7. 1872 Trhové Sviny, † 27. 6. 1945 Praha, právník, prezident Československé republiky, státní prezident Protektorátu Čechy a Morava

Pocházel z rodiny berního úředníka Josefa H. (1832–1884) a Marie, roz. Klausové (1837–1914); vyrůstal společně s bratrem Theodorem (1874–1957). Jeho dětství poznamenala otcova náhlá smrt, která do jisté míry ovlivnila utváření H. osobnosti. 1882–90 vystudoval klasické gymnázium v Českých Budějovicích, 1890–94 právnickou fakultu české univerzity v Praze (JUDr. 1896). 1895–98 pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři Josefa Sobičky v Praze. 1898 vstoupil do služeb české zemské samosprávy, a to do českého zemského výboru, v níž působil až do 1916. S manželkou Marií, roz. Klausovou (* 17. 4. 1873 Praha – † 6. 2. 1938 Praha; sňatek 1902), která byla jeho sestřenicí, měl dceru Miladu (* 10. 1. 1903 Praha – † 19. 12. 1989 Praha), provd. Rádlovou.

Brzy se etabloval jako vynikající právník a schopný státní úředník, znalec rakouského veřejného práva i anglické veřejnoprávní soustavy. Napsal řadu odborných statí, studií i monografií (O stavebním konsensu, 1909; O správním soudnictví v Anglii, 1913). Jako milovník, znalec a sběratel výtvarného umění se přátelil s malíři, sochaři a architekty; 1906–19 vykonával funkci sekretáře kuratoria Moderní galerie v Praze. Psal a zčásti časopisecky publikoval milostnou a reflexivní poezii (výbor Omyly a přeludy, bibliofilské vydání bez uvedení autorova jména, 1939; s uvedením autorova jména, 2001, ed. J. Slomek), překládal anglickou beletrii (mj. 1902 humoristický román Tři muži ve člunu J. Klapky Jeroma, s bratrem Theodorem; Povídky z Indie R. Kiplinga, 1903). Pěstoval vysokohorskou turistiku a do pokročilého věku pravidelně plaval.

1916–18 působil jako rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. Po vzniku ČSR se vrátil do Prahy a stal se nejprve senátním prezidentem, 1919 druhým a 1925 prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu. Významně se podílel na budování správního soudnictví, patřil k právnickým autoritám první republiky. Jako evropsky respektovaný odborník na správní právo byl 1924 zvolen soudcem Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Od 1920 přednášel jako docent srovnávací správní právo na Právnické fakultě UK v Praze, od 1929 spoluredigoval Slovník veřejného práva československého, kam sám přispěl řadou hesel.

Jako nezávislý nejvyšší správní soudce si udržoval určitý odstup od vnitropolitických zápasů meziválečného Československa, které ovšem jinak pozorně sledoval. Nepatřil k „hradní“ garnituře, jeho vztah k prezidentům Masarykovi a Benešovi byl přesto zcela loajální a respektující jejich autoritu. Ideově a politicky se profiloval jako konzervativní český vlastenec a tradicionalista, hluboce věřící, ale nikoli integrální, katolík a přesvědčený demokrat s výrazným sociálním cítěním, jež ho sbližovalo se sociální demokracií, zvláště s jejím dlouholetým předsedou Antonínem Hamplem. Měl přátele v různých politických stranách, v diplomacii i v hospodářských a kulturních kruzích. Pravidelně se scházel se skupinou právníků, k níž patřili profesoři Otakar Sommer, Jiří Hoetzel, František Weyr, Vratislav Bušek, Bohuš Tomsa či Jiří Havelka, celoživotní přátelství ho pojilo s právníkem a spisovatelem Antonínem Klášterským a s právníkem a diplomatem Vojtěchem Mastným.

