HOLEČEK Lubomír 1946–1976

Z Biografický slovník českých zemí
Lubomír HOLEČEK
Narození 9. 2. 1946
Místo narození Kolín
Úmrtí 7. 5. 1976
Místo úmrtí Praha
Povolání Představitel stran nebo hnutí po r. 1848‎
Politický publicista‎
Citace Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 774-775
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/pageid/142424

HOLEČEK, Lubomír, * 9. 2. 1946 Kolín, † 7. 5. 1976 Praha, studentský aktivista

Otec Josef H. byl ševcem, po ztrátě své dílny pracoval jako řidič. Matka Vlasta se vyučila švadlenou, později vystudovala zdravotní školu a působila jako sestra v kolínské nemocnici. Po maturitě na střední průmyslové škole v rodišti. H. od 1964 studoval na Fakultě strojní (FS) ČVUT v Praze. Záhy se zapojil do studentského hnutí, které se pod vlivem uvolňování politických poměrů v zemi zformovalo na některých pražských fakultách. Na strojní fakultě byl centrem nonkonformních aktivit časopis Buchar, v jehož redakci se angažovali Jiří Müller, Jaroslav Jíra, Josef Vavroušek a H. 1964 zde J. Müller publikoval článek s provokativním názvem Strana a my, vyslovující se pro odstranění poručnického vztahu vedení KSČ vůči Československému svazu mládeže (ČSM). Zastávané názory Müller dále rozvedl na I. celostátní vysokoškolské konferenci v prosinci 1965, kde jménem několika pražských fakult požadoval federalizaci ČSM provedenou na základě věku, sociálního postavení a skupinových zájmů. Současně vyslovil přání, aby mládežnická organizace převzala roli názorového oponenta vůči komunistické straně. K rozpracování reformních stanovisek byla ústředním výborem ČSM vytvořena samostatná komise, v jejímž čele stanul H. Její činnost se však vedoucím funkcionářům ČSM dařilo účinně brzdit. H. se stal přední osobností fakultního výboru ČSM na FS ČVUT, který se po vítězství názorově kritických studentů ve volbách přejmenoval na Studentskou akademickou radu. Dále působil ve Vysokoškolském obvodním výboru ČSM v Praze, jenž sehrál klíčovou úlohu v rozvoji studentského hnutí, neboť se stal legální platformou pro kontakty mezi studentskými předáky jednotlivých fakult. Konflikt mezi nonkonformními vysokoškoláky a vládnoucí mocí eskaloval na přelomu 1966–67, kdy byl J. Müller vyloučen ze studia i z ČSM a mimo řádný termín odveden k výkonu vojenské prezenční služby. Represivní zásah vyvolal odpor v řadách studentů. H., který patřil k nejhlasitějším kritikům tohoto kroku, byl v srpnu 1967 navzdory svým zdravotním problémům rovněž povolán k výkonu vojenské prezenční služby a o měsíc později vyloučen ze studia.

Pád režimu Antonína Novotného v lednu 1968 umožnil návrat Müllera i H. z vojny. H. začal studovat sociologii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě UK v Praze. I nadále patřil k nejvýraznějším reprezentantům studentského hnutí. Na mítinku mládeže 20. března 1968 v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a přenášeném rozhlasem promluvil k zhruba patnácti tisícům účastníků. V reakci na projev předsedy Svazu československých spisovatelů Eduarda Goldstückera odmítl vedoucí roli komunistické strany s odůvodněním, že její mocenský monopol vedl k předchozím „deformacím“. Zároveň vyjádřil pouze zdrženlivou podporu reformní politice Dubčekova vedení KSČ.

H. měl díky své autoritě významné postavení v Akčním výboru pražských studentů, koordinujícím v listopadu 1968 okupační stávku na pražských vysokých školách, jež představovala jedno z nejdůležitějších vystoupení na obranu reforem po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Ačkoliv v tu dobu nebyl oficiálně členem vedení Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, zúčastnil se jako člen jeho delegace několika jednání s vrcholnými politickými představiteli. Na počátku února 1969 pronesl ve Stockholmu na mezinárodní konferenci o Československu pořádané Mírovou nadací Bertranda Russella projev, v němž vysvětloval a obhajoval vývoj v roce 1968 a jako přesvědčený socialista odmítl obvinění z antisocialistického směřování země.

Do povědomí široké veřejnosti se H. dostal díky tomu, že 19. ledna 1969 navštívil Jana Palacha několik hodin před jeho smrtí v nemocnici. Palach, který vnímal H. jako morální autoritu, již na počátku ledna 1969 zaslal H. dopis s návrhem na obsazení budovy rozhlasu a vyhlášení generální stávky; otázkou však zůstává, zda jej H. obdržel. Po setkání s umírajícím studentem H. ještě týž den promluvil v rozhlase a znovu 20. ledna 1969 na smutečním shromáždění k uctění Palachovy památky. V obou vystoupeních tlumočil domnělou Palachovu výzvu, aby ho další mladí lidé nenásledovali a zůstali naživu pro příští boj. Vzápětí byl společně s Janem Pachmanem, Emilem Zátopkem, Pavlem Kohoutem a Vladimírem Škutinou lživě obviněn představitelem konzervativního křídla KSČ poslancem Vilémem Novým z toho, že nese odpovědnost za Palachovu smrt. Podle poslancova tvrzení měl s ostatními Palachovi namluvit, že se polije chemikálií způsobující „studený oheň“, který ho nepopálí. Napadená pětice podala proti Novému žalobu na ochranu osobnosti, jež byla soudem zamítnuta.

Po zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ v dubnu 1969 a následném úředním zákazu Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy byli představitelé studentského hnutí opětovně vystaveni mocenské perzekuci. Mezi ně patřil i H., který byl 1970 již podruhé vyloučen ze studia. Nastoupil do národního podniku Vodní zdroje a odešel do jižních Čech čerpat vodu. Do Prahy se vrátil 1973, kdy se stal zaměstnancem národního podniku Technomat. S manželkou Taťánou, roz. Meissnerovou, vnučkou sociálnědemokratického politika a ministra Alfréda Meissnera (1871–1950), která se také podílela na činnosti studentského hnutí, měl syna Tomáše. Zemřel na následky tragické nehody; 5. května 1976 byl na tramvajovém ostrůvku u pražské Invalidovny sražen autem, o dva dny později svým zraněním podlehl.

L: nekrolog: J. Kavan, L. H., in: Listy (Řím) 6, 1976, č. 4, s. 13–17; J. Pažout, Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, 2008, s. 73–143; P. Blažek – P. Eichler – J. Jareš a kol., Jan Palach ’69, 2009, rejstřík; M. Otáhal, Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968–1989, 2003, rejstřík; J. Petráň, Filozofové dělají revoluci, 2015, rejstřík; K. Pojslová, Pohnuté osudy: L. H., studentského vůdce zabilo auto, in: https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-lubos-holecek-studentskeho-vudce-zabilo-auto.A151120_192522_lide_ele (stav k 6. 8. 2021); A. Kubelka, Rebel L. H.: pochodeň, co nevzplála, in: https://www.idnes.cz/praha/zpravy/lubomir-holecek-vyroci-smrt-ksc-jan-palach.A210506_213144_praha-zpravy_mama (stav k 4. 8. 2021); cs.wikipedia.org (stav k 4. 8. 2021).

P: ABS, Praha, fond A 7 – Sekretariát náměstka ministra vnitra plk. J. Klímy, arch. j. 582; Libri prohibiti, Praha, sbírka Československé studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, osobní archiv L. H.

Jaroslav Pažout