GRÄFOVÁ Zdeňka 1886–1976

	Zdeňka GRÄFOVÁ
	;
Datum narození	31. 7. 1886
Místo narození	Vrbno nad Lesy (u Loun)
Datum úmrtí	22. 8. 1976
Místo úmrtí	Brno
Povolání	Divadelní interpret nebo herec‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 713–714. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46526

GRÄFOVÁ, Zdeňka, * 31. 7. 1886 Vrbno nad Lesy (u Loun), † 22. 8. 1976 Brno, herečka

Pocházela z rodiny přednosty stanice a později vrchního inspektora na železnici Josefa Gräfa a Augusty, roz. Pollerové. Dětství prožila v Lounech, měšťanskou školu vychodila v Pelhřimově a v Příbrami, kde začala hrát s ochotníky a příležitostně pohostinsky vystupovala v divadelních společnostech E. Zöllnerové a J. Hodra. Poté soukromě studovala herectví u K. Želenského. U kočovných divadelních společností J. E. Sedláčka (1907, 1909–12), J. Tuttra (1907/08), F. Lešanského (1908/09), A. J. Frýdy (Východočeská společnost, 1912/13) zaujala mladodramatickými rolemi ve hrách W. Shakespeara a H. Ibsena. Vícekrát účinkovala s hostujícím E. Vojanem.

1913 získala angažmá v pražské Uranii. Přestože se tu zdařile uplatnila v lidových figurách, dětských představeních i světové dramatice, její talent nebyl adekvátně využit. Mnohokrát proto hostovala v Sedláčkově společnosti.

Následně spojila svůj profesionální osud s moravskou metropolí. 1919 přešla na popud V. Štecha do Národního (Zemského, Státního) divadla v Brně, ve kterém s přestávkami hrála více než čtyřicet let (1919–33, 1934–42, 1948–61) a vytvořila přes dvě stě rolí. Poprvé se objevila jako Consuela v československé premiéře hry L. Andrejeva Ten, který dostává políčky. Díky své všestrannosti, mladistvému zjevu, eleganci, noblese a vytříbené jevištní řeči se brzy zařadila mezi přední členky souboru. Ve dvacátých a třicátých letech vyniklo její emocionální herectví v psychologicky komplikovaných postavách moderního, ale i klasického repertoáru, pohybujících se od lyricky pasivních hrdinek až k vášnivým a nespoutaným ženám, které byly vytvářeny s realistickou přesvědčivostí a citem pro vystižení nuancí ženské duše. Po příchodu do Brna ji dramaturg J. Mahen svěřil 1919/20 řadu úloh v cyklu tzv. komorních her v Redutě (Mína, J. Hilbert: Vina; Markéta, G. B. Shaw: Fannina první hra; Shawe, B. Bjørnson: Rukavička). Prosadila se v širokém typovém rozpětí jako interpretka postav Ibsenových (Hedvička, Divoká kachna /1923/; paní Elvstedová, Heda Gablerová /1927/; Solveig, Peer Gynt /1928/), ruské dramatiky (Máša, A. P. Čechov: Tři sestry /1925/; Líza, L. N. Tolstoj: Živá mrtvola /1928/), Čapkových (Mimi, Loupežník /1920/; Clythie, Ze života hmyzu /1922, 1927/; Emilia Marty, Věc Makropulos /1923/; Helena, RUR /1927/; žena Alter Egova, Adam Stvořitel /1927/), Goethových (Markétka, Faust /1932/), Shakespearových (Desdemona, Othello /1922/; Viola, Večer tříkrálový /1926/), ale i v mnoha hrách konverzačních. Vícekrát hostovala v pražském Národním divadle. 1933 odešla za manželem, režisérem Divadla na Vinohradech Bohušem Stejskalem (1896–1955, svazek skončil rozvodem), do Prahy. Do Národního divadla však nebyla přijata; pohostinsky účinkovala v Plzni a Hradci Králové.

Po návratu do Brna se přehrála do žen středního věku. Ztvárňovala trpící matky i hrdinky pronásledované životem (Dulcinea, V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota /1937/; Gertruda, W. Shakespeare: Hamlet /1936/; Alžběta, týž: Richard III. /1940/; Iokasté, Sofoklés: Oidipus /1937/; Lady Milfordová, F. Schiller: Úklady a láska /1937/), ale i současné ženy v sovětské dramaturgii. Po uzavření Zemského divadla nacisty 1942 vystupovala v divadélku Komorní hry Radosti ze života (1943) a Českém lidovém divadle (1943–44). Na mateřskou scénu se po osvobození vracela nejprve jako host. Po opětovném angažování zpodobňovala dramatické role starých žen (Marie Lvovna, R. Rachmanov: Neklidné stáří /1949/; Lízalka, A. a V. Mrštíkové: Maryša /1950/; Sofie Petrovna Berseněvová, B. A. Lavreněv: Přelom /1957/) i stále půvabných dam (Raněvská, A. P. Čechov: Višňový sad, 1952). Naposledy se představila jako královna Nyola (J. Zeyer: Radúz a Mahulena, 1960). Na popud ředitele M. Páska ještě ve vysokém stáří vícekrát hostovala v Divadle bratří Mrštíků (1967–74).

