HERRING von Frankensdorf Ernst Johann 1816–1871

Ernst Johann HERRING von Frankensdorf
Narození	17. 10. 1816
Místo narození	Tennenlohe (č. o. Erlangen, Německo)
Úmrtí	31. 10. 1871
Místo úmrtí	Brno
Povolání	Bánský odborník nebo energetik‎ Obchod, služby, cestovní ruch‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 537-538
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/68351

HERRING von Frankensdorf, Ernst Johann, * 17. 10. 1816 Tennenlohe (č. o. Erlangen, Německo), † 31. 10. 1871 Brno, velkoobchodník, průmyslový podnikatel, velkostatkář, poslanec

Prasynovec a adoptivní syn Johanna Pauluse H. (1758–1836) náležel k evangelické církvi augšpurského vyznání. Po smrti otce Andrease H. (* 25. 2. 1778 Tennenlohe /Německo/, † 27. 6. 1824 Tennenlohe /Německo/) byl 1829 povolán prastrýcem Johannem Paulusem H. do Brna, kde byl v jeho rodině spolu se sestrou Franziskou vychován. Dostalo se mu vzdělání v Anglii a byl připravován na převzetí podnikatelských aktivit svého bezdětného prastrýce. 1836 zdědil majetek ve výši zhruba tři sta tisíc zlatých a získal velkoobchodní oprávnění pro Brno, nově se věnoval obchodu s indigem a šampaňským vínem.

Po uvolnění společenských poměrů se zapojil do obchodně-ekonomických iniciativ a stal se jednou z nejdůležitějších postav brněnského i moravského hospodářského života. 1848 se podílel na založení diskontní pokladny (později filiálky) Rakouské národní banky a 1849 brněnského exportního Obchodního spolku (Brünner Handelsverein). Když byla 1850 ustavena zdejší OŽK, stal se jejím místopředsedou a 1852–71 byl jejím prezidentem. Byl konzultantem státní hospodářské politiky, spolupracoval na tvorbě hospodářských zákonů týkajících se cel, živností a konzulátů, organizoval rakouskou účast na světových výstavách v Paříži, Mnichově a Londýně a při návštěvách císaře inicioval v Brně konání průmyslových výstav (1854, 1864). Zasáhl do rozvoje moravského úvěrového bankovnictví, když kromě filiálky Rakouské národní banky 1862 stál také u zrodu Moravské eskontní banky pro úvěrování průmyslu na Moravě. V obou finančních institucích zastával předsednické pozice. Hospodářskou vzdělanost, orientovanou zejména na textilní odvětví, podpořil založením řemeslnické školy v Brně (1852), z níž se vyvinula Vyšší tkalcovská škola (1860, jedna z nejstarších v monarchii). Formou stipendií podporoval studenty německé techniky v Brně.

Absolvoval odborné vzdělání v hornictví a hutnictví a studijní cesty do Německa, Anglie, Belgie a Francie, potom převzal a rozvíjel těžařskou společnost v Božím Požehnání (dnes Zastávka /u Brna/). Společně s průmyslnickými rodinami Kleinů a Offermannů a důlními podnikateli bratry Rittlerovými spoluzaložil společnost k provozu železáren v Rosicích (1858, Rossitzer Eisenhüttengewerkschaft), ve které se kapitálově účastnili i belgičtí průmyslníci. Komplex železáren s vysokou pecí, pudlovnou, slévárnou a válcovnou fungoval až do 1873, kdy byla nekvalitní surovina nahrazena dovozem z Vítkovických železáren. 1870 rosické železárny fúzovaly s Rossitzer Bergbaugesellschaft in Segen Gottes, čímž se vytvořila kapitálově silnější Rossitzer Bergbaugesellschaft, za kterou kromě Ernsta Johanna H. stáli velkopodnikatelé Kleinovi, Offermannovi a Schoellerovi. Až do smrti H. předsedal správní radě Rosické báňské společnosti, která postupně ovládla doly v revíru. Mimoto stál v čele kamenouhelných těžířstev v Mirošově na Rokycansku, v Rakovníku a v uherské Kisterenye (dnes Bátonyterenye, Maďarsko).

H. kapitálově vstoupil rovněž do cukrovarnictví, stál u zrodu vyškovské komanditní společnosti Drnowitzer Zuckerfabrik von Herring, Offermann & Co. Jako tichý společník se podílel také na etablování brněnské továrny na vlněná sukna Williama Skeneho. Získaný kapitál investoval rovněž do půdy, 1858 koupil od hraběte Josefa Blankensteina statek Hlubočany v sousedství Habrovan. Dům U Zlaté lodi (dnes nám. Svobody 8, tzv. Herringův palác), který zdědil 1842 po své nevlastní matce, dal přestavět podle návrhu architekta Ludwiga von Förstera (1843–1844), jenž zřejmě navrhl i rodinnou hrobku (1844–52), umístěnou na dnešním Ústředním hřbitově v Brně.

H. měl významný podíl na rozvoji železniční sítě na Moravě; spolu s dalšími majiteli dolů na Rosicko-Oslavansku Johannem Danielem, Antonem Müllerem a Antonem Rahnem podnítil založení společnosti K. k. priv. Brünn-Rossitzer Eisenbahn, která 1854–56 realizovala výstavbu Brněnsko-rosické dráhy. Transport kamenného uhlí z rosicko-oslavanské pánve měl zásadní vliv na industrializaci Brna.

