HLAVA Pavel 1924–2003

Pavel HLAVA
Narození	25. 6. 1924
Místo narození	Semily
Úmrtí	22. 2. 2003
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Odborník sklářství nebo keramiky‎ Sochař nebo medailér‎ Průmyslový výtvarník‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 637-638
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/67064

HLAVA, Pavel, * 25. 6. 1924 Semily, † 22. 2. 2003 Praha, sklářský výtvarník, designér

Absolvoval 1939–42 obor rytí skla na Odborné škole sklářské v Železném Brodu pod vedením významných osobností ryteckého umění Ladislava Přenosila a Božetěcha Medka. Pokračoval ve studiu na pražské UMPRUM v ateliéru užitého sochařství a sklářského výtvarnictví Karla Štipla, které dokončil po znovuotevření vysokých škol 1945–48. Jako podstatná součást patřila k jeho školení prázdninová praxe v provozech sklárny Inwald v Poděbradech a v závodě rytého a broušeného skla Jaroslava Vele v Železném Brodu. Praktické řemeslné zkušenosti, s nimiž poté přistupoval ke sklářské tvorbě a které se zřetelně odrazily v celém díle, si rozšiřoval během padesátých let v práci se žhavým sklem ve sklárnách v severočeské Chřibské a ve Včelničce (u Kamenice nad Lipou). H. autorská tvorba se začala rozvíjet od počátku padesátých let. Jako jeden z prvních reprezentantů nastupující generace sklářských výtvarníků (Stanislav Libenský, René Roubíček, Adolf Matura ad.) od 1952 externě spolupracoval s Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a keramiky. 1957 již patřil k jeho stálým návrhářům a o dva roky později se stal jedním z hlavních designérů sklářského oddělení nově vzniklého Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze, kde působil až do 1985.

Znalost nejrůznějších možností a postupů práce s materiálem, zájem o jeho využití a o co nejúčinnější výtvarné zhodnocení byly patrné od počátku H. tvorby. Vedle autorských prací, váz s klasicky i moderně řešenými figurálními náměty, v nichž těžil ze svého ryteckého školení, se ve spolupráci s n. p. Borské sklo věnoval tvarování tenkostěnného foukaného stolního skla, jímž reagoval na progresivní skandinávskou linii. Největší pozornost však soustředil na opticky a barevně efektní, hutními postupy vytvářené a brusem dotvarované vázy s barevným jádrem. První z početných variant vznikaly již od 1957 během příprav československé expozice na XI. trienále v Miláně, další patřily k exponátům na světové výstavě EXPO ’58 v Bruselu či na výstavě skla v americkém Corningu 1959; některé z typů byly posléze zařazeny i do výroby n. p. Borské sklo. Jiným progresivním výsledkem H. hledání výtvarných možností a hodnot hutního skla jsou červeně nabíhané vázy s vpichy, jejichž návrhy realizoval od 1959 ve sklárně Český křišťál.

Rozpětí a mnohostrannost přístupů patřily k typickým rysům H. autorské i designérské tvorby ze šedesátých a sedmdesátých let. Příkladně to dosvědčuje ryté sklo z období 1962–64 (série Květy a Jablka) i broušené vázy se zatavenými strukturami ze stříbrného drátu či fólie, v jejichž abstraktních motivech a kompozicích lze spatřovat odraz soudobého českého informelu. Experimentální linie tvorby, zaměřená na ověřování plastického, až sochařského tvarování foukaného skla hlubokými vpichy či záseky a konečně s pomocí nožových forem, poté vyústila v H. individuální tvorbě. Tu reprezentovaly nejprve objekty, v nichž vyzněl autorův dlouhodobý zájem o vztah vnějšího a vnitřního prostoru (Prostor I–III, Buňka), od osmdesátých let pak barevně výrazné broušené a lepené plastiky, do jejichž zjednodušených hranolovitých tvarů i názvů (Šero, Duha, Květ, Zrcadlo přírody) se promítla H. inspirace přírodou, umělecký a filozofický názor zostřeného vidění světa.

Jako designér Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) se význačně podílel na vývoji výroby nápojového skla. Promyšlené návrhy broušených či hutně tvarovaných souprav vznikaly ve spolupráci s předními výrobci (Karlovarské sklo-Moser; Český křišťál, Chlum u Třeboně, Sklárna Harrachov). Zásadní význam měla jeho účast na projektu Řešení výtvarného vývoje užitkového skla v rámci technologicky náročného zavádění automatické výroby nápojového skla v podniku Crystalex v Novém Boru. Od 1973 bylo do produkce postupně uvedeno osm H. navržených nápojových souborů (k nejznámějším patří odlivky Gina, 1980; poháry Nancy, 1985). Počínaje monumentální plastikou Vegetace se podílel též na projektech skleněných objektů do architektury (mj. světelný objekt pro Novou scénu Národního divadla, ve spolupráci s Jaroslavem Štursou, 1983; plastika pro Koganezaki Glass Museum, Japonsko).

Významná byla rovněž H. organizační činnost při propagaci československého sklářství, příprava a účast na domácích i zahraničních výstavách a sympoziích. 1967 přednášel na Royal College of Art v Londýně. Svými díly je zastoupen ve všech významných světových sbírkách skla, získal četná domácí i mezinárodní ocenění. 1981 byl jmenován zasloužilým umělcem.

L: Toman D, s. 68; J. Raban a kol., Modernes böhmisches Glas, 1963, rejstřík; E. Poche, P. H., 1970; A. Langhamer, P. H. Život a práce, 1986; Tomeš 1, s. 462; S. Petrová, P. H., 1995; A. Langhamer, Legenda o českém skle, 1999, rejstřík; Czech Glass 1945–1980. Design in an Age of Adversity, H. Ricke (ed.), Stuttgart 2005, rejstřík; NEČVU 1, s. 267–268; SČSVU 3, s. 158–159; S. Petrová, České sklo, 2018, rejstřík; https://cs.isabart.org/person/498 (se soupisem díla, výstav a další literaturou, stav k 20. 7. 2021); cs.wikipedia.org (stav k 20. 7. 2021).

Jan Mergl