HLÁVKOVÁ Zdeňka 1843–1902

Zdeňka HLÁVKOVÁ
Narození	18. 2. 1843
Místo narození	Nymburk
Úmrtí	29. 3. 1902
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Mecenáš‎ Mecenáš nebo organizátor hudebního života‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 661
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/58301

HLÁVKOVÁ, Zdeňka (roz. Havelková), * 18. 2. 1843 Nymburk, † 29. 3. 1902 Praha, zpěvačka, klavíristka, mecenáška

Dcera spisovatele, právníka a poslance Matěje Pěvoslava Havelky (1809–1892) a Rozalie, roz. Červinkové. Od dětství se věnovala hudbě, od 1852 u hudebního skladatele P. Michaela Jana Pavla Martinovského v Rakovníku, od 1856 u regenschoriho Františka Gregory v Písku, kde absolvovala vyšší dívčí školu, první svého druhu, kterou spoluzakládal její otec. Od 1863 navštěvovala Pivodovu pěveckou školu v Praze. Její hudební nadání, šetrnost i štědrost se formovaly v prostředí českých vlastenců: otec se v Nymburku přátelil s Boženou Němcovou a s H. kmotrem Janem Dlabačem. Jeho dcera Kateřina Dlabačová, provd. Emlerová, se stala její celoživotní přítelkyní.

H. patřila se sestrou, operní pěvkyní Miloslavou Havelkovou (1847–1878), k zakládajícím členkám Amerického klubu dam. Společně vystupovaly v měšťanských salonech a na veřejnosti. Obě vedly koncert ženského pěveckého sboru během slavnostního odhalení pomníku Boženy Němcové v Praze na Žofíně (6. června 1869). H. navázala přátelství s Josefou Náprstkovou. Převzala vedení ženského sboru v Americkém klubu dam, působila jako korepetitorka, učila zpěv a cizí jazyky. Mluvila francouzsky, rusky, německy, italsky a anglicky. 1868–95 zpívala v dvorní kapli císaře Ferdinanda a královny Anny na Pražském hradě a v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Podporovala Antonína Dvořáka a některé jeho skladby poprvé provedla jako doprovazečka s Annou Dvořákovou, Annou Richterovou (Moravské dvojzpěvy) nebo s houslistou Josefem Klimešem (Sonáta F dur, obě Chrudim 1880).

Talentovaná H., povýšená do rytířského stavu v rámci nobilitačního řízení svého otce, dlouho nenalezla partnera. 1885 byla představena ovdovělému Josefu Hlávkovi (1831–1908) v jeho vídeňském saloně a následujícího roku se za něj v Praze provdala. Vytvářela mu oporu a zázemí a přesvědčila ho, aby se přestěhoval z Vídně do Prahy. Směrovala ho k větší podpoře hudby a organizovala vystoupení v domácím salonu. Musela se však zároveň vyrovnávat s postavením jeho druhé manželky nebo čelit napjatým vztahům nejen s manželovou matkou Annou, ale i s jeho někdejší tchyní Josefou Čermákovou. Jejich nařčení o snaze H. získat Hlávkovo dědictví pro osiřelého syna své sestry Karla Pippicha-Havelku (1875–1895) se odrazily v jejím deníku, stejně jako zmínky o konfliktu, zda studentu práv Karlovi umožnit zvýhodněné ubytování v Hlávkově domě ve Vodičkově ulici. Její zájem postarat se o svého synovce se u manžela nesetkal ani se solidaritou, ani s empatií; Karel však záhy zemřel na chrlení krve a zánět plic. Chabou náplastí se pro ni stala stavba zahradního (tzv. Zdenčina) altánku v Lužanech.

Přesto H. manžela aktivně podporovala, zastupovala ho ve vyřizování korespondence, vedla domácnost, hospodařila na lužanském zámku, v zahradě a sadu. Vedle něho, jako patrona a prezidenta ČAVU s autoritářskými sklony, stěží mohla uplatnit vlastní mecenát; pod záznamy její dobročinnosti je často uvedeno Hlávkovo jméno. Zvala do Lužan umělce, zprostředkovala manželovi kontakt s hudebníky a skladateli, např. na Antonínem Dvořákem, s nímž čtyřručně hrála na klavír během pátků v Hlávkově salonu. 11. 9. 1887 při příležitosti zasvěcení zámecké kaple P. Marie zpívala altové sólo na premiéře Dvořákovy Lužanské mše D dur. Zasloužila se o podporu zahraničních turné Českého kvarteta. Vedla umělce k vzájemné spolupráci, např. Josefa Suka s Juliem Zeyerem, na její podnět Suk zkomponoval hudbu k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena. Zeyer, který jí byl svou tvorbou a introspekcí povahově blízký, jí dedikoval prózu Aleksej, člověk boží. Splněným snem se pro ni roku 1900 stala návštěva Světové výstavy v Paříži, kde byl vystaven Hlávkův portrét od Vojtěcha Hynaise. Zemřela po dlouhé nemoci a své úspory odkázala ČAVU a vzdáleným příbuzným. Byla pochována v Přešticích.

D: Julius Zeyer, Listy třem přátelům. Paní Z. H., Otakaru Červenému a Janu Voborníkovi, edice Paměti, sv. 10, J. Voborník (ed.), 1938.

L: nekrolog: (Dávná přítelkyně), Z. H., in: Ženské listy 1. 5. 1902, s. 91–92; OSN 10, s. 984; HS 1, s. 442; A. Lodr, Josef Hlávka. Český architekt, stavitel a mecenáš, 1988, passim; J. Pokorný, Odkaz Josefa Hlávky. Historie České akademie věd a umění, Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu, 2005, passim; Tomáš W. Pavlíček, Formování kulturního mecenátu Josefa Hlávky v souvislosti s komunikačními strategiemi v osobní korespondenci, 2011; D. R. Beveridge, Z. a Josef Hlávkovi – Anna a Antonín Dvořákovi. Přátelství dvou manželských párů a jeho plody v českém a světovém umění, 2012; M. Kuna, Antonín Dvořák. Reflexe osobnosti a díla. Lexikon osob, 2017, s. 216–218; K. Regnerová, Životopis Z. H. (1843–1902), 2018 (se soupisem další literatury a pramenů; magisterská diplomová práce, FF JČU, České Budějovice).

P: LA PNP, Praha, fond Havelka, Matěj, kart. č. 1, složka Básně, soubor Matce. Verše, které předčítaly dcery Miloslava a Zdenka v letech 1854–1856; fond Josef Hlávka, složka H. Z.; fond Adolf Heyduk, Korespondence přijatá – J. Hlávka, Z. H.; fond Karel Mattuš, Kp – Z. H.; fond Julius Zeyer, Korespondence odeslaná – Z. H., Korespondence cizí – Z. H. Boženě Frídové, Josef V. Sládek Z. H.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Tomáš W. Pavlíček