Již 1937 se u něho začaly projevovat první příznaky arteriosklerózy. Po úmrtí manželky se rozhodl odejít do penze a nadále se věnovat svým zájmům, vzhledem k napjaté vnitropolitické situaci však setrval v úřadu. V červenci 1938 stanul v čele právnického expertního týmu, který posuzoval, do jaké míry lze požadavky sudetských Němců uvést do souladu s československou ústavou. Za vrcholící krize ve druhé polovině září 1938 se obrátil na prezidenta Beneše s výzvou, aby českoslovenští ústavní činitelé začali o řešení sudetského problému jednat přímo s politickou reprezentací Německé říše.

Po Mnichovu, kdy zůstal prezidentský úřad téměř dva měsíce neobsazen, byl H. jako nezávislá, nadstranická osoba, požívající všeobecné úcty a nezatížená aktivním politickým působením, navržen na prezidentský úřad. Jeho kandidaturu inicioval národně socialistický poslanec Otakar Klapka (pozdější pražský primátor a představitel protinacistického odboje). K němu se připojili předseda sociální demokracie A. Hampl a vůdce agrárníků i nově utvořené Strany národní jednoty Rudolf Beran, čímž H. kandidatura získala širokou politickou podporu a jevila se jako všenárodní. Navrhovatelé zdůrazňovali, že prezident bude muset vedle reprezentačních povinností řešit i řadu problémů právní povahy, vyplývajících z mezinárodního postavení i ústavního a vnitropolitického vývoje pomnichovského československého státu. H. však kandidaturu odmítal a přijal ji nakonec jako osobní oběť v zájmu národa a státu až po naléhání z různých částí politického spektra i z kruhů katolické církve. Koncem listopadu 1938 opustil Nejvyšší správní soud. 30. 11. byl na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu Národního shromáždění v Rudolfinu (tehdejší sídlo poslanecké sněmovny), zvolen dvě stě sedmdesáti dvěma hlasy ze tří set dvanácti přítomných třetím československým prezidentem. Prázdné hlasovací lístky odevzdali komunisté. Následujícího dne vyslechl jako první československý prezident slavnostní tedeum ve svatovítské katedrále, které sloužil pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar, vzdal hold sv. Václavu a položil věnce ke hrobům T. G. Masaryka, Antonína Švehly a Karla Kramáře. H. volbu uvítala většina československé veřejnosti a téměř jednohlasně československý tisk; pozitivně ji komentoval i tisk zahraniční. H. blahopřál z anglického exilu i jeho předchůdce Edvard Beneš.

Úřad H. vykonával tři a půl měsíce, nejkratší dobu ze všech československých prezidentů, zato v období mimořádně dramatickém a tragickém, kdy územně okleštěný, zvenčí i zevnitř ohrožovaný stát bojoval o přežití. Spolu s novou vládou R. Berana (jmenována 1. 12.) se snažil o vnitřní upevnění státu, především o překonání česko-slovenských animozit. O Vánocích podnikl oficiální cestu na Slovensko, jejíž úspěch se zdál být příslibem pozitivního vývoje v česko-slovenských vztazích. Odstředivé a protičeské tendence na Slovensku však pokračovaly a počátkem března 1939 vyústily v otevřenou krizi, jejíž rázné řešení ze strany ústřední vlády prezident plně podpořil. Eskalující krize však využilo hitlerovské Německo ke konečné likvidaci Česko-Slovenska: S německou podporou vyhlásil autonomní slovenský sněm 14. 3. samostatný Slovenský stát. V době faktického rozpadu Česko-Slovenska přijal H. pozvání Adolfa Hitlera a 14. 3. odjel k jednáním do Berlína, kde mu Hitler oznámil rozhodnutí o německé okupaci českých zemí a v noci na 15. března ho brutálním nátlakem donutil k podpisu právně bezcenného dokumentu, navenek legitimizujícího okupaci (prohlášení, že „klade osud svého národa do rukou vůdce Německé říše“). Následujícího dne Hitler v Praze vyhlásil Protektorát Čechy a Morava, v jehož čele měl H. stanout jako „státní prezident“.

