HÖGER Karel 1909–1977

Z Biografický slovník českých zemí
Karel HÖGER
Datum narození 17. 6. 1909
Místo narození Královo Pole (Brno)
Datum úmrtí 4. 5. 1977
Místo úmrtí Praha
Povolání Divadelní interpret nebo herec‎
Významnost B
Citace Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 746–748. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48748

HÖGER, Karel, * 17. 6. 1909 Královo Pole (Brno), † 4. 5. 1977 Praha, herec

Nejmladší z dětí Františka H. (1843–1923), topiče v cihelně, a Marie, roz. Fialové, drobné obchodnice. Bratr Rudolf (1907–1976) byl profesorem líčení na JAMU. H. absolvoval 1928 učitelský ústav v Brně a poté dva roky vyučoval na obecných školách v Lomnici (u Tišnova), Strhařích, Deblíně a v Brně-Židenicích. Od dětství hrál ochotnické divadlo v souborech Radost a Bratrství. Souběžně s vojenskou službou studoval 1930–32 herectví na dramatickém oddělení brněnské Státní konzervatoře, 1932/33 navštěvoval přednášky z estetiky na Filozofické fakultě MU v Brně. 1932 byl přijat do činohry Zemského divadla v Brně, kde za osm let nastudoval více než stovku typově různorodých rolí. Jeho mimořádný talent se vedle veseloherního žánru (Švanda, J. K. Tyl: Strakonický dudák, 1935; Zajíček, A. Jirásek: Lucerna, 1937) hojně uplatnil v úlohách lyrických hrdinů, jež se civilním, nepatetickým projevem, nepostrádajícím něhu, plachost a cudnost vymykaly konvenčním představám o interpretaci milovníků (Radúz, J. Zeyer: Radúz a Mahulena, 1934; Toni, K. Čapek: Matka, 1938). Na sklonku třicátých let vykonával funkci uměleckého vedoucího a dramaturga představení pro děti. 1940 získal angažmá v pražském Národním divadle, v němž rychle upoutal pozornost diváků a kritiky. Pro H. umělecký růst měla v době nacistické okupace největší význam spolupráce s režiséry Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem, kteří podporovali jeho snahu o civilní, plastický slovní projev bez formálního patosu a rozvíjeli hercovu schopnost psychologické analýzy. Pod jejich vedením vnesl do mileneckých úloh nové polohy sebeironie a tragikomiky (Florizel, W. Shakespeare: Zimní pohádka; Leon, F. Grillparzer: Běda lhářům, 1941) či nezdolného optimismu (Jan Skalník, F. Šrámek: Léto, 1943). Naproti tomu titulní figuru z Kleistova Prince Bedřicha Homburského (1942) interpretoval jako antimilitaristický manifest. Jako Gyges v Hebbelově hře Gygův prsten (1943) demonstroval krásu českého jazyka. Malvolia v Shakespearově komedii Cokoli chcete (1944) vybavil groteskní nadsázkou. V poválečném období zaujal odpatetizovaným pojetím Tylova Jana Husa (1945) i neromantickým ztvárněním Rostandova Cyrana z Bergeracu (1949), jehož uchopil jako vnitřně zraněnou bytost. V padesátých a šedesátých letech postupně vyzrál v představitele psychologicky složitých charakterních rolí, v nichž uplatňoval schopnost jemného a detailního vystižení vnitřního světa zpodobňovaných postav. Zajímavé příležitosti dostával od režisérů Alfréda Radoka, Otomara Krejči a Jaromíra Pleskota. Vedle občasných záporných typů (např. komisař Böhm, J. A. Burjakovskij: Lidé bděte!, 1951) se jeho doménou staly pronikavé portréty soudobých hrdinů, především intelektuálů, jejichž povahokresba nabývala podobu nuancované osobní výpovědi (Ahmed Riza, N. Hikmet: Podivín, 1957; redaktor Morák, F. Hrubín: Srpnová neděle, 1958; Josef Struna, týž: Křišťálová noc, 1961). Uměleckého vrcholu dosáhl v úloze Willyho Lomana z Millerovy Smrti obchodního cestujícího (1959), založené na kontrastu vnější optimistické pózy úspěšného obchodníka a vnitřní prázdnoty vyčerpaného člověka. K výrazným kreacím náležel také učitel Pěnkava v Tylově Tvrdohlavé ženě (1952), Čapkův Loupežník (1954), Nicolas Denery v Hellmanové Podzimní zahradě (1957), Alexej ve Višněvského Optimistické tragédii (1957), pan Antrobus z Wilderovy komedie Jen o chlup (1966) či polní kazatel v Brechtově Matce Kuráži (1970). V sedmdesátých letech byl již málo obsazován a dostával se do konfliktů s ředitelem Národního divadla Přemyslem Kočím, dva dny před smrtí podal z první scény výpověď. Příležitostně hostoval v Divadle na Vinohradech (F. Hrubín: Oldřich a Božena, 1968), Činoherním klubu (A. P. Čechov: Strýček Váňa, 1973), Městských divadlech pražských (F. Lonsdale: Manželství na zkoušku, 1967; A. Čchaidze: Případ Most, 1975), v oblastních divadlech v Chebu (A. Miller: Smrt obchodního cestujícího, 1963), Mladé Boleslavi (F. Dürrenmatt: Fyzikové, 1964), Šumperku (totéž, 1966), Karlových Varech (R. Anderson: Tichá noc, osamělá noc, 1967; F. Saganová: Kůň v mdlobách, 1970).

