HOŘOVSKÝ Eduard 1831–1898

	Eduard HOŘOVSKÝ
Datum narození	22. 10. 1831
Místo narození	Příbram
Datum úmrtí	25. 2. 1898
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Chemik nebo alchymista‎; Bánský odborník nebo energetik‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 114. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47756

HOŘOVSKÝ, Eduard, * 22. 10. 1831 Příbram, † 25. 2. 1898 Vídeň (Rakousko), báňský inženýr, technik, filolog

Pocházel z rodiny spjaté s hornictvím. Během studia na Akademickém gymnáziu v Praze (1842–50) navštěvoval na pražské univerzitě přednášky z jazykovědy Františka Ladislava Čelakovského. Od 1850 byl posluchačem Báňské akademie v Banské Štiavnici, kterou absolvovali i jeho otec, děd a strýc. H. dokončil studium 1854 na montánním učilišti v Příbrami a stal se horním praktikantem. Krátce pracoval v kamenouhelných dolech v Žacléři na Trutnovsku, pak nastoupil na státní černouhelné doly v Moravské Ostravě. Po jejich odkoupení Severní drahou císaře Ferdinanda působil 1856–68 ve službách této společnosti, která ho jmenovala do funkce závodního na dole Hermenegild (později Zárubek) v Polské (od 1919 Slezské) Ostravě. H. řídil výstavbu tohoto a hloubení nedalekého dolu Vilém. 1868 se stal horním inženýrem Doubravsko-orlovské společnosti patřící konsorciu bratří Gutmannů, Anselma Salomona Rothschilda a podnikatele Ignáce Vondráčka. 1870 byl H. ustanoven vrchním inženýrem a 1873 ředitelem společnosti. Vedl Hlavní jámu v Orlové a doly Eleonora a Bettina v Doubravě na Karvinsku. 1871–73 dal vyhloubit jámu Žofie v Porubě (dnes Orlová-Poruba) a 1890 vystavět Novou jámu v Lazech (dnes Orlová-Lazy). Doly Doubravsko-orlovské společnosti prošly pod H. vedením modernizací. Jako první v ostravsko-karvinském revíru zavedl elektrické osvětlení závodů, k pohonu důlních strojů začal používat silné kompresory a dřevěné vozíky nahradil železnými s větším objemem. Prosazoval užívání bezpečnostních lamp a nových bezpečnostních zařízení. Podnikl studijní cesty do zahraničí; navštívil uhelné doly v Anglii, Francii, Belgii a Německu. Poprvé v českých zemích použil dobývací metodu tzv. stěnování s plnou základkou, která znamenala snížení nákladů na těžbu a dopravu a umožnila lepší odvětrávání. U některých dolů H. dosáhl až šestinásobného zvýšení těžby.

Vlastním nákladem vydal 1875–76 třísvazkové dílo O spůsobech dobývání kamenného uhlí. S cílem nahradit odborné německé termíny českými sestavil Slovník hornického názvosloví vztahující se zvláště k dobývání kamenného uhlí (1877). Za tuto práci obdržel titul c. k. horního rady. Významný počin představoval Německo-česko-ruský hornický a hutnický slovník (1888–90), vydaný rovněž vlastním nákladem. Další lexikografické dílo, Slovník technologický česko-rusko-německý, zůstalo nedokončeno. Coby rusofil a propagátor všeslovanské myšlenky H. prosazoval užívání ruštiny jakožto jednotného slovanského jazyka. Vyjadřoval podporu českému obyvatelstvu na Karvinsku a Ostravsku. 1872 inicioval založení české závodní školy v Doubravě. Nejen tam, ale také v Orlové, Těšíně a Moravské Ostravě působil ve spolkovém životě. 1894 ve spolupráci s učitelem a vlastivědným pracovníkem Karlem Jaromírem Bukovanským uspořádal Národopisnou výstavu v Orlové, která měla dokumentovat vysokou úroveň a svébytnost slovanské kultury ve Slezsku. H. podporoval výstavbu hornických kolonií, stál u zrodu havířského potravního spolku a na všech závodech založil tzv. malou kasu, poskytující pomoc horníkům, které postihlo důlní neštěstí.

H. patřil mezi uznávané báňské odborníky a nejvýznamnější reprezentanty evropské montanistiky druhé poloviny 19. století. Od 1897 byl členem České matice technické. Zasedal v odborných společnostech a komisích (např. pro vyšetřování bezpečnosti v ostravsko-karvinských dolech, pro správu ústředního rezervního fondu bratrských pokladen či pro řešení stížností horníků). Oženil se 1859 s Filoménou, roz. Čákovou (* 1839), s níž měl tři syny a šest dcer. Po odchodu na odpočinek 1895 se přestěhoval do Vídně. Byl pohřben na vídeňském Ústředním hřbitově. Syn Zdenko H. (1863–1937), nejstarší z devíti dětí, se stal báňským inženýrem.

Petr Kašing

Dílo

výběr: Über die wasserdichte Schachtmauerung in Mährisch-Ostrauer Steinkohlenbezirke, in: Berg- und hüttenmännisches Jahrbuch der k. k. Montan-Lehranstalten zu Leoben und Přibram und der k. k. Bergakademie zu Schemnitz, Bd. 10, 1861, s. 258–276.

Literatura

OSN 11, s. 636; 28, s. 594; MSN 3, s. 304; Heller 4 (1890), s. 63; Ficek 3, s. 53 (se soupisem díla a literatury); Bílková, s. 330–332; Slezsko 1, s. 48–49 (se soupisem díla a literatury); Myška 1, s. 184–185 (se soupisem díla a literatury); Ing. E. H., horní rada a ředitel závodů v Doubravě, Orlové-Lazích a v Porubě. Biografická skizza, 1927, passim; T. Pavlica, E. H. (1831–1898), in: Ostravský kulturní zpravodaj, 1973, č. 4, s. 57 (foto); Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy 1, J. Ivánek – Z. Smolka (eds.), 2013, s. 184–185; cs.wikipedia.org (stav k 18. 7. 2022); zpráva o úmrtí: Zlatá Praha 15, 1898, č. 18, s. 216; nekrology: Bergrath und Bergdirektor E. H., in: ÖZBH 46, 1898, s. 33–34; J. J. Jahn, E. H., in: Časopis pro průmysl chemický 8, 1898, č. 4, s. 110–115.

Prameny

SOA, Praha, sbírka matrik, řkt. f. ú. Příbram, matrika nar. (1831–1842), sign. 12, fol. 15.

Reference