HLAVSA Oldřich 1909–1995
Oldřich HLAVSA | |
Narození | 4. 11. 1909 |
---|---|
Místo narození | Náchod |
Úmrtí | 27. 12. 1995 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
Knihtiskař nebo typograf Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik |
Citace | Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 665-666 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48695 |
HLAVSA, Oldřich, * 4. 11. 1909 Náchod, † 27. 12. 1995 Praha, umělecký typograf, knižní grafik
Druhorozený syn dělníka Františka H. (1883–1924) a Marie, roz. Ehlové (1885–1971). Od mládí projevoval zájem o výtvarné umění. 1924–28 se učil sazečem v náchodské tiskárně Václava Rydla. 1928–30 pracoval jako sazeč písma v tiskárnách Václava Lehma a Huga Lustiga. Od 1930 byl sazečským mistrem v podniku V. Rydla, kde poznal Ladislava Sutnara. Navštěvoval typografické kurzy, seznámil se s konstruktivismem a funkcionalismem, upravil první knihy. Byl zakladatelem a předsedou náchodské pobočky učňovského odboru Svazu knihtiskařů v ČSR, sympatizoval s avantgardními a levicovými názory i s teorií soudobé knihy Karla Teiga. 1933 zahájil publikační činnost (Linoleum v knihtisku). 1934 uzavřel sňatek s přítelkyní z dětství Zdenkou Šťastnou (1912–1992). Roku 1935 vedl samostatný akcidenční kurz Provádíme typonávrhy. 1936–37 byl jako odborový funkcionář a účastník stávky tiskárenských dělníků bez zaměstnání, vstoupil do sociálnědemokratické strany (1948 fúzovala s KSČ). Od 1937 se jako faktor pražské tiskárny Solidarita věnoval systematičtěji knižní úpravě, navštěvoval kurz kreslení, trvale spolupracoval s časopisem Typografia a vedl odborovou organizaci typografických učňů. 1939–66 byl členem redakční rady revue Typografia, 1939 vstoupil s přítelem Josefem Týfou do Klubu pracovníků v reklamě, v jehož rámci oba absolvovali školu propagace a reklamy a kurzy uplatnění psychologie a optiky v koncepci propagační typografie. H. soustavně prosazoval moderní funkční výraz typografického umění. Po osvobození pracoval 1945–55 jako faktor v nakladatelství Svoboda. Navázal přátelství s Jiřím Taufrem, Janem Řezáčem a Františkem Muzikou. V podniku Rudého práva založil ruční sazárnu, vedl přednáškové kurzy pro učně. Sblížil se s malířem a grafikem Miloslavem Troupem, s nímž pracoval v padesátých letech pro agenturu Čedok. 1947–51 spolu s Ladislavem Trefným vedl redakci časopisu Typografia. Celé knižní edice navrhoval ve vlastních grafických řešeních, čímž se podstatně zasloužil o udržení kontinuity české knižní kultury. Po 1948 se věnoval knižním úpravám pro nakladatelství Svoboda. Síly spojil s typografy a grafiky Adolfem Hoffmeistrem, Aloisem Chválou, Methodem Kalábem, Oldřichem Menhartem, Jaroslavem Švábem, Václavem Sivkem, Rudolfem Hálou, Karlem Svolinským, Karlem Wickem. 1950 vstoupil do Svazu československých výtvarných umělců. V knižní grafice a designu knih uplatňoval zásady Teigovy a Sutnarovy, sovětské avantgardy a Bauhausu (El Lissickij) a spojoval je s českou typografickou tradicí (Karel Dyrynk, M. Kaláb, O. Menhart). Od 1951 dlouhodobě spolupracoval s nakladatelstvím Československý spisovatel, kde spoluurčoval výtvarnou stránku produkce, zejména v pozdějších letech vzhled obou řad Klubu přátel poezie a souborů literárního díla moderních klasiků (K. Čapek, V. Holan, V. Závada atd.). S F. Muzikou vytvořil Komisi pro tvorbu písma při Československých závodech polygrafických.