Angažoval se v rozvoji brněnské městské infrastruktury. 1846 inicioval, společně s majitelem dolu ve Zbýšově Antonem Rahnem a brněnskými podnikateli Theodorem Offermannem a Thomasem Bracegirdlem, stavbu městské plynárny (1848). Se společníky Michaelem Heinrichem Weikersheimem, Theodorem Offermannem a Gustavem Adolfem Schoellerem založil 1869 akciovou společnost Brünner Tramway-Gesellschaft für Personen- und Frachten-Verkehr (Brněnská tramvajová společnost pro osobní a nákladní dopravu), která zajišťovala koněspřežní hromadnou dopravu. 1861–71 byl členem městské rady a výboru pro správu vnitřního města, zasedal v radě starších evangelické obce v Brně, předsedal kuratoriu moravské Nadace korunního prince Rudolfa, byl prvním viceprezidentem Vlasteneckého pomocného spolku pro invalidy pro Moravu a řady dalších humanitárních, hospodářských a živnostenských spolků a organizací. Byl jmenován čestným občanem města a 1886–1919 a 1939–46 po něm byla pojmenována Herringova (nyní Pionýrská) ulice.

Poslancem moravského zemského sněmu se stal 1848–49 (kurie: virilisté a velkostatkáři), 1861–71 byl třikrát zvolen za brněnskou OŽK a dvakrát za velkostatkářskou kurii (1867, 1870). Zabýval se hlavně otázkami zemských financí, vypořádáním kontribucí, rozvojem silniční a železniční sítě a podporou průmyslového školství. V souvislosti s povýšením do stavu svobodných pánů se 1869 stal doživotním členem panské sněmovny vídeňské říšské rady. 1848–49 pomohl státní pokladně při překonávání finančních potíží a 1854 podpořil úsilí o tzv. národní půjčku. Část svého majetku dal k dispozici armádě během války s Pruskem (1866), kdy se rovněž zúčastnil tajné diplomatické mise k císařskému dvoru za účelem sjednání příměří s Pruskem bez francouzského prostřednictví. Za pomoc státu, zásluhy o průmysl a město Brno, zejména za projekt okrašlování města a za podporu výstavby zaopatřovacího domu, ústavu slepců a vojenské plavecké školy, byl císařem 1849 vyznamenán rytířským křížem Leopoldova řádu a 1850 povýšen do rakouského rytířského stavu. 1866 povýšen mezi svobodné pány a získal predikát von Frankensdorf a erb s heslem Laborando libertatem (Prací ke svobodě). Po jeho úmrtí byl baronský titul přenesen na jeho syny Viktora a Ernsta. Dále obdržel např. pruský královský Řád koruny, saský královský Albrechtův řád a Řád zähringenského lva velkovévodství bádenského.

Oženil se 1849 v Terstu s Amalií Johannou (* 14. 11. 1828 Terst /Itálie/), † 7. 11. 1893 Brno), dcerou velkoobchodníka Leonharda Gechtera a Marie Wilhelminy, roz. Ritterové, šlechtičny Záhonyové, se kterou měl syny Ernsta Adolfa Johanna (1852–1923) a Viktora Franze Johanna (* 1. 11. 1851 Brno, † 30. 11. 1907 Johnsdorf /Rakousko/). Jeho sestra Franziska se provdala v Brně 1844 za katolíka Franze Lettmayera, velkoobchodníka, syna Karla Ignaze Lettmayera, majitele c. k. továrny na kůže v Brně, a podruhé 1851 za Adolfa von Pocheho, budoucího moravského místodržitele.

L: Brünner Zeitung (Morgenpost) 2. 11. 1871, s. 1001; Mährischer Correspondent 3. 11. 1871, s. 1; Tagesbote aus Mähren und Schlesien 4. 11. 1871, s. 4; Neue Freie Presse 1. 11. 1871, s. 6; Wurzbach 8, s. 400‒401; Heller 4, s. 53–54; BL 1, s. 609; E. Pillwein – H. Schneider, Lexikon bedeutender Brünner Deutscher 1800–2000. Ihr Lebensbild, ihre Persönlichkeit, ihr Wirken, Schwäbisch Gmünd 2000, s. 94; Myška 1, s. 168–169; J. Malíř a kol., Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861‒1918, 2012, s. 253‒254; B. Smutný, Brněnští podnikatelé a jejich podniky 1764–1948, 2013, s. 157; G. Deutsch, Adelsverleihungen an Industrielle und Kaufleute in Mähren und Schlesien, 1884, s. 8; V. Brandl – J. Gomperz, Historische Notizen über Lulč, Habrovan und Hobitschau, 1893, s. 10, 42; Slavnostní spis Obchodní a živnostenské komory v Brně za příčinou dokončení stavby její úřední budovy, 1909, s. 12‒16; P. Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti 1, 2008, s. 353; Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2017, 2012, s. 187; M. Matěj – J. Klát – J. Plchová – J. Kyselák, Kulturní památky rosicko-oslavanské průmyslové aglomerace, 2012, s. 86, 97, 99, 102; Dějiny Brna 4. Modernizace města 1790–1918, L. Fasora – J. Malíř (eds.), 2020, s. 679, 821; www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Herring (stav k 22. 3. 2021).

P: MZA, Brno, fond E 67 Sbírka matrik, Z č. 17 843, s. 40.

Aleš Vyskočil