HORKÝ Karel 1879–1965

	Karel HORKÝ
	;
Datum narození	25. 4. 1879
Místo narození	Ronov nad Doubravou
Datum úmrtí	2. 3. 1965
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Politický publicista‎; Spisovatel‎; Redaktor nebo žurnalista‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 72–73. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47706

HORKÝ, Karel, * 25. 4. 1879 Ronov nad Doubravou, † 2. 3. 1965 Praha, novinář, spisovatel

Nejmladší z devíti dětí Jana H. (1834–1904), panského úředníka nadačního velkostatku, a Marie (1843–1918), roz. Chadimové, pocházející z mlynářského rodu. 1895 předčasně ukončil studia na gymnáziu v Hradci Králové. Krátce byl mysliveckým a poté poštovním praktikantem a expeditorem. 1901 se přestěhoval do Rokycan, kde zahájil novinářskou dráhu jako redaktor regionálního týdeníku Žďár (1901–03), záhy začal vydávat časopis Kramerius (1903–06) a založil nakladatelství Nová Krameriova expedice. V Rokycanech se 1903 poprvé oženil, Hermína (1884–1904), roz. Hlavsová, však brzy po sňatku zemřela. Poté H. podnikl pěší cestu po Francii, Španělsku a Švýcarsku. 1906 odešel do Prahy, stal se přispěvatelem a posléze odpovědným redaktorem týdeníku Národní obzor (1907–09). Krátce byl redaktorem Humoristických listů (1908). Coby představitel žurnalistiky proklamující touhu po nezávislosti vydával časopisy Horkého týdeník (1909) a čtrnáctidenní literární revui Stopa (1909–14, s Knihovnou Stopy), v nichž poskytoval prostor mladým literátům, včetně Karla a Josefa Čapkových. 1908 se podruhé oženil – s pozdější překladatelkou z francouzštiny a němčiny Emanuelou (Emou) Dürichovou (* 3. 9. 1884 Klášter Hradiště nad Jizerou, † 25. 5. 1973 Praha), dcerou politika Josefa Düricha. S ní a prvorozenou dcerou Věrou (* 1909) se 1912 přestěhoval do Paříže. Do vypuknutí války byl také dopisovatelem Lidových novin a Práva lidu. Pobýval ve Španělsku a krátce v Portugalsku. Brožurami a apely Teď, anebo nikdy (1915, s titulkem Americký leták 1919) a Třetí armáda (1916) i novinovými příspěvky se zapojil do protirakouského odboje. V říjnu 1916 připlul do New Yorku; v USA se narodila druhá dcera Alena (1917–2005). H. vydával národní kalendáře a časopis Poděbradka (1917–19). S vedením zahraničního odboje se 1917 rozešel: hlavním důvodem bylo Dürichovo vyloučení z Československé národní rady, jejímž byl místopředsedou, zároveň H. nadále podporoval boj za samostatnost. Svůj postoj shrnul v pamfletu Dürichův národ a Benešovo obecenstvo (New York 1917). Ve stati Z vašich rukou (Chicago 1919) přisoudil hlavní zásluhu na vzniku ČSR legiím. Krátce se 1918 živil jako bankovní úředník v Chicagu, z USA se