HOCH Karel 1884–1962
Karel HOCH | |
Narození | 23. 7. 1884 |
---|---|
Místo narození | Velké Meziříčí |
Úmrtí | 6. 2. 1962 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
Politický publicista Historik Redaktor nebo žurnalista |
Citace | Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 753-754 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47553 |
HOCH, Karel, * 23. 7. 1884 Velké Meziříčí, † 6. 2. 1962 Praha, novinář, historik
Syn ředitele školy Jana H. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně studoval historii a filozofii na Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, absolvoval v semináři Josefa Pekaře disertací Husité a válka (PhDr.), otištěnou v časopise Česká mysl (1907). Národní hospodářství studoval na univerzitách ve Vídni a v Berlíně. Od studentských let pracoval v organizaci mladočeské mládeže. 1908–21 byl bibliotekářem Veřejné a univerzitní knihovny v Praze. Již před první světovou válkou se orientoval na novější hospodářské a sociální dějiny, kde postupně zaujal v českém dějepisectví průkopnické místo, a na žurnalistiku, převážně v Národních listech. Společně s Janem Thonem v nich vedl studentskou rubriku, později se podílel na vedení rubriky kulturní a historické. Politicky úzce spolupracoval s bratry Františkem a Vladimírem Sísovými a s Aloisem Rašínem, přátelské vazby udržoval s Jaroslavem Preissem, Vilémem Pospíšilem a Janem Třebickým. Za první světové války náležel do okruhu generálního tajemníka mladočeské strany Františka Síse, představitele jejího protihabsburského křídla. Na Sísův podnět zůstal externím redaktorem Národních listů i za prorakouského vedení Zdeňka Václava Tobolky. Od léta 1915 se kriticky stavěl proti zatčení Karla Kramáře, A. Rašína, Vincence Červinky a Josefa Scheinera, oponoval zastavení listu Čas a rozpuštění Sokola. Jeho články na tato témata měly čitelný, i když opatrný jinotajný obsah. Koncem 1916 odešel z redakce Národních listů a stal se členem odbojové skupiny F. Síse. Od jara 1917 do převratu náležel k užšímu kruhu této skupiny, sdružené kolem rezistentní revue Národ, již spoluvydával a v jejíž redakci Síse zastupoval. Po vítězství protiaktivistického proudu uvnitř mladočeské strany se na podzim 1917 znovu stal externím redaktorem Národních listů ve vnitropolitické rubrice, po Sísově rezignaci na funkci šéfredaktora deníku byl 1921–27 jeho nástupcem. Aby měl možnost věnovat se vědecké práci, k níž byl disponován, přijal 1926 místo zástupce ředitele Veřejné a univerzitní knihovny a 1928 byl jmenován profesorem na Svobodné škole politických nauk.
Z odborných prací H. jsou nejvýznamnější monografie Alois Rašín. Jeho život, dílo a doba (1934) a první zásadní syntéza počátků industrializace české země Čechy na prahu moderního hospodářství (1936), kde anticipoval mnohem pozdější metodické postupy a metodologická hlediska. S ní souvisí také studie Počátky veřejné kontroly rakouských financí (1931). Na syntézu měla navázat čtyřsvazková, dodnes v detailních analýzách nepřekonaná monografie České národní hospodářství v 19. a první polovině 20. století, která však zůstala v rukopise. K hospodářským dějinám měla vztah i menší monografie Henry Ford. Fakta a problémy (1928). Druhým významným tématem H. vědecké práce byly dějiny novinářství (nevydaný pokus o jejich syntézu se rovněž zachoval v jeho pozůstalosti). Publikoval jen studie Noviny (1913) a L’évolution de la presse tchèque (1934). V sedmém svazku Československé vlastivědy uveřejnil kapitolu Dějiny českého Novinářství od 1860 (1933). V oblasti knihovnictví připravil publikaci Tisíc knih pro bibliothekáře (1932). Třetí okruh H. badatelského zájmu se týkal národnostní otázky (Ethika mezinárodních styků, 1919; Národnost a mezinárodnost, 1920; Počátky německého nacionalismu, 1920; Židé u nás před r. 1848, 1933; Nová ústava sovětské unie, 1936; Pangermanismus, 1946; Hitler a Čechy, 1948). Psal hesla pro Ottův a Masarykův slovník naučný, z němčiny přeložil: A. Siegfried: Amerika po světové válce (1928), R. Michels: Strany a vůdcové. K Sociologii politického stranictví (1931), E. Stucken: Ve stínu Shakespeara (1931) a E. Ludwig: Napoleon (1932). Podílel se na několika edicích (např. Paměti dr. Karla Kramáře, 1938) a sbornících. Po okupaci českých zemí nacisty se stáhl do ústraní, v dubnu 1948 byl penzionován. S manželkou Věrou, roz. Baušovou, měl syna Petra (* 24. 1. 1920 Praha, † 20. 9. 1999 Praha), biologa, a dcery Olgu, provd. Kameníčkovou (* 15. 7. 1923 Praha, † 28. 5. 1997 Praha), a Dagmar Hochovou, provd. Reinhardtovou (* 10. 3. 1926 Praha, † 16. 4. 2012 Praha), dokumentární, portrétní a reportážní fotografku. H. vnukem je spisovatel Jan Kameníček (* 15. 3. 1955 Praha).
L: OSND 2/2, s. 1176; MSN 3, s. 241; ČBS, s. 219; Tomeš 1, s. 479; Kutnar, s. 761–763; Kolář Elity, s. 97; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 51; J. Vacek, K. H., in: Informační bulletin Národní knihovny v Praze, 1994, 5 (24), s. 24–25.
P: Archiv NM, Praha, fond K. H. (inventář J. Šetřilová, 1993).
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera