HONZÍK Karel 1900–1966

	Karel HONZÍK
Datum narození	24. 9. 1900
Místo narození	Le Croisic (Francie)
Datum úmrtí	4. 2. 1966
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Architekt‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 21-22. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47648

HONZÍK, Karel, * 24. 9. 1900 Le Croisic (Francie), † 4. 2. 1966 Praha, architekt, teoretik architektury, pedagog, spisovatel

Syn malíře a architekta Jaroslava H. (1870–1954) a Marie, roz. Guldenerové. Maturoval 1918 na pražské reálce, absolvoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství ČVUT (1918–25). V době studia se kriticky vymezil vůči starší generaci kubistů a stoupenců národního slohu. Se spolužáky Jaroslavem Fragnerem, Vítem Obrtelem a Evženem Linhartem založil avantgardní architektonické sdružení, tzv. Puristickou čtyřku. 1923 vstoupil do Uměleckého svazu Devětsil a Klubu architektů. V raných nerealizovaných studiích spojoval purismus švýcarského architekta Le Corbusiera s poetismem. Svým důrazem na uměleckou podstatu architektonické tvorby se stal teoretickým mluvčím tzv. emocionálního funkcionalismu. 1928 vstoupil do Svazu československého díla a s realizací racionálního bytového zařízení se zúčastnil prezentace svazu na brněnské Výstavě soudobé kultury v Československu. 1930 se oženil se spisovatelkou Marií Prušákovou (1903–2004), jejímž prvním manželem byl Adolf Hoffmeister.

H. krátce pracoval v ateliéru architekta Josefa Chochola (1925–26), od 1927 s několika přáteli ve Spojené architektonické kanceláři. 1929–36 spolupracoval v ateliéru H & H s architektem Josefem Havlíčkem. Z té doby pocházejí jeho nejvýznamnější architektonická díla, především funkcionalistická budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1929–34). V období velké hospodářské krize se sblížil s radikálně levicovými názory architektů okolo Karla Teigeho, stal se členem Levé fronty (1929) a Svazu socialistických architektů (1933). Zabýval se problematikou sociální bytové výstavby a s Josefem Havlíčkem vytvořil soutěžní návrhy hotelového domu typu Koldom (1930) a kolektivního domu pro dělnické družstvo Včela (1931). Projekt Koldom vystavila československá skupina 1930 na třetím kongresu CIAM (Congrès international d’architecture moderne) v Bruselu.

H. zasedal v redakční radě časopisů Stavba (1929–30, 1937–38), Volné směry (1930–32) a Kvart (1936). Ve třicátých letech čerpal ideové podněty ze surrealismu a ze strukturální estetiky Jana Mukařovského. Zájem o psychické působení architektury jej přivedl k teoretickému přehodnocení a posléze k opuštění funkcionalistického slohu. H. zkoumal psychologický význam vzniku a trvání architektonických forem, analyzoval příčiny zavržení moderní architektury v Sovětském svazu a nacistickém Německu a zvažoval potenciál stavebních postupů odvozených z české lidové tradice. Od konce třicátých let trpěl vážnou nemocí, proto postupně opouštěl projektování a soustředil se na teorii architektury a publicistiku. V posledních architektonických realizacích, zejména venkovských letních a rodinných domů, usiloval o přizpůsobení novostavby rázu krajiny a tradiční zástavby.

Za druhé světové války se spřátelil s architektem Ladislavem Žákem, s nímž sdílel zájem o obnovu a humanizaci městského a venkovského veřejného prostoru. Společně se Žákem, Bohuslavem Broukem a Vladimírem Machoninem založil filozofické hnutí na podporu racionalizace spotřeby, distribuce a výroby základních životních potřeb (tzv. necessismus). O systematizaci svých starších úvah a nástin celostní nauky o nástupu nového socialistického slohu, jenž by obsáhl všechny aspekty životního prostoru a provozu, se 1946 pokusil v knize Tvorba životního slohu. 1947 byl přijat do Syndikátu českých spisovatelů.

V letech 1946–59 vyučoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT, od 1949 jako mimořádný profesor teorie soudobé architektury. V období začínajícího stalinismu se postavil na obranu meziválečné moderní architektury, později se uchýlil do ústraní a 1953 přivítal metodu socialistického realismu. K architektonické moderně se v teorii a retrospektivě vrátil teprve po 1956. Od 1955 působil v redakci časopisu Československý architekt. V šedesátých letech jej oslovily dobové technologické utopie a vytvořil několik experimentálních architektonických návrhů, nejvýznamnější studii obřího kolektivního domu Domurbia (1962–65). Své původně časopisecké vzpomínky vydal 1963 knižně s titulem Ze života avantgardy. Kromě H. parafráze klasického utopického románu Znovuzřízení ráje (1961) vyšel posmrtně jeho vědecko-fantastický román Stopa ve vesmíru (1970). Od roku 2013 nese jeho jméno ulice v Praze – Dolních Měcholupech.

