HOBZA Antonín 1876–1954

Antonín HOBZA
Narození	6. 1. 1876
Místo narození	Rokytnice nad Rokytnou (u Třebíče)
Úmrtí	6. 9. 1954
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Teoretik nebo historik státu a práva‎ Pedagog‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 693-694
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47478

HOBZA, Antonín, * 6. 1. 1876 Rokytnice nad Rokytnou (u Třebíče), † 6. 9. 1954 Praha, právník, pedagog

Syn domkáře Matěje H. a Františky, roz. Vrtalové. 1896 maturoval na gymnáziu v Třebíči, absolvoval Právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (JUDr. 1902). Rodiče ho nemohli finančně podporovat, na studium si vydělával sám. 1901–04 působil jako prefekt Strakovy akademie pro šlechtické studenty, v obou zemských jazycích tam připravoval šest univerzitních studentů ke státní zkoušce v oboru práva. 1903–04 byl zaměstnán jako advokátní koncipient. Na základě stipendia Ministerstva školství 1904 pobýval na univerzitě v Bonnu. Současně byl soudním praktikantem na Zemském soudu v Praze, 1904 přešel do Zemského výboru Království českého. 1905 se oženil se Serafinou (1884–1975), dcerou profesora civilního procesu Emila Otta na české Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. 1907 se habilitoval pro obor církevního práva na základě spisu Podvod při smlouvě manželské. Po smrti Josefa Trakala byl od zimního semestru 1913 pověřen výukou mezinárodního práva; 1917 jmenován profesorem mezinárodního práva na pražské univerzitě (s povinností přednášet též církevní právo).

H. 1919–20 současně působil jako první přednosta právní sekce na Ministerstvu zahraničních věcí. V říjnu 1921 požádal fakultu o roční dovolenou, během níž působil na velvyslanectví v Paříži; tam přednášel o ČSR a mezinárodním právu (Institut des hautes études internationales) a na návrh francouzského internacionalisty Paula Fauchillea byl zvolen mimořádným členem Institutu mezinárodního práva. Začal se zabývat též leteckým právem a stal se místopředsedou Mezinárodního právnického výboru pro letectví, 1922 zorganizoval v Praze mezinárodní letecký kongres. Příležitostně zastupoval ČSR před mezinárodními rozhodčími soudy. Od dvacátých let prosazoval myšlenku mírového soužití států s odlišnými hospodářskými a politickými systémy, v tomto duchu pragmaticky podporoval diplomatické uznání Sovětského svazu. V souvislosti s řešením vztahu církví, náboženských společností (kultových subjektů) a státu v ČSR byl zastáncem důsledné odluky a kritizoval snahy o konkordát (mezinárodní smlouvu mezi ČSR a Svatým stolcem, která by v ČSR privilegovala římskokatolickou církev). 1937 veřejně obhajoval svobodu vědeckého bádání a autonomii vysokých škol proti (nakonec neuskutečněným) snahám vlády podřídit vysokoškolské učitele svým ingerencím, a tím omezit svobodu vědy a projevu. Zastupoval ČSR ve smíšených rozhodčích soudech (česko-německých a česko-maďarských) a vedl delegace pro uzavření smluv s Rakouskem a Polskem o státním občanství a ochraně menšin. Byl členem Stálého rozhodčího dvora v Haagu, zakladatelem a předsedou Československého sdružení pro mezinárodní právo (pobočka International Law Association), předsedou československého odboru Mezinárodního právnického komitétu pro letectví. 1937 založil samostatný časopis Hlídka mezinárodního práva, vyšlo však pouze několik čísel. Usiloval o reformu právního studia. 1923/24 zastával funkci děkana Právnické fakulty UK, podruhé byl zvolen 1939, před uzavřením českých vysokých škol. 1940 byl penzionován a během války žil v Čerčanech (u Benešova).

