HAVEL Miloš 1899–1968

	Miloš HAVEL
Narození	3. 11. 1899
Místo narození	Praha
Úmrtí	23. 2. 1968
Místo úmrtí	Mnichov (Německo)
Povolání	Filmař nebo filmový podnikatel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 319-320
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47017

HAVEL, Miloš, * 3. 11. 1899 Praha, † 23. 2. 1968 Mnichov (Německo), filmový podnikatel

Syn stavitele Vácslava H. (1861–1921) a Emilie, roz. Pavelkové (* 3. 4. 1869, † 7. 10. 1926), bratr stavebního podnikatele Václava Marii H. (1897–1979), strýc Václava H. (* 5. 10. 1936 Praha, † 18. 12. 2011 Hrádeček /u Trutnova/), dramatika, disidenta a prezidenta Československa a ČR, a Ivana Miloše H. (* 11. 10. 1938 Praha), kybernetika a filozofa. Po maturitě na První české reálce v Ječné ulici (1916) absolvoval abiturientský kurz na obchodní akademii a začal se věnovat podnikání v kinematografii. Z pověření otce se 1917 stal ředitelem pražského Bio Lucerna (do 1926). Současně pracoval v rodinné produkční společnosti Lucernafilm (založena 1912), od 1918 byl jejím spolumajitelem a jednatelem. Podílel se na výrobě komedií Zlaté srdéčko (1916) a Pražští adamité (1917, též jako spoluautor scénáře). Po vzniku ČSR 1918 odkoupila výrobní zařízení firma Bratři Deglové a činnost Lucernafilmu byla do 1937 pozastavena. 1919 H. zřídil půjčovnu American Film Company, dovážející do Československa filmy z USA, o něž byl v poválečném období velký zájem. Navzdory počátečnímu komerčnímu úspěchu firma skončila 1927 v likvidaci. 1920 H. založil s Juliem Schmittem společnost A–B, která o rok později otevřela filmové ateliéry na Královských Vinohradech (Praha). Ve dvacátých letech se H. stal jejím hlavním akcionářem a 1928–39 zastával funkci předsedy správní rady.

Od 1925 řídil firmu Radio Lucerna importující ze zahraničí rozhlasové přijímače. 1928–48 byl spolumajitelem rodinné firmy Podniky bratří Havlů, pod niž spadala restaurační a zábavní zařízení v paláci Lucerna a posléze též na Barrandově. Ve dvacátých letech bylo H. podnikání většinou ztrátové. Deficit vyvažovalo silné ekonomické zázemí rodiny. K obratu došlo s nástupem zvukové kinematografie, jejíž etablování v českých zemích H. soustavně podporoval. Díky půjčce se státní zárukou vybudoval s bratrem 1931–33 ateliéry na Barrandově, tehdy největší a nejmodernější filmovou výrobnu ve střední Evropě s téměř monopolním postavením na domácím trhu. Stal se místopředsedou mezinárodní filmové komory a členem Filmového poradního sboru při ministerstvu průmyslu, obchodu a živností, kde prosazoval systém státních podpor a odměn pro výrobce filmů. Jako spolumajitel obnovil 1937 činnost Lucernafilmu, v jehož produkci vznikly úspěšné české snímky z konce třicátých a první poloviny čtyřicátých let. Patřily k nim komedie Martina Friče (Eva tropí hlouposti; Kristián, 1939; Hotel Modrá hvězda, 1941) a Vladimíra Slavínského (Nebe a dudy, 1941; Muži nestárnou, 1942), i umělecky náročnější díla různých žánrů začínajících režisérů Otakara Vávry (Panenství, 1937; Cech panen kutnohorských, 1938; Dívka v modrém, 1939; Maskovaná milenka, 1940; Šťastnou cestu, 1943; Rozina sebranec, 1945) a Františka Čápa (Ohnivé léto, 1939; Babička, 1940; Jan Cimbura; Noční motýl, 1941; Mlhy na blatech; Tanečnice, 1943; Děvčica z Beskyd, 1944). V období první republiky H. politicky inklinoval k pravici, 1926–27 byl krátce členem Národní obce fašistické, poté podporoval Československou národní demokracii a následně Národní sjednocení. Zároveň udržoval přátelské styky s levicově orientovanými umělci (Vítězslav Nezval, Jan Werich, Zdeněk Štěpánek). 1933 se oženil s Marií Weyrovou, dcerou architekta Františka Weyra. Manželství, rozvedené na počátku druhé světové války, bylo víceméně formální, neboť H. byl homosexuál.

