HOLAŇ Alois 1870–1959

Alois HOLAŇ
Narození	10. 5. 1870
Místo narození	Michálkovice (Ostrava)
Úmrtí	7. 7. 1959
Místo úmrtí	Ostrava
Povolání	Bánský odborník nebo energetik‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 765
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/82728

HOLAŇ, Alois, * 10. 5. 1870 Michálkovice (Ostrava), † 7. 7. 1959 Ostrava, báňský technik, manažer

Třetí ze čtyř dětí Valentina H. († 1882) a jeho ženy Uršuly († 1885). Otec byl skladníkem v dole Michal v Michálkovicích. H. studoval 1882–89 na německé reálce v Moravské Ostravě. Po maturitě pracoval nejprve v chemické laboratoři Vítkovických železáren a pak v Karlově Huti v Lískovci (dnes m. č. Frýdku-Místku). 1891–95 studoval Báňskou akademii v Leobenu (Rakousko), kde vykonal státní zkoušky z hornictví (1894) a hutnictví (1895). Mezitím praktikoval v dole Hlubina v Moravské Ostravě. 1895 přijal místo provozního inženýra ve Vítkovických kamenouhelných dolech, 1895–96 pracoval v dole Ida v Hrušově (dnes m. č. Ostravy) a 1896–98 v dole Terezie v Polské (od 1919 Slezské) Ostravě. 1898 přešel k Ostravské báňské akciové společnosti (dříve Kníže Salm). 1898–1900 vedl jámu č. VII a 1900 mu bylo svěřeno hloubení nové jámy v Radvanicích (Ostrava), později nazvané důl Ludvík. Hloubení však nebylo dokončeno z finančních důvodů. 1901 se stal zaměstnancem společnosti Kamenouhelné doly Orlová-Lazy a zároveň ředitelem Nové jámy v Lazech (od 1907 samostatného závodu, později dolu Antonín Zápotocký a dolu Lazy). Za podpory ředitele společnosti Ing. Ericha Mládka se H. rozhodl pro modernizaci dolu. 1908 byl vyslán na studijní cestu do Anglie, aby se seznámil s nejnovějšími způsoby dobývání uhlí. Po návratu zavedl na Nové jámě brázdicí stroje typu Pick-Quick. Současně byly do provozu uvedeny lokomotivy na stlačený vzduch. 1913 byl H. přeložen do Dolní Suché (dnes m. č. Havířova), aby dokončil výstavbu dolu František (oficiálně Šachta arcivévody Františka). H. byl znám svým vlasteneckým cítěním, a proto vzhledem k problematické situaci na Těšínsku po první světové válce musel z dolu odejít. 1919 se vrátil na Novou jámu v Lazech; téhož roku během důlní katastrofy, při níž zahynulo devadesát dva horníků, řídil záchranné práce. 1928 byl povolán na inspektorát ředitelství těžířstva Orlová-Lazy, 1936 odešel do důchodu. Po druhé světové válce se podílel na konsolidaci poměrů v závodech bývalého těžařstva Orlová-Lazy.

H. patřil k významným báňským odborníkům. Ve funkci znalce Revírního báňského úřadu v Moravské Ostravě se podílel na vyšetřování důlních katastrof (např. 1924 v dole Gabriela v Karviné, 1927 v dole Barbora tamtéž). Zasedal ve zkušební komisi pro druhou státní zkoušku z hornictví na Vysoké škole báňské v Příbrami. Psal odborné články, překládal ze zahraničních časopisů a zhotovoval expertizy, např. o poddolování řečiště Odry či kostela v Karviné. Aktivně se účastnil společenského života v Lazech. Jako předseda školní rady se zasloužil o založení první české a výstavbu měšťanské školy. Angažoval se v Matici školské, Matici osvěty lidové a v Sokole, založil amatérský filharmonický orchestr. V Lazech zřídil odbornou pokračovací školu pro další vzdělávání horníků. Od 1948 spravoval sbírky Průmyslového muzea (později sloučeného s Městským muzeem) v Ostravě, věnoval se dějinám hornictví a hutnictví na Ostravsku. Oženil se s Marií, roz. Lippanskou (1870–1929), dcerou správce velkostatků ve Staré Vsi (u Brušperka), s níž měl dcery Marii a Kristu a syna Jaroslava.

D: výběr: Nejnovější šramací stroje v ostravsko-karvinském revíru, in: Hornický věstník 5, 1923, č. 19, s. 195; Dějepisný vývin dolování na kamenné uhlí ve Slezsku, in: Vlastivědný sborník slezský 1, 1925, s. 115–124; Nejstarší způsoby osvětlování dolů, in: Radostná země 1, 1951, s. 123–125.

L: Bílková 2, s. 319–320; Slezsko 5, s. 40–41 (se soupisem díla a literatury).

P: Archiv města Ostravy, osobní fond.

Petr Kašing