HANZLÍK Stanislav 1878–1956

Stanislav HANZLÍK
Narození	11. 5. 1878
Místo narození	Plzeň
Úmrtí	8. 10. 1956
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Fyzik‎ Meteorolog nebo klimatolog‎ Pedagog‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 229-230
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46895

HANZLÍK, Stanislav, * 11. 5. 1878 Plzeň, † 8. 10. 1956 Praha, meteorolog, klimatolog, cestovatel

Syn železničního inženýra Stanislava H. a Marie, roz. Hladíkové, se narodil na tehdejším Pražském (nyní Východním) předměstí. Absolvoval gymnázium v rodišti a pražskou filozofickou fakultu, kde přednášel meteorologii František Augustin, za jehož nejvýznamnějšího žáka je H. (spolu s R. Schneiderem) považován (PhDr. 1902). Dále studoval na univerzitách v Berlíně (též Postupim a observatoř v Tegelu), Štrasburku, Harvardově univerzitě v Cambridgi (Massachussets, USA) a Columbia University v New Yorku. 1904 se účastnil mezinárodního geografického kongresu ve Washingtonu, D. C., 1905 expedice US Marine Observatory ve Španělsku a severní Africe (mj. za cílem sledovat zatmění Slunce). 1907–12 působil v Centrálním ústavu pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni u Julia von Hahna. Tam prováděl první výzkum vertikálního rozložení tělesa tlakových výší a níží podle výškových měření, zejména na horských observatořích v Evropě a v USA, drakových měření a sledování tahu vysoké oblačnosti, a tak získal jejich fyzikální profil. 1908 v práci Die räumliche Verteilung der meteorologischen Elemente in den Antizyklonen. Ein Beitrag zur Entwicklungsgeschichte der Antizyklonen (Prostorové rozložení meteorologických prvků v anticyklónách. Příspěvek k vývojové historii anticyklón) objevil existenci tzv. teplých tlakových výší. Připravil tím cestu norským meteorologům (mj. V. Bjerknes), kteří na konci první světové války zformulovali dodnes užívanou teorii teplých a studených front. 1912 napsal H. podobnou studii o problematice tlakových níží. Do českého vědeckého názvosloví zavedl pojmy cyklóna a anticyklóna.

1912 se vydal na výzkumnou cestu na Dálný východ. Transsibiřskou drahou vyrazil přes Rusko k Bajkalu, dále přes Mongolsko a Čínu do Koreje, kde navštívil meteorologickou observatoř v Čemulpu. Z Koreje přeplul lodí do Japonska, během třítýdenního pobytu poznal v Tokiu významného seizmologa Fusakiči Omoriho. Při plavbě do Šanghaje sám zakusil řádění tajfunu, zastavil se na meteorologických stanicích v Šanghaji i v Kowloonu blízko Hongkongu. Pokračoval na Jávu a do Barmy, putoval až do vnitrozemského Mandalaje a do indické Kalkaty, kde navštívil Presidency College. V Indii zavítal do Dárdžílingu, poutního místa hinduistů Benáres (Váránásí) a do ústředního meteorologického ústavu v Simle v podhůří Himálaje. Se zastávkami na Cejlonu a v Egyptě se vrátil do Evropy. Podnikl několik menších cest, vesměs turistického rázu, např. do severní Afriky a obou Amerik, zkušenosti z nich využil na přednáškách z klimatologie.

Na jaře 1913 začal H. učit na české univerzitě v Praze, téhož roku byl jako nástupce F. Augustina jmenován mimořádným profesorem. 1919 umožnil na fakultě umístit vznikající Státní ústav meteorologický do té doby, než získal vlastní budovu (dostal ji až 1940). Po reorganizaci univerzity 1920 přešel na Přírodovědeckou fakultu UK jako vedoucí Ústavu pro meteorologii a klimatologii. 1924 byl jmenován řádným profesorem. 1933/34 zastával úřad děkana, následující akademický rok byl proděkanem. Se ženou Ludmilou, roz. Hofbauerovou, měl dcery Zdeňku a Evu. Rodina bydlela v Praze-Košířích. Pohřben je v Praze na Olšanských hřbitovech.

H. se zabýval hlavně vztahem sluneční činnosti a počasí, kolísáním podnebí v historických dobách, vlivy klimatu na člověka (antropoklimatologie), v závěru života rozborem lidových pranostik. Navazoval na německou školu, mj. J. Hahna, ale také A. Wegenera (od něj převzal a zavedl termín tromba – atmosférický vír s nehorizontální osou rotace). Publikoval nejčastěji v lipském časopise Gerlands Beiträge zur Geophysik. H. hlavní práce, Základy meteorologie a klimatologie (1923, 1947, 1956) a Podnebí a člověk (1924), jsou zaměřeny také geograficky. Dokázal poznatky stručně syntetizovat (Nástin podnebí Československé republiky, in: Sborník ČSZ 32, 1926, s. 97–109). Texty byly používány jako geografické učebnice na vysoké škole, kde H. vychoval první generaci českých meteorologů. K jeho žákům patřili Antonín Bečvář a Mikuláš Konček. 1948 odešel na odpočinek, nadále externě přednášel. Posmrtně (1956) obdržel titul DrSc. Jeho jméno nese planetka (3257) Hanzlík, objevená 1982 A. Mrkosem na Kleti.

L: OSN 28, s. 537; OSND 2/2, s. 1027; MSN 3, s. 66; Album representantů, s. 356, 953; A. Gregor, Vzpomínka na univ. prof. S. H., in: Meteorologické zprávy 10, 1957, s. 1–2; NGS, s. 709; BL 1, s. 535; V. Häufler, Dějiny geografie na Univerzitě Karlově 1348–1967, s. 110, 393; J. Munzar a kol., Malý průvodce meteorologií, 1989, s. 67–68; ČBS, s. 192; DUK 4, s. 168, 496, 555; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 178–179; Tomeš 1, s. 418; K. Krška – F. Šamaj, Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku, 2001, s. 97–100, 234, 235; Ottova encyklopedie ČR 5, 2006, s. 143; K. Krška, Padesáté výročí úmrtí S. H. a Gustava Swobody, in: Meteorologické zprávy 59, 2006, s. 190–193 (s další literaturou); J. Martínek, Geografové v českých zemích 1800–1945, 2008, s. 99–100.

P: SOA, Plzeň, sbírka matrik, N Plzeň 061 (vnitřní město, 1877–79), s. 197.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Martínek