Od 1953 se účastnil domácích i zahraničních soutěží, v nichž získal četná ocenění včetně nejvyšších. Od téhož roku H. spolupracoval se Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění (od 1966 Odeon). Od 1955 se přátelil s výtvarným teoretikem Jiřím Šetlíkem a vstoupil do redakčních rad Nakladatelství Mladá fronta, Státního pedagogického nakladatelství, Práce a Státního nakladatelství technické literatury, jež rovněž ovlivňoval přístupem ke knize jako výtvarnému artefaktu. 1957 s Františkem Sedláčkem vydal knihu Typografická písma latinková (1957), jíž vstoupil do mezinárodního kontextu. Kniha mu umožnila navázat kontakt s uměleckými typografy v Evropě i USA. S J. Švábem, Josefem Týfou a Jaroslavem Fišerem se stal členem tvůrčí skupiny Bilance. Spoluzaložil československou soutěž o nejkrásnější knihu a zúčastnil se mezinárodní přehlídky ve Švýcarsku. 1958 byl zakládajícím členem Mezinárodní typografické asociace (ATYPI). V rámci výstavy EXPO ’58 v Bruselu zahájil spolupráci s malířem a grafikem Zdenkem Seydlem. 1959–66 se uplatnil jako výtvarný redaktor časopisu Plamen pod záštitou šéfredaktora Jiřího Hájka. Vystavoval v Lipsku, Stuttgartu, Amsterodamu, na expozici The Type Directors Club v New Yorku a zahájil součinnost s L. Sutnarem. 1960 vyšla v Londýně a New Yorku anglická upravená mutace H. monografie. Spřátelil se s malířem a grafikem Vladimírem Tesařem. S Jindřichem Vichnarem a Janem Kolářem vydal H. studijní příručku Technické minimum výtvarné typografie (1961). V šedesátých letech stál v čele snah domácí i světové umělecké typografie. Podílel se na úpravách titulů nakladatelství Artia a Academia. Byl zvolen členem Svazu německých knižních umělců, Mezinárodního střediska typografického umění v New Yorku, Společnosti grafických designérů v Torontu. Od 1962 do konce osmdesátých let každoročně upravil na padesát pět knižních svazků. 1964–66 zasedal v redakční radě měsíčníku Knižní kultura. Mezinárodní přehlídka knižního designu TypoMundus 20 mu udělila uznání za mimořádný přínos s ohledem na publikaci Guillauma Apollinaira Básně–obrazy (1965), v níž H. verše převedl do vlastních typografických kompozic. Uvedená přehlídka vydala 1965 stejnojmennou publikaci, kde byli zastoupeni Češi L. Sutnar, O. H., Jiří Rathouský, Z. Seydl a Zdeněk Ziegler. Tím se H. dílu dostalo posvěcení světovosti, 1966 vstoupil do SČUG Hollar. Po zániku Knižní kultury H. ukončil členství v redakčních radách Plamene a Typografie. Krátce nato založili s Janem Pilařem v Československém spisovateli edici krásných tisků Bohemia, poté edice Prstýnek a Slunovrat. 1969 H. vystoupil ze Svazu výtvarných umělců (znovu přijat bez svého přičinění 1979), roku 1971 z KSČ. 1970–71 byl výtvarným redaktorem nakladatelství Obelisk. S podporou J. Taufera obhájil H. postavení prvořadého knižního tvůrce republiky. 1976 vydal první, 1981 druhý a 1986 třetí svazek své nejvýznamnější monografie Typograhia. Písmo, ilustrace, kniha. 1986 obdržel titul zasloužilého umělce. 1988 vstoupil do tvůrčí skupiny Typo&. 1984 získal prestižní cenu Premio Grafico v Bologni, 1991 Gutenbergovu cenu. Jeho dcera Jana (* 1951) je oční lékařkou.
L: NEČVU 1, s. 269; SČSVU 3, s. 169; B. Toman-Tylová a kol., Jde o to, aby o něco šlo. Typograf O. H., 2015; M. Bohatcová a kol., Česká kniha v proměnách staletí, 1990, s. 542; https://cs.isabart.org/person/501 (stav k 7. 3. 2022); http://www.oldrichhlavsa.cz (stav k 7. 3. 2022).
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera