BORSKÝ Lev 1883-po 1944

Z Biografický slovník českých zemí
Lev BORSKÝ
Datum narození 2. 9. 1883
Místo narození Kolín
Datum úmrtí po 16. 10. 1944
Místo úmrtí Osvětim (Polsko)
Povolání Představitel stran nebo hnutí po r. 1848‎
Redaktor nebo žurnalista‎
Významnost B
Citace Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 69–70. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/pageid/42690

BORSKÝ, Lev, * 2. 9. 1883 Kolín, † po 16. 10. 1944 Osvětim (Polsko), novinář, publicista, filozof, diplomat, politik

Původním jménem Leo Bondy, 1908 přijal úředně jméno Lev Borský, jež předtím používal jako pseudonym. Pocházel z kolínské českožidovské velkoobchodnické rodiny. Po maturitě na gymnáziu v Kolíně (1902) studoval filozofii a rakouské dějiny nejprve (1902–03) na vídeňské univerzitě, poté (1903–06) na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde 1908 získal doktorát filozofie (disertační práce Moderní pojímání předmětu, rozsahu a úkolu psychologie). Od 1906 byl žurnalisticky činný především v radikálně, resp. státoprávně pokrokovém tisku (Pokroková revue, Samostatnost), 1912–14 působil ve Vídni jako parlamentní zpravodaj deníku Samostatnost. Zabýval se též filozofií, zejména osobností a dílem Friedricha Nietzscheho, jemuž věnoval monografii (Bedřich Nietzsche. Vývoj jeho filosofie, 1912) a jímž byl výrazně ovlivněn ve svých vlastních názorech a postojích. Oceňoval Nietzschovu filozofii dějin a života (podle jeho názoru první důsledně biologickou filozofii), individualistickou a aristokratickou etiku a ideál nadčlověka a v jejich duchu zdůrazňoval kult silného, zdravého, výbojného národa a biologický základ společnosti, odmítal Masarykův humanismus a jeho českou dějinně filozofickou koncepci, formulovanou v České otázce, a deklaroval převahu vůle k moci nad vůlí k dobru. 1908–14 byl vůdčím ideologem, publicistickým mluvčím a zahraničněpolitickým expertem České strany státoprávně pokrokové, propagátorem její programové orientace na blížící se evropský válečný konflikt a s ním spojené mezinárodní řešení české otázky. Svou publicistickou aktivitou v posledních letech před 1. světovou válkou se snažil vzbudit v dohodovém velmocenském táboře zájem o český národ a případnou obnovu českého státu mimo rámec Rakousko-Uherska. Zvláště intenzivně se v tomto směru exponoval v době anekční krize 1908–09; v únoru 1909 odjel do Ruska, kde chtěl pro případ vypuknutí války připravit půdu pro český odboj. Na jaře 1914 se podílel na přípravě textu tzv. Manifestu k Evropě, jímž strana na svém posledním předválečném sjezdu anticipovala cesty českého zahraničního odboje za světové války. Po vypuknutí války se zapojil do formující se domácí rezistence a plánoval odchod do zahraničí; na jaře 1915 napsal provolání Dohodové veřejnosti, schválené pak reprezentací domácího odboje a zaslané do ciziny T. G. Masarykovi. 1915–16 sloužil jako důstojník v rakousko-uherské armádě, zprvu v Uhrách, posléze na haličské frontě, kde byl 1916 v bojích u Lucku těžce raněn a propuštěn do civilu. 1917–18 působil ve Vídni jako zpravodaj agrárního listu Večer a redaktor Vídeňského deníku a současně člen vídeňské odbočky tajného výboru Maffie. V lednu 1918 se stal spolupracovníkem rakouské tiskové agentury Telegraf Compagnie v neutrálním Holandsku s cílem kontaktovat zahraniční akci a předat jejím představitelům prohlášení domácího odboje, publikované pak v červenci 1918 v Československé samostatnosti pod titulem Poselství z vlasti. V červnu 1918 se dostal do Paříže, kde se zapojil do práce Národní rady československé a převzal redakci časopisu Československá samostatnost. Od 14. 10. 1918 do 31. 12. 1919 byl prvním československým diplomatickým zástupcem (chargé d’affaires) u italské vlády v Římě. V důsledku politických i osobních sporů s ministrem zahraničních věcí E. Benešem odešel 1920 z diplomatické služby a vrátil se k novinářské práci: 1921–39 byl redaktorem (úvodníkářem a zahraničněpolitickým komentátorem) deníku Národní politika; současně 1927–35 přednášel zahraniční politiku na Svobodné škole politických nauk v Praze. V meziválečném období patřil k hlavním představitelům české nacionální pravice, oponentům politiky „Hradu“ (a zvláště E. Beneše), kritikům Benešovy zahraniční politiky, zvláště její přílišné vázanosti na versailleskou mírovou soustavu a Společnost národů, a odpůrcům oficiálního výkladu historie prvního odboje (polemická kniha Znovudobytí samostatnosti, 1928). Ve 30. letech formuloval pod Nietzschovým a Spenglerovým vlivem tzv. biologickou dějinnou filozofii (biosofii), odmítající moderní civilizaci, humanitní demokracii, pacifismus a intelektuální kulturu a propagující návrat k přírodě, spartánskou askezi, vojenský smysl – „posílení stárnoucího lidstva ideálem mužnosti“ (spis Vůdcové lidstva a jeho svůdci, 1935). Na počátku německé okupace odmítl možnost odchodu do emigrace a v následujících letech se stal obětí nacistické rasové genocidy. 1939–42 žil nejprve v Rosicích u Chrudimi, posléze ve Slatiňanech, odkud byl v prosinci 1942 deportován do terezínského ghetta. 16. 10. 1944 byl z Terezína transportován do Osvětimi, kde krátce po příjezdu za neznámých okolností zahynul.

Josef Tomeš

Dílo

Bedřich Nietzsche. Vývoj jeho filosofie, 1912; Dohodové veřejnosti, 1915; Před válkou o válce, 1920; Z civilního generálního štábu, 1924; Znovudobytí samostatnosti, 1928 (druhé vydání 1929); Vůdcové lidstva a jeho svůdci, 1935.

Literatura

Reference

Citováno z „https://biography.hiu.cas.cz/index.php?title=BORSKÝ_Lev_1883-po_1944&oldid=704224“