Po Hitlerově varování, že by svou případnou rezignací uškodil českému národu, H. úřad přijal. Protektorát považoval za provizorium, v němž mohou Češi za příznivých okolností a realistické vlastní politiky přežít s minimálními ztrátami válku a dočkat se osvobození. Spolu s protektorátní vládou se snažil najít modus vivendi s okupační mocí, paralyzovat činnost avanturistických českých fašistických skupin a zároveň rozvíjet národně obrannou, retardační taktiku v mezích omezené protektorátní autonomie. Zvolená strategie, jejímiž nositeli se staly i další protektorátní správní, hospodářské i kulturní struktury a jediná legální politická organizace – Národní souručenství (založené H. v březnu 1939 za účelem posílení českého vlasteneckého sebevědomí), poskytovala určitý manévrovací prostor. H. si uvědomoval, že funkce státního prezidenta poskytuje určité pravomoci i možnosti zákulisního jednání a vlivu, a že proto velmi záleží na profilu a charakteru osobnosti, která jej zastává. Specifické postavení tohoto úřadu, schválené Hitlerovým výnosem o zřízení protektorátu, využíval při obraně protektorátní autonomie i při zdůvodňování odmítavého stanoviska k požadavku, aby jako státní prezident složil písemný slib věrnosti Německé říši, což nikdy neučinil. Udržoval též kontakty s domácí protinacistickou rezistencí a až do léta 1941 s Edvardem Benešem; sám se považoval za jakéhosi jeho dočasného místodržitele v okupované vlasti. Za perzekvované odbojáře intervenoval u okupačních orgánů a z vlastních zdrojů finančně podporoval jejich rodiny. Za cenu loajálních prohlášení se pokoušel mírnit aroganci okupantů a postupující germanizaci, zachraňovat životy obětí nacistické represe a bránit autonomii protektorátu.

H. národně obranná taktika předpokládala neustálé manévrování mezi konformitou a rezistencí a přinášela politická a morální dilemata. Měla své objektivní limity, její možnosti se s vývojem událostí a omezováním protektorátní autonomie zužovaly, problematizovaly a nakonec téměř vyčerpaly. V širším národním společenství, jemuž nemohla být sdělena a vysvětlena její motivace a zákulisní souvislosti, se často setkávala s nepochopením a odsudky. H. si uvědomoval úskalí této taktiky a vědomě vzal na sebe tíhu veřejného opovržení, které přinášela. Tváří v tvář drastické realitě, v situacích, kdy výsledek války zdaleka nebyl jasný a perspektiva jejího konce se zdála být v nedohlednu, se ocital před těžkými dilematy, kdy musel volit menší ze dvou zel. Tehdy vždy preferoval lidské před politickým, stavěl ohled na osudy konkrétních lidí nad politické zájmy celku.

V prvních letech protektorátu se opíral o pomoc a spolupráci přednosty své kanceláře ministra Jiřího Havelky a ministerského předsedy Aloise Eliáše, jejichž prostřednictvím byl spojen s dalšími spřízněnými reprezentanty protektorátní správy a veřejného života, s domácí rezistencí a exilovou reprezentací. Představitelé nacistické okupační moci v čele s K. H. Frankem, usilující o postupnou likvidaci protektorátní autonomie a germanizaci českých zemí, se snažili H. této opory zbavit, oslabit jeho pozici i vůli k odporu, 1941 toho nakonec dosáhli. Po odstranění J. Havelky z prezidentské kanceláře i z vlády v dubnu 1941, a zejména po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy a zatčení ministerského předsedy generála Eliáše v září 1941 byl H. izolován a vystaven bezohlednému nátlaku okupantů a jejich hlavního českého přisluhovače Emanuela Moravce. Rezignaci na svůj úřad, o níž po Eliášově zatčení uvažoval a kterou po něm žádal prezident Beneš, nakonec odmítl v obavách, že by vyvolala další nacistické represe. Tímto rozhodnutím se rozešel s exilovou reprezentací v Londýně a stal se předmětem jejích ostrých odsudků. Mezitím se neustále zhoršoval jeho celkový fyzický i psychický stav; poslední ránu mu zasadil 1942 teror v době heydrichiády, po níž se natrvalo uchýlil na lánský zámek. Stal se pasivním, rezignovaným představitelem protektorátu. Prakticky jedinou osobní oporou mu zůstala dcera Milada. V průběhu roku 1943 přestal reálně vykonávat svůj úřad a od května 1944 ho oficiálně zastupoval předseda protektorátní vlády.