vrátil 1921. Jako oponent Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše se ocitl ve společenské izolaci. Žil v Klášteře Hradišti nad Jizerou, snažil se české prostředí seznámit se svou válečnou publicistikou (Vlast, 1921), přechodně sympatizoval s krajní levicí. Uplatnění našel až jako redaktor humoristického časopisu Švanda dudák (1924–27) a knižních edic nakladatele Františka Topiče, 1924 se přestěhoval do Prahy. K politické publicistice se vrátil brožurou Masaryk redivivus? (1926). Stal se jedním z novinářských mluvčích nacionalistické pravice a od 1927 působil jako šéfredaktor týdeníku Fronta (1927–39). Od 1937 byl redaktorem fejetonové rubriky Národních listů, 1938 začal psát pro Pražský ilustrovaný zpravodaj. V hlavním městě krátce působil jako radní, 1931–38 byl členem ústředního pražského zastupitelstva. 1939 zastavil vydávání Fronty a nastoupil jako redaktor Nedělního Českého slova se zaměřením na fejeton. Tím, že přijal předsednictví Kruhu přátel D 40, zaštítil divadlo Emila Františka Buriana. Působil v dramaturgické radě Lucernafilmu. Opakovaně nevyhověl požadavkům vystoupit nebo formulovat své texty aktivisticky. 1943 s ním České slovo ukončilo pracovní poměr. Do 1949 byl H. lektorem Evropského literárního klubu, ovšem do novinářského a literárního provozu už se plnohodnotně nezapojil. Znechucen poměry v ČSR plánoval vystěhování do USA. Žil v ústraní, až ve druhé polovině padesátých let začal přispívat do Lidové demokracie. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Jako začínající novinář se H. hlásil ke Karlu Havlíčku Borovskému, Josefu Svatopluku Macharovi, bojovnému pokrokářství, T. G. Masarykovi a realistům. Před první světovou válkou se věnoval i básnické a divadelní tvorbě (veršovanou tragédii Vodopád Giessbach uvedlo 1908 Národní divadlo, 1940 adaptováno jako Jarní vody), ale etabloval se hlavně jako fejetonista. Kritizoval či zesměšňoval politické představitele, kteří nesplňovali jeho nároky na mravnost a morálku, vystupoval proti klerikalismu, byrokracii, militarismu či planému vlastenčení. Sympatizoval s dělnickým hnutím, zastával se lidových vrstev a společenských outsiderů, bojoval proti společenským křivdám. I díky tomu získal přídomky „rytíř ulice“ (František Xaver Šalda) nebo „rytíř fejetonu“ (Arne Novák). Ke společenské kritice využíval i satirické verše a epigramy. Ve fejetonech rovněž s nadhledem a pochopením popisoval drobné události všedního dne či projevy typických lidských vlastností. Jeho naturel i autorský temperament ho ovšem vháněly do častých polemik či konfliktních situací, odpůrci mu vyčítali opakované změny politického přesvědčení.

