HOREJC Jaroslav 1886–1983

	Jaroslav HOREJC
	;
Datum narození	15. 6. 1886
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	3. 1. 1983
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Odborník sklářství nebo keramiky‎; Sochař nebo medailér‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 69–70. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47703

HOREJC, Jaroslav,*15. 7. 1886 Praha, † 3. 1. 1983 Praha, sochař, medailér, sklářský výtvarník

Druhé ze tří dětí hodináře Aloise H. (1853–1927) a jeho manželky Františky, roz. Suché, dcery krejčího (1859–1938). Bratr Jan H. (1882–1918) byl talentovaným kreslířem a modelérem, hrál na flétnu a stal se litografem; padl v první světové válce. Sestra Marie zemřela ve čtrnácti letech (1890–1904). Výtvarně velmi talentovaný a pracovitý H. se vyučil rytcem kovu a cizelérem. V průběhu učňovských let docházel zároveň do Pokračovací školy pro rytce a pasíře v Praze a do nedělní školy pro klenotníky, zlatníky, stříbrníky, ryjce a pasíře Obchodní a živnostenské komory, kde si osvojil práci s kovem a modelování z vosku. Od 1904/05 navštěvoval c. k. Uměleckoprůmyslovou školu (K. k. Kunstgewerbeschule) v Praze. Absolvoval přípravku Josefa Drahoňovského, tzv. všeobecnou školu pro modelování, a speciální školu figurálního a ornamentálního modelování Emanuela Nováka. Následující tři roky studoval u Stanislava Suchardy. Dospíval v době rozvinuté secese, jež ovlivnila jeho další tvorbu. Již za studií se projevil jeho osobitý dekorativní styl, kdy vytvářel vlastní autorské kompozice v drobných i monumentálních měřítkách, četnými technikami a z nejrůznějších materiálů. Realizoval je s velkým pochopením pro materiál a se smyslem pro spojení sochařské výzdoby s architektonickým celkem. V čase, kdy na přelomu prvního desetiletí 20. století končil studia, v českém sochařství zvolna nastupoval nový klasicismus. Sochařskou scénu ovládla generace Myslbekových žáků, která se radikálně vymezovala vůči jeho klasickému ideálu a monumentálnímu realismu (např. Stanislav Sucharda, Josef Mařatka, Jan Štursa, Otakar Španiel, Bohumil Kafka či František Bílek s Ladislavem Šalounem, kteří Myslbekovým ateliérem neprošli). H. byl individualista a zvolil si vlastní cestu. 1909 se v Praze konala výstava Rodinova žáka Émila-Antoina Bourdella, který Prahu také osobně navštívil. H. jím byl významně ovlivněn, mnohé nové vzory nalezl také v umění starých Etrusků, archaickém umění Řecka nebo v sochařství renesance a klasicismu během svých četných cest po střední Evropě, Itálii a Francii.

Od 1909 spolupracoval s uměleckým družstvem Artěl. Řadou drobnějších uměleckých předmětů se etabloval jako vynikající keramik a sochař, nápaditou kolekcí šperků také jako originální návrhář. Zabýval se též dekorací skla a návrhy drobných užitkových předmětů (např. svícny, lampy, etue, pečetidla, nože na dopisy, popelníky, dózy, hodiny, vykládané skřínky, knižní vazby, zajímavý soubor keramických nádob). Typickými pracemi pro Artěl byly jeho drobné keramické plastiky, jež vznikly mezi 1909–15 a formálně vycházely ze secesního dekorativismu, ovšem v H. typicky zjednodušené siluetě. Současně vytvářel své první významné plastiky: Tragédie (1907, dnes nezvěstná), Orfeus (1908, první verze), lunety pro Adamovu lékárnu v Praze (1908) a Tanečnice (1909). Navazoval kontakty s architekty (Ladislav Machoň, Jan Kotěra, později Bohumil Hypšman, Kamil Roškot, Jan Zázvorka ad.). 1911 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes.

Své umění pracovat s kovem a znalosti z cizelérské, rytecké a kovotepecké dílny využil v ojedinělé řadě krbových mříží a krytů topných těles, které si do svých soukromých interiérů objednávali zámožní zájemci, architekti a továrníci (Bacchus, zv. Vinobraní /1916/; Diana na lovu /1917/; Amfitrité /1919/). Období první světové války, kdy byl osvobozen od vojenské povinnosti, naplnil výtvarnou prací pro Artěl a vlastní tvorbou. Kromě drobných návrhů a soch vznikly plastiky s jeho již typickým rukopisem: Hlava Perseova, Hlava Pallas Athény, Moře a Královna moří, Orfeus a několik variant Pallas Athény (všechny v rozmezí 1915–16). Po válce H. získal učitelské místo na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, 1919 se stal řádným profesorem na speciální škole pro uměleckoprůmyslové zpracování kovů, kde poté působil třicet let, pouze s přestávkou v době německé okupace za druhé světové války. Současně pracoval na velkých zakázkách (Památník odboje ve Dvoře Králové, 1922; výzdoba obytného komplexu Hřebenka, 1926–28; dům Tabákové režie v Praze, 1927–29; náchodský dům U Havlíčků, 1930) a věnoval se vlastní komorní tvorbě.