Po osvobození H. vstoupil do KSČ, v srpnu 1945 byl povolán zpět na katedru mezinárodního práva. Jako právní znalec vypracoval posudek k trestnímu procesu proti K. H. Frankovi u Státního soudu v Praze, v němž formuloval zločinnost okupace Československa Hitlerovým Německem a irelevanci tzv. mnichovské dohody. Podle zákona byl po dosažení sedmdesáti let zproštěn učitelského úřadu a 1946 dán na trvalý odpočinek. Jako odborník nominovaný za KSČ se H. účastnil příprav nové ústavy. Výnosem zmocněnce akčního výboru Ministerstva školství z 28. února 1948 byl povolán opět do služby a následně na návrh akčního výboru na Právnické fakultě ho ministr školství Zdeněk Nejedlý pověřil přednáškami z mezinárodního práva. Navzdory žádosti o reaktivaci nenastoupil však do činné služby (ministerstvo mu penzi dorovnalo odměnou do výše platu, která by mu náležela v činné službě). 1948 byl po dlouhém mimořádném členství (od 1922) zvolen řádným členem Institutu mezinárodního práva.

Jako stoupenec odluky státu a církví se H. po 1948 odluky nedočkal, naopak stát existující stav využil k zasahování do činnosti církví a náboženských společností; zároveň na právnických fakultách zrušil výuku konfesního práva. H. byl jmenován 1916 dopisujícím, 1932 mimořádným a 1946 řádným členem ČAVU; 1952 zasedal ve vládní komisi pro vytvoření ČSAV a téhož roku se stal jedním z prvních akademiků a prvním předsedou ekonomicko-právní sekce. Zasloužil se o zřízení Kabinetu pro mezinárodní právo, který také zpočátku vedl (s Jaroslavem Žourkem). Po H. smrti byl kabinet 1956 nuceně včleněn do Ústavu práva (později Ústav státu a práva ČSAV). H. jako vědec zasáhl do několika oborů práva. Vychoval generace odborníků mezinárodního práva (mj. Vladimír Vochoč, Bohumil Kučera, Ladislav Vošta), stal se autorem učebnic a sbírky dokumentů, vybudoval seminární knihovnu. V českém prostředí průkopnicky pěstoval mezinárodní právo; zastával pozitivistický směr, odmítal představu tzv. přirozeného práva a zároveň také normativismus, resp. ryzí nauku právní, které pokládal za novodobou transformaci přirozenoprávních spekulací. Byl stoupencem dualismu, tj. oddělenosti systémů národního a mezinárodního práva, hlásal superioritu mezinárodního práva nad právem národním. Východiskem teze o nadřazenosti byla H. idealistická představa o tom, že prostřednictvím mezinárodního práva lze dosáhnout trvalého míru mezi státy a smírného řešení sporů. V oblasti konfesního (kultového) práva se opakovaně vracel především k problematice poměru státu a církví. H. urna byla uložena do rodinné hrobky Emila Otta na Olšanských hřbitovech.