Od 1927 v politické publicistice upínal pozornost ke konkrétním politikům, hlavně Masarykovi a Benešovi, okruhu Hradu, zástupcům politické a kulturní levice i jevům odporujícím demokratickému zřízení (cenzura, politická praxe). Po parlamentních volbách a Benešově volbě prezidentem 1935 začalo období politického smiřování, inspirované i stoupajícím ohrožením ČSR. H. podporoval opatření na obranu státu, vyslovoval se pro národní jednotu. Po Mnichovu 1938 odmítl krajní nedemokratické tendence a požadavky na „očistu“ společnosti, rasově motivovaný antisemitismus či štvanice proti zástupcům levicové kultury a – navzdory vzájemným polemikám – proti Karlu Čapkovi. Od druhé poloviny čtyřicátých let usiloval o vydání pamětí Zápisky věčného žáka. Už vytištěný první díl nazvaný Dýmka míru nesměl být 1948 distribuován. 1954 alespoň vyšel H. výbor fejetonů Cestou necestou. V rodišti po něm byla pojmenována ulice, na rodném domě se nachází pamětní deska.

Štěpán Filípek

Dílo

dramata: Srážka vlaků, 1902; Kašpárek, 1906; Do jiného života, 1910; Svatá drahota, Tunel, obě 1911; Baťoh, 1924; Bejvávalo … aneb Loupežníci na Chlumu, 1925; Honza na trůně, 1950; básně: Inkognito, 1904; Paličovy sloky, 1905; Když vesla vypadnou, 1906; Verše intimní, 1910; Pštrosí péro, 1912; Michelské litanie, 1913; knihy fejetonů a povídek: Pátek, 1908; Hory a doliny se srovnávají, 1909; Hřivna, 1912; Zasláno; V tomto slzavém údolí, obě 1913; Má úcta!, 1917 (s dramatem); Marko Polo a jiné povídky, New York 1921; Kouř z Ithaky, 1926; Půl čtvrté odpoledne, 1929; Pískání v lese, 1939 (rozšíř. 1946 s tit. Na neshledanou); Plachá dvojice 1–2, 1940; V tomto zábavném údolí, 1944; ostatní práce: Mizérie… Několik upřímných kapitol české inteligenci, 1903; Sedm dní v Lurdech, 1905; Kramářova sonáta, 1911; Epištola k vlastimilům aneb Nejtěžší českoamerické hříchy proti duchu jazyka českého, Chicago 1919; Vlast, 1921; Výlety do politiky, 1931; Svatební cesta. Listy z bojiště, 1931 (s reportáží); Deset let od smrti Jos. Düricha, 1937; výbory: H. čítanka, 1909 (rozšíř. Chicago 1919 s tit. Stovka); K. H., 1909; Pozdní shledání. Verše mladosti, 1948; souborné vydání: Knihy K. H., 1926.

Literatura

OSN 28, s. 593
OSND 2/2, s. 1204
MSN 3, s. 288
LČL 2/1, s. 272 (se soupisem díla a literatury)
ČBS, s. 229
Tomeš 1, s. 500
Kolář Elity, s. 99
B. Slavík, Feuilleton K. H., in: K. H. V tomto zábavném údolí, 1944, s. 258–279
B. Polan, Náčrt k podobizně fejetonisty K. H., in: K. H. Cestou necestou, 1954, s. 373–383
P. Pithart, První republika, jak ji viděla opozice, in: Svědectví 18, 1983/1984, č. 70/71, s. 271–314
F. Všetička, Publicista a umělec K. H., in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica. Philologica XVII. Studia philologica 7, 1996, s. 73–78
týž, Fejeton K. H., in: Podoby prózy. O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století, 1997, s. 199–208
M. Churáň, Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století, 1998, 2/1, s. 237
J. Kučera – J. Zeman, Spisovatelé Chrudimska 1, 1999, s. 114–116
P. Kobetič, Osobnosti Chrudimska, 2002, s. 77
Z. Žáčková, K. H. a jeho týdeník Fronta, in: Moderní dějiny. Sborník k dějinám 19. a 20. století 15, 2007, s. 133–178
P. Kosatík, Kde leží Rhodos. K. H., in: Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora, 2011, s. 112–117
Š. Filípek, K. H. – rytíř ulice, 2015
týž, K. H. a Ferdinand Peroutka. Fronta proti Přítomnosti, in: Sborník Národního muzea v Praze. Řada C 53, 2008, č. 1–4, s. 35–38
týž, K. H. – voják druhé armády, in: Zánik starého světa. Reflexe roku 1918 v česky a německy psané literatuře, 2018, s. 6–33
J. Pernes, Rytíř fejetonu. K. H., in: P. Zídek a kol., Budovatelé státu. Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa, 2018, s. 253–258
H. Vaníčková, Komentář, in: K. H., zápisky věčného žáka 1. Dýmka míru, 2020, s. 7–45 (s. 474–476 soupis díla)
cs.wikipedia.org (4. 10. 2022).

Prameny

LA PNP, Praha, f. K. H. (A. Boháč, H. K. 1879–1965, Popis fondu.)

Knihovna Divadelního ústavu, Praha, dramatické texty
SOA, Plzeň, sbírka matrik, řkt. f. ú. Rokycany, matrika odd. (1898–1907), sign. Rokycany 42, fol. 102
AHMP, Praha, sbírka matrik, civilní matrika, Magistrát hlavního města Prahy, matrika odd. (1908–1918), sign. MAG O3, fol. 5.

Reference