Dita Dvořáková

Dílo

Přestavba rodinného domu Antonína Starého v Praze-Břevnově, Za Strahovem čp. 378, 1925–1926; rodinný dům Václava Poláka v Náchodě, Krkonošská čp. 716, 1926 (s Jaroslavem Fragnerem); vila Karla Jíšeho v Praze-Smíchově, U Dívčích hradů čp. 1905, 1929 (s Josefem Havlíčkem, zbořena 2018); vila Františka Langra v Praze-Podolí, Nad cementárnou čp. 331, 1929–1930; budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze-Žižkově, náměstí Winstona Churchilla čp. 1800, U Rajské zahrady čp. 1839, 1929–1934 (s Josefem Havlíčkem); bytové domy družstva úředníků Všeobecného penzijního ústavu v Praze-Nuslích, 5. května čp. 1035 a 1660, 1930–1932 (s týmž); škola v Lipenci (u Loun) čp. 119, 1935–1937 (s týmž); rodinný dům Gustava Helmhackera v Plzni-Čechurově, Kostincova čp. 150, 1938–1939; rodinný dům Jarmily Tachezyové v Hlásné Třebani čp. 0185, 1939; rodinný dům Františka Kovárny v Bezmíři-Vojkově čp. 23, 1939–1940; rodinný dům Ivana Laichtra v Dobřichovicích, Na Vyhlídce čp. 538, 1941; bytové domy firmy Thonet v Bystřici pod Hostýnem, Přerovská čp. 1030, 1947–1949

(s Jaroslavem Kándlem). Publikace a články: Moderní byt, 1929; Stavby a plány, 1931 (s Josefem Havlíčkem); Úvod do studia psychických funkcí v architektuře, 1944; Necessismus. Myšlenka rozumné spotřeby, 1946; O vědeckou teorii architektury, 1950; Architektura všem, 1956; Toporná modernost, in: Pásmo 2, 1925–1926, s. 43–44; Estetika v žaláři, in: Stavba 5, 1926–1927, s. 166; Otázka nejmenších bytů v Praze, in: Levá fronta 1, 1930–1931, nestr.; Za obzorem věcnosti, in: Kvart. Sborník poesie a vědy 1, 1930–1931, s. 29–32; Funkcionální architektura, in: Žijeme 2, 1932, s. 205–208; Chceme balkony i temné pokoje, in: Kvart 3, 1936–1937, s. 112–113; Fyzioplastika, in: Stavba 14, 1937–1938, s. 77–86; Obývatelné město, in: Přítomnost 1. 6. 1938, s. 348–352; Od tendence ke kvalitě, in: Architektura 1, 1939, s. 7–8; Krajina a osídlení, in: Zprávy veřejné služby technické 25, 1943, s. 412–417 (s Ladislavem Žákem); Užitkový předmět a symbol, in: Život 19, 1943–1944, s. 161–169; Úvaha o výrazu českého stavebnictví, in: Architektura ČSR 7, 1948, s. 250–252; Škola socialistického realismu, in: Architektura ČSR 7, 1948, s. 296–298; Domurbia. Další stupeň ve vývoji organizace města, in: Československý architekt 11, 1965, č. 3, s. 3.

Literatura

OSND 2/2, s. 1196
Toman 1, s. 366
Tomeš 1, s. 941
SČS 1, s. 269–270 SČSVU 3, s. 249
NEČVU 1, s. 279–280
Slavíček 1, s. 467–468 (se soupisem díla a literatury)
M. Benešová, Zemřel K. H., in: Estetika 3, 1966, s. 181–186
J. Pechar, Životní dílo K. H., 1967
R. Švácha, K. H. Provoz jako krásné umění, in: Výtvarná kultura 9, 1985, č. 1, s. 64
týž, K. H., in: Architekt 42, 1996, č. 3, s. 38
K. H. Za obzorem věcnosti, D. Dvořáková-Robová (ed.), 2002 (se soupisem H. textů)
táž, „Toporná modernost“. Teorie funkcionalismu K. H. v letech 1930–1950, její zdroje a paralely, in: Umění 53, 2005, s. 142–155
cs.wikipedia.org
https://cs.isabart.org/person/2968 (vše stav k 3. 5. 2022).

Prameny

NTM, Praha, Archiv architektury a stavitelství, osobní fond.

Reference