D: výběr: Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav, 1909 (přepracovaná vyd.: 2., 1919; 3., 1925; 4., 1931); Dekret Ne temere, in: Právník 48, 1909, s. 329–339, 374–383, 445–454; Autonomie náboženských svazů v moderním státě, 1910; Forma při právních jednáních korporací autonomních, 1910; Tajemník okresního výboru. Jeho právní postavení a účast na manifestaci okresní vůle, 1912; Právem mezinárodním ku právu světovému 1, 1913; Uznání náboženské společnosti islámské v Předlitavsku, 1913; Právo mezinárodní 1–2, 1915, 1919; Jurisdikce ve věcech kořistních, in: Sborník věd právních a státních 15, 1915, s. 519–537; Počátky české vědy práva mezinárodního, in: Památník Spolku československých právníků „Všehrd“, 1918, s. 139–141; La République Tchécoslovaque et le droit international, 1922 (česky jako: Československá republika a mezinárodní právo, in: Zahraniční politika 5, 1923, s. 230–238, 303–309, 393–398); Kodifikace mezinárodního práva leteckého, in: tamtéž 4, 1922, s. 992–997; Právo mezinárodní. Válečné právo územní, 1923; Publikace a platnost mírových smluv v čsl. Republice, in: Právník 62, 1923, s. 11–23; Proti snahám o konkordát, 1926; Konfesní otázky v právu mezinárodním, 1926; Úvod do církevního práva (s J. Turečkem), 1929 (2., přeprac. vyd. 1936); Politický konkordát uzavřený mezi vládou československou a Vatikánem, 1930; Dokumenty ke studiu mezinárodního práva, 1931; Úvod do mezinárodního práva mírového 1–2, 1933, 1935; La petite entente, in: Revue de droit international et de législation comparée 14, 1933, č. 2, s. 235–253; Mezinárodní delikt, in: Pocta k sedmdesátým narozeninám univ. prof. dra Augusta Miřičky, 1933, s. 129; Soumrak svobodné vědy také u nás?, 1936; Přehled mezinárodního práva válečného. Dodatek. Trestání válečných zločinců, 1946; Je příprava útočné války mezinárodním zločinem?, in: Nová mysl 2, 1948, č. 1, s. 33; Právo ve službách míru, in: Právník 88, 1949, s. 99; Funkce vatikánského zástupce podle mezinárodního práva, in: Co se skrývalo za zdmi klášterů, J. Neuls – M. Dvořák (eds.), 1950, s. 110–114; Posudek o významu diplomatického zastoupení papežova v Československé republice podle práva mezinárodního, československého, i tzv. práva kanonického, in: Právník 89, 1950, č. 4, s. 188–191.

L: AČA 27, 1916, s. 55–56; Pocta k šedesátým narozeninám univ. prof. dr. A. H., Th. Saturník a kol. (eds.), 1936, zvl. s. 5–8; J. Tureček, A. H. sedmdesátníkem, in: Právník 84, 1945/46, č. 9, s. 314–316; týž, Univ. prof. JUDr. A. H. pětasedmdesátníkem, in: tamtéž 90, 1951, č. 1, s. 58–59; J. Žourek, Akademik A. H., in: Věstník Československé akademie věd 63, 1954, č. 9–10, s. 428–436; týž, Odišiel zakladatel’ československej náuky medzinárodného práva, in: Právny obzor 37, 1954, č. 9, s. 597–604; I. Mrázek, Akademik A. H. †, in: Právník 93, 1954, č. 8, s. 536–538 (foto); I. Bart, Dny života, 1966, s. 124–128, 239; V. Kopal, O životě a díle akademika A. H., in: Právník 115, 1976, č. 5, s. 461–465; M. Potočný, A. H. – zakladatel výuky mezinárodního práva, in: Právnická fakulta Univerzity Karlovy 1348–1998. Jubilejní sborník, K. Malý (ed.), 1998, s. 203–207; J. R. Tretera, Církevní právo v českých zemích a jeho výuka na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, in: tamtéž, s. 249, 256–257; V. Kindl, A. H., in: Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939, P. Skřejpková (ed.), 2009, s. 532–535; Z. Horák, Právnická fakulta Univerzity Karlovy a výuka církevního práva za první Československé republiky, in: Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918–1938) a jejich místo ve střední Evropě 1, K. Malý – L. Soukup (eds.), 2010, s. 299, 303; P. Šturma, The History and Developments of the Czech Doctrine of International Law. Czech Yearbook of International Law / Česká ročenka mezinárodního práva 1, 2010, s. 3–22; J. Dejmek, Diplomacie Československa 2. Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992), 2013, s. 87–88; V. Bílková, A. H. – naivní snílek, nebo opatrný realista?, in: Právník 155, 2016, č. 1, s. 93–104; P. Šturma, Ohlédnutí za životem a internacionalistickým dílem profesora A. H., in: tamtéž, s. 3–11; S. Brožová, Prof. A. H. a jeho přínos k formování československých ústavních tradic reflexe mezinárodního práva, in: A. Gerloch – K. Žák Krzyžanková, Ústavní kontinuita České republiky s československou tradicí, 2018, s. 353–360.

P: SOA, Brno, sbírka matrik, řkt. f. ú. Rokytnice nad Rokytnou, matrika nar. (1848–1891), sign. 10824, fol. 177; Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity II. (1900–1908), inv. č. 2, s. 698.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Kober