Na stříbrném plátně H. debutoval koncem třicátých let v reklamních a instruktážních snímcích zlínského studia firmy Baťa (Na sto procent; Čtyři lidé – jedna řeč; Dobrý vedoucí). Po příchodu do Národního divadla zaujal postavou hudebního skladatele v melodramatu Giny Hašlera Za tichých nocí (1940). Pro svůj inteligentní zjev byl za protektorátu obsazován do rolí salonních milovníků, příslušníků vyšších společenských vrstev, vysokoškolsky vzdělaných osob a umělců vybavených mimořádnou dávkou citu a povahovou rozporuplností (Modrý závoj; Turbina; Gabriela, 1941; Okouzlená, 1942; Čtrnáctý u stolu; Tanečnice, 1943). V poválečném období se postupně přehrával z mileneckých do charakterních úloh. Na jejich pomezí se ještě ocitli inženýr Prokop ve Vávrově adaptaci románu Karla Čapka Krakatit a důstojník ve Fričově válečném dramatu Návrat domů (obojí 1948). Znárodněná kinematografie H. nabídla řadu portrétů vnitřně rozkolísaných intelektuálů, jejichž nejednoznačné charaktery zobrazil se střízlivým klidem a častým mírně ironickým nadhledem. Patřil k nim poštovní úředník z režijní prvotiny Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými (1946), inženýr ve Weissově okupačním dramatu Hra o život (1956), učitel v Helgeho společenské moralitě Škola otců (1957), právník ve Vávrově stejnojmenné adaptaci Otčenáškova románu Občan Brych (1958), důlní inženýr v Krškově dramatu z pracovního prostředí Zde jsou lvi (1958), vedoucí nakladatelství v melodramatické moralitě Ošklivá slečna (1959), redaktor Morák ve Vávrově převodu Hrubínova dramatu Srpnová neděle (1960), oportunistický úředník v Helgeho snímku Jarní povětří (1961) a knihovník ve Vávrově zfilmované novele Františka Hrubína Zlatá reneta (1965). Často vytvářel autentické historické osobnosti: titulní úloha v nedokončeném historickém dramatu Františka Čápa Kníže Václav (1942), král Václav IV. v prvních dvou dílech Vávrovy husitské trilogie Jan Hus (1954) a Jan Žižka (1955), malíř Mikoláš Aleš a skladatel Bedřich Smetana v Krškových životopisných snímcích Mikoláš Aleš (1951) a Z mého života (1955), profesor Jan Ignác Hanuš ve Vávrově filmu o Boženě Němcové Horoucí srdce (1962) či arcibiskup Arnošt z Pardubic v muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně (1973). Fiktivní historické postavy reprezentovali lékaři v psychologickém dramatu Zbyňka Brynycha Já, spravedlnost (1967) či pobělohorský exulant v Bočanově převodu novely Karla Michala Čest a sláva (1968). Jen zřídka byl H. obsazován do ryze kladných rolí (např. kriminalisté v detektivkách Vladimíra Čecha 105% alibi /1959/, Kde alibi nestačí /1961/, Alibi na vodě /1965/ a Sedmého dne večer /1974/). Příležitostně se objevoval v komediálním žánru (Nezlob, Kristino!, 1956; Komedie s klikou, 1964; Přehlídce velím já!, 1969). V sedmdesátých letech již nedostával zajímavé příležitosti a vystupoval v umělecky nepřesvědčivých snímcích (Lekce, 1971; Pokus o vraždu, 1973; Hřiště, 1975). Absenci výrazných filmových rolí mu v tomto období vynahradila televize, kde účinkoval v mnoha filmech, inscenacích (Malér, 1965; Vražda v divadle pantomimy, 1966; Smrt počestné paní, 1969; Romeo a Julie na konci listopadu, 1971; Půlpenny; Sám proti městu, 1974; Lístek do památníku; Vlčí halíř, 1975; Zákon starého muže, 1976) i v seriálech (F. L. Věk, 1971; Byl jednou jeden dům, 1974). Roli primáře Sovy v televizním seriálu Nemocnice na kraji města (1977) již nedokončil.

