HELFERT Josef Alexander 1820–1910

	Josef Alexander HELFERT
	;
Datum narození	3. 11. 1820
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	16. 3. 1910
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎; Historik‎; Teoretik nebo historik státu a práva‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 446–447. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47144

HELFERT, Josef Alexander (též Joseph), * 3. 11. 1820 Praha, † 16. 3. 1910 Vídeň (Rakousko), právník, politik, historik

Syn právníka Josepha H. (1791–1847) a Anny, roz. Schreinerové. H. studoval na novoměstském piaristickém gymnáziu, poté absolvoval filozofii a práva na pražské univerzitě (JUDr. 1842). Praxi zahájil 1843 v Praze jako soukromý suplent při stolici církevního práva, 1844 se stal praktikantem u pražského kriminálního soudu, 1846 působil u dvorské a komorní prokuratury ve Vídni. K akademické dráze se vrátil 1847, nejprve se stal asistentem na Tereziánské akademii ve Vídni a od podzimu 1847 suplujícím profesorem římského a církevního práva na univerzitě v Krakově.

V revolučních letech 1848–49 se aktivně účastnil politického dění. V tachovském okrese, odkud pocházel jeho otec, byl H. zvolen poslancem říšského sněmu. Pro své konzervativní postoje i pro odpor k velkoněmeckým tendencím měl blíže k českým poslancům než jiní němečtí politici, zároveň však byl stoupencem silného centralizovaného státu. Své politické přesvědčení formuloval v publikaci Österreich und die Nationalitäten (Rakousko a národnosti), kterou pojal jako polemiku s Palackého představami o federalizaci Rakouska. Zařadil se mezi poslance tzv. centra poté, co se sblížil s konzervativními aristokraty kolem hraběte Franze Stadiona. Tím se vzdaloval zájmům české národní politiky, reprezentované Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem. Felix Schwarzenberg mu na podzim 1848 nabídl ve své vládě funkci ministra vyučování a kultu. H. ji odmítl, na ministerstvu však přijal místo státního podsekretáře a v této funkci úřad prozatímně vedl až do léta 1849, kdy byl jmenován řádný ministr Lev Thun. Ten H. pověřil vedením náboženské agendy, na jaře 1850 mu však byla odebrána a H. opět řídil školské záležitosti. 1854 byl nobilitován do stavu svobodných pánů. V padesátých letech napsal mj. práce o otázkách obecného školství v Rakousku a o jazykové rovnoprávnosti na školách. Sblížil se s některými českými konzervativními intelektuály vyznávajícími rakouský státní patriotismus, např. s V. V. Tomkem, Josefem Jirečkem nebo Antonínem Gindelym. 1860 bylo ministerstvo kultu a vyučování zrušeno a jeho agenda předána do kompetence nově zřízené komise přímo podřízené státnímu ministrovi a H. byl jmenován do čela této komise. 1863 odešel ze státní správy. 1871 se ucházel o pozici ministra školství ve vládě Karla Hohenwarta. Svou politickou kariéru dovršil 1881, kdy byl jmenován členem panské sněmovny.

H. se rovněž věnoval historii, archivnictví a památkové péči. 1854 založil ve Vídni Ústav pro rakouský dějezpyt; 1859–68 předsedal spolku pro dějiny města Vídně (Alterthumsverein); 1863–1910 Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni, kde připravil návrh zákona o ochraně památek. 1892–1910 byl prvním předsedou vídeňského spolku Leo-Gesellschaft, který na katolických základech podporoval vědecké bádání a publicistiku. 1891 se stal dopisujícím členem České akademie věd a umění. Zanechal rozsáhlé a tematicky rozmanité dějepisné dílo, nebyl však školeným historikem a jeho práce postrádaly dostatečnou erudici. Mimo jiné obhajoval pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. 1852 napsal německé pojednání o Husovi a Jeronýmovi, v němž odmítl Palackého výklad husitství. V šedesátých letech 19. století inicioval vydání obšírných rakouských dějin Österreichische Geschichte für das Volk, do nichž sám přispěl sedmnáctým svazkem o období napoleonských válek. Jeho hlavní přínos v dějepisectví spočívá ve spisech o politických dějinách revoluce 1848, jakkoli šlo o H. subjektivní pohled a osobně zaujatá stanoviska. K této době se vrátil také ve svých vzpomínkách rovněž zasvěcených Lvu Thunovi. H. ovládal němčinu i češtinu, pohyboval se a orientoval v obou jazykových prostředích. 1847 se oženil s Vilemínou, roz. Fügnerovou († 1849), sestrou spoluzakladatele Sokola Jindřicha Fügnera. Jejich syn Zdeněk byl již vychováván česky a plně splynul s českou společností.

Milan Řepa

Dílo

výběr: Oesterreich und die Nationalitäten. Ein offenes Wort an Herrn Franz Palacky, Wien 1850; Über Nationalgeschichte und den gegenwärtigen Stand ihrer Pflege in Österreich, 1853; Die österreichische Volksschule. Geschichte, System, Statistik 1–3, 1857, 1861; Mistr Jan Hus aneb Počátkové církevního rozdvojení v Čechách, 1857; Die sprachliche Gleichberechtigung in der Schule und deren verfassungsmäßige Behandlung, 1861; Geschichte Österreichs vom Ausgange des Wiener Oktoberaufstandes 1848, 1–4, 1869–1886; Graf Leo Thun…, Wien 1892; Denkmalpflege. Öffentliche Obsorge für Gegenstände der Kunst und des Alterthums…, Wien–Leipzig 1897; Die österreichische Revolution im Zusammenhang mit der mitteleuropäischen Bewegung der Jahre 1848 und 1849…, Wien 1898; Erlebnisse und Erinnerungen, in: Die Kultur (Innsbruck) 3–4, 1901–1902, Nr. 1–8 (česky, in: Osvěta 1890–1897); Aufzeichnungen und Erinnerungen aus jungen Jahren, Wien 1904.

Literatura

Wurzbach 8, s. 254–258
RSN 3, s. 714
OSN 11, s. 53
OSN 28, s. 554
OSND 2/2, s. 1069
ÖBL 2, s. 256–257 (s dalším dílem a literaturou)
NDB 8, s. 469–467
ÖAW Almanach 60, 1910, s. 387
J. Goll, J. A. sv. p. H., in: ČČH 16, 1910, s. 256–259
F. Halvacek, J. A. H., seine Jugend und seine politische Tätigkeit bis zu seiner Ernennung zum Unterstaatssekretär, 1936 (Diss. Universität Wien)
F. Pisecky, J. A. F. v. H. als Politiker und Historiker, 1949 (Diss. Universität Wien)
H. Koller, Die Haltung des Freiherrn J. A. von H. zu den Hauptproblemen der Monarchie, 1962 (Diss. Universität Wien)
Kutnar, s. 263–264 a rejstřík
ČAVU, s. 507
R. Kučera, Konzervativní poučení z revoluce. Politická kariéra J. A. H., in: Moderní dějiny 14, 2006, s. 309–321
týž, Historik a politika. V. V. Tomek a ministerstvo kultu a vyučování 1848–1863, in: W. W. Tomek, historie a politika, 2006, s. 59–68
Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích…, L. Slavíček a kol. (eds.), 1, 2016, s. 404 (s dalším dílem a literaturou)
I. Veselá, J. A. H. (1820–1910). Předchůdce a vzor Vladimíra a Jaroslava Helfertových, in: Musicologica Brunensia 51, 2016, s. 203–218.

Prameny

MZA, Brno, fond rodiny H.

Reference