HOFBAUER Ivo 1912–1982

Ivo HOFBAUER
Narození	5. 7. 1912
Místo narození	Praha
Úmrtí	20. 6. 1982
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Bánský odborník nebo energetik‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 716-717
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/143045

HOFBAUER, Ivo, * 5. 7. 1912 Praha, † 20. 6. 1982 Praha, báňský inženýr

Syn akademického malíře a grafika Arnošta H. (1869–1944) a Kláry (1884–1959), dcery právníka Leopolda Heyrovského (1852–1924). Jeho strýci byli fyzikální chemik a nositel Nobelovy ceny Jaroslav H. (1890–1967) a právník a entomolog Leopold H. ml. (1892–1976). H. měl sestry Milenu, provd. Parkerovou, později Markovou (1907–1942), a Věru (1916–1918). Absolvoval Českou státní reálku v Praze. Od 1931 studoval hornický odbor na Vysoké škole báňské (VŠB) v Příbrami. Během studií poznal uhelné doly na Ostravsku, ve slovenské Handlové, v polském Slezsku, v severních Čechách a ve Francii. V posledním ročníku studia se stal asistentem Bohuslava Stočese v Ústavu geologie, paleontologie a nauky o ložiskách VŠB; krátce zde pracoval i po státní zkoušce (Ing. 1937). Se Stočesem spolupracoval na výzkumu dobývání zlata z dunajských náplavů na Žitném ostrově (Slovensko). Po základní vojenské službě byl zaměstnán u Pražské železářské společnosti. 1940 nastoupil jako revírník v dole Kübeck v Kladně, kde získal první zkušenosti s důlními požáry a jejich zmáháním. 1941–42 působil v dole Jaroslav v Tuchlovicích na Kladensku. 1942 se stal vedoucím důlního pole Robert II v dole Mayrau ve Vinařicích u Kladna, který patřil k nejstarším dolům Pražské železářské společnosti. Po druhé světové válce byl H. přeložen na Karvinsko do dolu Suchá v Dolní Suché (později důl Dukla). V čele záchranného sboru zdolal velký požár. 1947 se vrátil zpátky na Kladensko. 1947–52 byl závodním a 1952–53 hlavním inženýrem dolů Fierlinger I a II (dříve Mayrau a Max) ve Vinařicích (u Kladna). 1953 byl jmenován hlavním inženýrem na ředitelství Kladenských dolů, n. p.; podařilo se mu zlikvidovat velký oheň na dole Šverma. 1960 odstranil katastrofu na dole Karl Marx ve východoněmeckém Zwickau. Obdržel Řád rudé hvězdy práce a vyznamenání Za statečnost. Po požáru na dole Nosek v Tuchlovicích se stal 1960 jeho ředitelem. 1966 vybudoval Závod důlní bezpečnosti v Rynholci (u Rakovníka) a stanul v jeho čele jako ředitel. Závod vyráběl zařízení pro zhotovování sádrových hrází v dolech či agregátů na výrobu pěny pro hašení velkých otevřených ohňů. H. přijal členství ve vládní bezpečnostní komisi a v komisi pro důlní bezpečnost RVHP. V Alžírsku na saharské poušti vyřešil 1970 otázku ochrany před samovznícením uhlí a 1971 souvislost důlních požárů a důlních vod. 1971–72 pracoval na ředitelství Kladenských dolů. Po odchodu do důchodu 1972 nadále působil v oboru jako expert. Spolupracoval např. se společností Transfera, která řešila přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Byl požádán o likvidaci důlních požárů v místech, kam měl být kostel přesunut.

H. se zabýval problematikou likvidace důlních požárů a záparů a jejich předcházení. Zajímal se o podstatu samovznícení uhlí. S Gustavem Šeborem vypracoval metodu vzduchotěsného uzavírání důlních polí (za ni obdržel státní cenu I. stupně) a zároveň realizoval výzkum v oblasti zdolávání požárů a jejich předcházení chemickou cestou. Pro tyto účely založili s kolegy odborné pracoviště a vypracovali metodu předcházení důlním záparům injektážemi směsí jílu s chloridem vápenatým. Výsledky výzkumu byly patentovány a uplatněny v Československu, SSSR, západní Evropě a USA. Autorsky se podílel na řadě publikací a učebnic. S G. Šeborem napsal příručku Chemické způsoby předcházení a zdolávání důlních požárů (1960), která vyšla také v německém jazyce (Chemische Verfahren zur Verhütung und Bekämpfung von Grubenbränden, Leipzig 1962). H. byl jedním z nejvýznamnějších báňských odborníků; některé jeho vynálezy a metody mají světovou prioritu. Oženil se s Miroslavou, roz. Pavlíčkovou (1917–1992), povoláním učitelkou, a měl s ní dcery Ludmilu (* 1942) a Věru (* 1947).

D: výběr: Atlas dobývacích metod 1, 1954 (s V. Karlíkem a B. Stočesem); Atlas dobývacích metod 2, 1954 (s B. Stočesem); Hornictví. Učebnice pro 3. a 4. ročník středních průmyslových škol hornických 3, 1965 (s J. Härtelem a J. Holým); Zdolávání požárů v hlubinných dolech, 1984 (s R. Makariusem); Paměti báňského inženýra, 1994.

L: K. Hofbauerová-Heyrovská, Mezi vědci a umělci, 1947, passim; J. Seifert, O lidech spojených s hornictvím na Kladensku, in: Dobývání uhlí na Kladensku. Historie kladensko-slánsko-rakovnické pánve, J. Kurial (ed.), 2006, s. 704–705.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Kašing, Martin Kučera