Od počátku dvacátých let zkoušel práci se sklem pro firmu J. & L. Lobmeyr’s Neffe Stefan Rath v Kamenickém Šenově, za niž získal cenu Grand Prix (1925). Zlatou medailí a čestným diplomem byl oceněn na mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži za poháry Bacchus (1921–22), Kanaan, země blahobytu a plodů, zv. též Bohatství přírody (1922), Tanec (1923), Tři Bohyně, zv. též Tři Grácie nebo Paridův soud (1924). Vzhledem k nákladnosti výroby byl každý ze čtyř pohárů vyroben pouze ve třech exemplářích. H. se svým originálním pojetím dekoru broušeného a řezaného skla zapsal do světové historie sklářského umění. K jeho významným zakázkám meziválečného období patřil návrh na desetikorunovou a dvacetikorunovou minci, náhrobek pro rodinu Aloise Jiráska v Hronově (1930), dále spolupráce na sochařské výzdobě interiérů Národního památníku v Praze na Vítkově (1935–60) nebo podíl na úpravě interiéru Památníku Jana Amose Komenského ve Valonské kapli v nizozemském Naardenu (1937), za niž obdržel Řád Oranje-Nassau. Pro Palác národů v Ženevě dokončil monumentální reliéf Země a lidé z taveného skla, vytvořil slavnou hlavu Olympie, která byla později provedena v různých materiálech. 1937 dostal zlatou medaili na mezinárodní výstavě v Paříži.

Během druhé světové války musela Uměleckoprůmyslovou školu opustit řada profesorů a H. se k nim řadil. Přesto pokračoval v tvůrčí práci a v jeho ateliéru vzniklo několik významných sochařských děl: Dívka s amforou (1941), Klečící akt (1941), Réva (1942), Odpočívající (1943), jedna z Venuší (1943), Noc z černého mramoru (1944) nebo Medusa (1944). Po konci války se do školy vrátil, ale již o dva roky později, uprostřed práce na Pomníku padlým ve Varnsdorfu (1948), ji musel znovu nedobrovolně opustit. Jako sochař byl velmi žádaný: vytvořil monumentální půlkruhový reliéf Světlo a tma (1950) pro kolumbárium kostela Československé církve husitské na pražských Vinohradech, pro film Martina Friče Císařův pekař, pekařův císař navrhl 1951 sochu Golema, 1957 osadil mříž Zlaté brány Chrámu sv. Víta, na které pracoval od třicátých let 20. století. 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem, 1976 obdržel Řád práce. 1974 se H. oženil s Boženou Veselou (1910–1981), která se starala dlouhá léta o domácnost. Po její smrti bydlel u rodiny nevlastní dcery Dagmar. Na domě, kde žil, v Trojické 1 v pražském Podskalí, je jeho busta od Zdeňka Preclíka. Byl pohřben v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech. H. dílo se zařadilo k vrcholům českého sochařství 20. století.

Eva Neumannová

Literatura

výběr: OSND 2/2, s. 1203
Toman 1, s. 370
NEČVU 1, s. 282
SČSVU 3, s. 261–262
E. Steinhard, J. H., in: Deutsche Kunst und Dekoration 43, 1918/19, s. 347–356
K. V. Herain, Ozdobné sklo (Poznámky k činnosti ve skle sochaře J. H.), in: Umění 2, 1929, s. 381–406
J. Hofmeisterová, J. H., in: Výtvarné umění 11, 1961, č. 8, s. 337–347
J. Javůrková, J. H., in: Umění a řemesla, 1961, č. 4, s. 139–146
J. Horneková, J. H. Výběr z díla. Výstava k 85. narozeninám (katalog výstavy), 1971
M. Krejčí, J. H. Sochařské dílo (katalog výstavy), 1976
V. Procházka, K výstavě kreseb J. H. v Národní galerii, in: Výtvarná kultura 6, 1982, č. 5, s. 56–57
týž, J. H., Výběr z kreseb (katalog výstavy NG, Praha), 1982
O. Pechová, J. H., in: Výtvarná kultura 10, 1986, č. 3, s. 33–36
A. Langhamer, Legenda o českém skle, 1999, rejstřík
B. Svojanovská – T. Hejtmánek, J. H. 1886–1983. Nejen sochař (katalog výstavy), 2015, s. 7–9
V. Hnídková – M. Lehmannová – O. Malá – E. Neumannová, J. H. Mistr českého art deca, 2016 (se soupisem díla)
V. Tokoš – D. Chaloupka, J. H. 1886–1983. Ve znamení Merkura, 2017
https://cs.isabart.org/person/2387 (stav k 6. 6. 2022, s další literaturou a soupisem výstav, foto).

Reference