Naproti tomu film poskytl G. příležitosti jen sporadicky a až ve zralém věku. Debutovala jako matka Rezková v sociálním dramatu V. Vančury Na sluneční straně (1933). O. Vávra jí svěřil roli paní aktuárové Roubínkové v adaptaci novely A. Jiráska Filosofská historie (1937). Po mnohaleté přestávce se na filmové plátno vrátila postavou babičky ve slovenském filmu Š. Uhra Veľká noc a veľký deň (1974). Ojediněle se objevila v televizi (Čtyři sváteční dny, 1971). Její vystoupení před kamerou byla poznamenána afektovaností a teatrálností. Svůj kultivovaný hlasový projev G. využila v uměleckém přednesu a v sérii rozhlasových her, které během padesátých a šedesátých let nastudovala v brněnském studiu. Její výstup s K. Högrem ve Strindbergově hře Nejpravdivější sen (Hra snů), natočený 1936, byl uveden na gramofonové desce z cyklu Dějiny českého divadla (1971). Oceňována byla i její dlouholetá pedagogická činnost na hudebně-dramatickém oddělení brněnské konzervatoře (1926–48) a později JAMU (1948–60). Mezi její žačky patřily např. V. Matulová, V. Chramostová, V. Fialová, M. Jandeková-Lokšová. Ocenění: Státní cena za umění dramatické (1929); Cena osvobození města Brna (1953); Řád práce (1953); zasloužilá umělkyně (1954). Patřila mezi nejvýznamnější české divadelní herečky své generace. Pohřbena je na Ústředním hřbitově města Brna.

Zdeněk Doskočil

Dílo

divadelní role: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí 1945–72, stav k 12. 5. 2016); http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person&a=detail&id=6011 (neúplný soupis divadelních rolí v Národním divadle v Brně 1930–60, stav k 12. 5. 2016); http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (soupis divadelních rolí v Národním divadle v Praze, stav k 12. 5. 2016).

Literatura

OSND 2/2, s. 915
MČE 2, s. 645
ČBS, s. 171
Tomeš 1, s. 375
Postavy brněnského jeviště 1, s. 28–30 (se soupisem literatury)
FPH 1, s. 122
Fikejz 1, s. 322–323
http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 12. 5. 2016)
http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 12. 5. 2016)
Český hraný film II, 1998, rejstřík
https://cs.wikipedia.org (stav k 12. 5. 2016)
http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2485 (stav k 12. 5. 2016)
J. Götzová, Profily českých herců, 1931, s. 37
P. Fränkl, Z. G. – nárys hereckého profilu, Index 5, 1933, s. 58
B. Veselá, Žena v českém umění dramatickém, 1940, s. 184
I. Liš kutin, Interpretka moderního ženství, Divadelní zápisník 1, 1945/46, č. 17–18, s. 517–527
J. Ježková, Z. G., 1961 (diplomová práce, FF UJEP, Brno)
Z. Srna, Návraty Z. G., in: Program (Státního divadla v Brně) 43, 1972, č. 5, s. 16
J. Průcha, Má cesta k divadlu, 1975, s. 190–191, 204, 254
DČD 4, 1983, rejstřík
F. Černý, Hraje František Smolík, 1983, s. 21–26
M. Flodrová, Brněnské hřbitovy, 1992, s. 34
V. Fabianová, Jsem to já?, 1993, rejstřík
E. Högerová – L. Klosová – V. Justl, Faustovské srdce Karla Högera, 1994, s. 41, 44, 47, 54, 387, 445
Z. Chmel, Galerie brněnských osobností 1, 1998, s. 70–71
Z. Patrovská – B. Roedl, Biografický slovník okresu Louny, 2000, s. 33
Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík
J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík
M. Hlavica, Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991), 2012, s. 409
Rudé právo 23. 8. 1976, s. 2.

Prameny

SOA, Litoměřice, sb. matrik, řkt. f. ú. Vrbno nad Lesy, matrika narozených 1858–1889, sig. L 183/14, fol. 85
Dokumentace v Divadelním ústavu, Praha, virtuální studovna http://vis.idu.cz/Default.aspx?lang=cz.

Reference