Po osvobození byl 13. 5. 1945 bez ohledu na svůj beznadějný zdravotní stav v Lánech zatčen a odvezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. 6. (dříve se mylně uvádělo datum 1. 6.) zemřel. S vyloučením veřejnosti byl pohřben do rodinné hrobky na pražském Vinohradském hřbitově. Pohřbu se směli zúčastnit pouze dcera Milada se svým bývalým manželem Dr. Zdeňkem Rádlem (1896–1952) a někdejší prezidentův komorník Bohumil Příhoda. Smuteční obřad vykonal nuselský farář P. Alois Tylínek. Prezidentovo jméno tehdy nesmělo být uvedeno na pomníku (bylo doplněno až počátkem devadesátých let).

Po smrti byl H. téměř půl století oficiálně prezentován jako symbol kolaborace. S jistou výjimkou let 1968–69 dlouho přežíval v české publicistice i v odborné produkci jeho negativní obraz. Objektivní pohled na něj se objevil nejprve v exilové literatuře (paměti L. Feierabenda) a později v českém disentu normalizační éry (eseje ekonoma V. Kadlece). Pohled na H. se od devadesátých let postupně měnil nejen v historických, ale i publicistických pracích (monografie R. Kvačka, T. Pasáka a V. Machálka) a v uměleckých dílech. O fiktivní rekonstrukci H. psychického stavu a vnitřního zápasu v osudné noci na 15. března 1939 v Berlíně se pokusila televizní inscenace J. S. Kupky Noc rozhodnutí (1993, v hlavní roli R. Hrušínský). 1996 byla založena Společnost dr. Emila Háchy usilující o rehabilitaci jeho historického obrazu. V rodišti H. památku připomíná pamětní deska (1995) a busta (2003) na jeho rodném domě.

L: OSND 2/2, s. 995; MSN 3, s. 27; MČE 2, s. 695; Tomeš 1, s. 395–396; Kolář Elity, s. 74; BL 1, s. 505; B. Palkovský, E. H., President Česko-Slovenské republiky, právník a státník, 1938; O. Votočková-Lauermannová, President dr. E. H.. Poslední události, 1939; Jihočech E. H., Obraz domova, rodu a života pana státního presidenta, K. Hájek (ed.) 1942; F. Sekanina, Dr. E. H., 1943; V. Kadlec, Prezident Hácha, (samizdat) 1980; V. Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, 1991; R. Kvaček – D. Tomášek, Causa E. H., 1995; T. Pasák, JUDr. E. H. (1938–1945), 1997; V. Machálek, Prezident v zajetí. Život, činy a kříž E. H., 1998; J. Gebhart – J. Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české XVa. 1938–1945, 2006; totéž XVb. 1938–1945, 2007; E. H. před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR, J. Rubín – J. Tomeš (eds.), 2008; J. Havelka, Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra, 2015; J. Tomeš, E. H., in: M. Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, 2016, s. 60–78. Divadelní hra: M. Součková, Historický monolog (Zpověď prezidenta E. H.), Divadlo Kolovrat, Praha, 2010. Dokumentární film: Zrádce nebo oběť? Protektorátní prezident H., 2007 (režie P. Lokaj).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Tomeš

Emil Hácha spolu s Adolfem Hitlerem
Emil Hácha s předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem