BENEŠOVÁ Božena 1873–1936

	Božena BENEŠOVÁ
	;
Datum narození	30. 11. 1873
Místo narození	Nový Jičín
Datum úmrtí	8. 4. 1936
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎; Literární historik, kritik nebo teoretik‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 400–401. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/40985

BENEŠOVÁ, Božena (roz. Zapletalová), * 30. 11. 1873 Nový Jičín, † 8. 4. 1936 Praha, spisovatelka

Její otec byl advokát, prastrýc František Zapletal, rytíř z Luběnova (1826–1890), byl vrchním státním návladním v Brně, matka byla dcerou staročeského komunálního politika a podnikatele Valentina Kostelníka (1815–1891). B. navštěvovala 1879–87 obecnou školu v Napajedlích a dva ročníky německé měšťanky v Olomouci. Další vzdělání jí rodiče neumožnili, odešla do napajedelského kláštera, kde se naučila francouzsky a sama se vzdělávala četbou. Verše psala od 1890, prózu od 1895. Roku 1896 byla provdána za železničního úředníka Josefa B., s nímž měla syna Romana B. (1897–1956), italského legionáře a legionářského žurnalistu. Literárně pracovala dlouho nesoustavně, propadala pocitům osamělosti. V létě 1902 potkala na Pustevnách u Radhoště Růženu a F. X. Svobodovy a stala se intimní přítelkyní Svobodové, od 1903 i F. X. Šaldy. 1903 podnikla s oběma manželi a 1907 s R. Svobodovou a J. S. Macharem cesty do Itálie, začala studovat dějiny umění a plně se soustředila na literaturu. 1908 se přestěhovala do Prahy. Přispívala do revuí Volné směry, Novina a Česká kultura, od 1918 do Zvěstování a Lípy, 1907–08 redigovala přílohu Ženské revue Žena v umění. Po překonání těžké rodinné krize a soudní rozluce manželství (1912) se s manželem přesto nedokázala rozejít. Uzavřela se do sebe a z izolace čerpala inspiraci pro psychologicky analytickou, kriticky náročnou prozaickou tvorbu. Za první světové války podporovala kulturní rezistenci a zapojila se do veřejné činnosti na straně intelektuální levice agrární a socialistické strany, podepsala Manifest českých spisovatelů. Po vzniku ČSR se pro obživu zabývala publicistikou (fejetony, kritiky): zprvu volně, 1924–25 jako redaktorka agrárního Večera, 1926–27 nestranické Tribuny. 1927–33 byla zaměstnána ve sdružení YWCA jako vedoucí kurzů německé konverzace, letních táborů a knihovny. Tam se kolem ní vytvořil „kroužek dívek B. B.“ Přátelila se s A. M. Tilschovou, P. Buzkovou, M. Pujmanovou, H. Dvořákovou a M. Majerovou. Od počátku 30. let přispívala do Lidových novin a Panorámy, od 1932 byla členkou České akademie. Výrazně se angažovala v levicovém demokratickém a protifašistickém hnutí. Podlehla angině pectoris, pohřbena byla na hřbitově v Bubenči.

Literární tvorbu B. zahájila poezií a debutovala sbírkou secesních milostných nápovědí Verše věrné i proradné (1909). Teprve posmrtné vydání jejího básnického díla Verše (1938, vyd. P. Buzková) ukázalo, že byla autorkou sugestivní, často drásavé a ironické intimní lyriky, blízké realistickému programu J. S. Machara. V prvních povídkových souborech (Neodbytá vítězství, 1910, Myšky, 1916, Kruté mládí, 1917, Tiché dívky, 1922) řešila otázku marné vzpoury mladých hrdinek proti konvencím maloměstských rodin, pokrytectví a malosti. Ve zralých povídkách (Tři povídky, 1914, rozšířeno jako Chlapci, 1927, Oblouzení, 1923, Není člověku dovoleno, 1932, Rouhači a oblouzení, 1934) se do centra jejího zájmu dostali pozdně pubescentní hrdinové jako nositelé lásky navzdory světu dospělých, mládí se pro ni stalo zdrojem naděje. Od nalezení těchto hodnot mohla přikročit k velkým románovým kompozicím. Dvoudílný román Člověk (1919–20) zachytil vnitřní přerod umělce z individualisty v oddaného služebníka nadosobní ideje všelidské humanity. Osobním přičiněním prezidenta T. G. Masaryka byla tomuto románu udělena jedna z prvních státních cen. Podobné otázky odpovědnosti sleduje trilogie Úder (1926), Podzemní plameny (1929) a Tragická duha (1933), freska sociálního života českého zázemí za první světové války. V ní zachytila hluboký zvrat v jednání a myšlení následkem války jako konce starého světa s jeho racionalismem a počátku nového, lidštějšího, ale také relativistického řádu. Novela Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936, zdramatizovaná E. F. Burianem) ukázala nepatetický zápas adolescentního děvčete za vlastní prostor k životu a na příkladě jejího subtilního citovaného vzplanutí naznačila možnost záchrany před tušenými katastrofami doby. Čechovovsky laděná byla autorčina knižní dramata životní deziluze (Divadelní hry, vyd. P. Buzková, 1937).

Martin Kučera

Dílo

D. Moldanová, B. B., 1976 (kde i bibliografie knižního díla); LČL 1, s. 201n. (kde další bibliografie).

Literatura

M. Pujmanová, B. B., 1935
Kunc 1, s. 36n.
K. Sezima, B. B., 1949
D. Moldanová, c. d.
LČL 1, s. 199n.

Prameny

LA PNP Praha.

Reference