Po vzniku protektorátu čelil H. nevybíravému tlaku nacistů na odkoupení 51 % akcií společnosti A–B. Německé úřady dosadily do firmy svého správce a nechaly její akciový kapitál zvýšit na trojnásobek, čímž fakticky získaly majoritu. H. byl opakovaně vyslýchán gestapem. Nakonec ustoupil a v dubnu 1940 se dohodl s německou firmou Cautio Treuhand a protektorátní vládou na odprodeji 80 % akcií, zbývající podíl přenechal pod cenou v červnu 1941. Ateliéry převzala nacisty vytvořená společnost Pragfilm. Naproti tomu Lucernafilm zůstal zachován a H. si mohl pronajmout barrandovské ateliéry k výrobě nejméně pěti českých filmů ročně. Za cenu společenských kontaktů s úředníky Úřadu říšského protektora (Anton Zankl, Wilhelm Söhnel) dokázal udržet produkci českých filmů až do konce války. Intervenoval ve prospěch českých umělců a finančně podporoval rodiny zatčených i ilegální pracovníky. V Lucernafilmu zaměstnal Jana Drdu a Václava Řezáče, pod pseudonymy umožnil pracovat Ivanu Olbrachtovi a Olze Scheinpflugové. Od 1939 udržoval kontakt s důstojníkem Abwehru a informátorem československé vojenské zpravodajské služby Paulem Thümmelem (krycí jméno A-54). Na podzim 1944 angažoval v Lucernafilmu desítky spisovatelů, dramatiků a divadelních režisérů, a tím je uchránil před totálním nasazením.

Po vydání dekretu o znárodnění kinematografie (srpen 1945) musela společnost Lucernafilm ukončit činnost a barrandovské ateliéry byly zestátněny. H. byl obviněn z kolaborace a v říjnu 1945 ho disciplinární rada Svazu českých filmových pracovníků vyloučila z činnosti v československém filmu za nepřípustné chování, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styky s Němci v rozsahu přesahujícím míru nezbytně nutnou, uplácel je a dal vyrobit film Jan Cimbura s antisemitským vyzněním. Na podzim 1946 H. stanul před Mimořádným lidovým soudem v Praze. V prosinci 1947 bylo jeho trestní řízení pro nedostatek důkazů nejprve zastaveno, po komunistickém převratu opět obnoveno. 1948 H. obdržel od izraelského vyslance nabídku, aby v Izraeli pomohl s výstavbou filmových studií. Nedostal však povolení k opuštění republiky. V červenci 1949 se neúspěšně pokusil o odchod do exilu. V Rakousku byl zadržen v sovětské okupační zóně a předán zpět do Československa, kde ho v září 1949 odsoudili k dvouletému vězení, ztrátě čestných občanských práv a konfiskaci majetku. V létě 1950 byl H. podle malého retribučního dekretu ještě uznán vinným z kolaborace a na rok poslán do tábora nucených prací. Tresty si odpykával ve věznici na Borech v Plzni a poté v pracovním táboře ve Všebořicích (Ústí nad Labem), odkud byl v prosinci 1951 propuštěn. Ve výkonu trestu podepsal spolupráci s StB, které se poté snažil vyhýbat. V srpnu 1952 se mu podařilo (s filmovým režisérem Janem A. Holmanem) uprchnout do Rakouska. Získal domovské právo v Salcburku a 1954 rakouské občanství. Od 1955 žil trvale v Mnichově, kde založil společnost Lucerna-Film, GmbH, která se 1955–57 podílela na výrobě tří celovečerních filmů, z nichž žádný neměl komerční úspěch. Poté obchodoval s konfekcí a podnikal v pohostinství. 1961–62 byl spolumajitelem restaurace Goldene Stadt, 1963–67 měl v pronájmu restauraci Zur Stadt Prag. V obou podnicích hostil české emigranty a návštěvníky z Československa a velmi se zadlužil. Krátce před smrtí si otevřel obchod s květinami. Pochován byl v rodinné hrobce na pražském Vinohradském hřbitově.

L: OSND 2/2, s. 1049; ČBS, s. 195–196; Tomeš 1, s. 426; Myška 2, s. 128; Václav Maria H., Mé vzpomínky, 1993, 2018 (2., doplněné vyd.); J. Elbl, Jak byl znárodněn československý film, in: Film a doba 11, 1965, č. 8, s. 34n.; J. Brdečka, Pod tou starou lucernou, 1992; O. Vávra, Podivný život režiséra, 1997, rejstřík; J. Horníček, M. H. a český filmový průmysl, 2000 (magisterská diplomová práce, FF UK, Praha); P. Bednařík, Arizace české kinematografie, 2003, s. 29–60; S. Motl, Mraky nad Barrandovem, 2006; I. Jakubec, Ekonomické pozadí podnikání bratrů H. ve třicátých letech 20. století, in: Iluminace 18, 2006, č. 4, s. 155–168; L. Kašpar, Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence, 2007, s. 206–219, 359–367; T. Dvořáková – I. Klimeš, Prag-Film AG (1941–1945), 2009; K. Wanatowiczová, M. H. – český filmový magnát, 2013; J. Koželová, Česká kinematografie v letech 1938–1948 a M. H., 2014 (magisterská diplomová práce, FF MU, Brno).

P: AHMP, Sbírka matrik, řkt. f. ú. Praha – Nové Město, sv. Trojice v Podskalí, matrika nar. 1897–1905, sign. TRP N14, fol. 96; Národní filmový archiv, Praha, fond Lucernafilm, s. r. o. (1912–1955).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil

Václav Havel, Miloš Havel, Václav M. Havel a Emilie Havlová u Baltu, 1902 (Knihovna Václava Havla)
Miloš Havel a Václav M. Havel při natáčení filmu Rozina sebranec, 1944 (Knihovna Václava Havla)