Cit pro slovo, melodii i rytmus jazyka a měkká dikce přivedly H. k uměleckému přednesu a četbě. Účinkoval v Lyře Pragensis a poetické vinárně Viola. Od brněnských let soustavně spolupracoval s rozhlasem, v němž vystupoval v desítkách rozhlasových dramatizací a her, literárních pásmech, četbách na pokračování aj. Od tlumočení poezie (Zpěvy sladké Francie) se jeho zájem postupně přesouval k vypravěčské próze humoristické i filozofující (Klapzubova jedenáctka; Muži v offsidu; Příhody lišky Bystroušky; Osudy dobrého vojáka Švejka; Mistr Kampanus; Zvonokosy; Mrtvé duše; Apokryfy; Kniha Kazatel; Kniha Ester a Kniha Žalmů). Namlouval komentáře k filmům kresleným, loutkovým, dokumentárním a střihovým. Významné místo v H. umělecké činnosti zaujala rozhlasová a televizní tvorba pro děti, v níž něha, cit i vtip dominovaly zejména v četbě klasických a moderních pohádek Josefa a Karla Čapkových, Jana Karafiáta, Josefa Lady, Václava Čtvrtka, Josefa Koláře (Povídání o pejskovi a kočičce; Broučci; Dášeňka; Ferda Mravenec; O loupežníku Rumcajsovi; O vodníku Česílkovi; O kocouru Mikešovi a jeho přátelích; O loupežnickém synku Cipískovi; Příběhy kocoura Modroočka). Natočil řadu gramofonových desek. Věnoval se rovněž pedagogické práci, 1945–49 působil na Pražské konzervatoři, 1950–52 a 1959–63 externě vyučoval na DAMU a od 1951 současně na FAMU, kde 1963 přijal stálý úvazek a 1966 byl jmenován profesorem, aktivní výuku ukončil 1971. Roku 1970 vedl kurz herectví také na brněnské JAMU.

Za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje, jako kurýr šifrovaných zpráv spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě. Poprvé se oženil s herečkou Zdenkou Procházkovou (1926–2021), po rozvodu uzavřel druhé manželství s Evou, roz. Vachkovou. Byl jmenován zasloužilým (1958) a národním umělcem (1964), za výkon ve filmu Mikoláš Aleš obdržel Státní cenu I. stupně (1952). Pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Byly po něm pojmenovány ulice v Praze na Barrandově, ve Velkých Přílepech (Högerova) a v Brně-Králově Poli (Högrova).

Zdeněk Doskočil

Dílo

Z hercova zápisníku, 1979; http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí 1945–1959, stav k 30. 8. 2021); http://stary.ndbrno.cz/o-divadle/online-archiv (se soupisem rolí v Zemském divadle v Brně, stav k 30. 8. 2021); https://www.filmovyprehled.cz/ (soupis filmových rolí, stav k 30. 8. 2021).

Literatura (výběr)

  • MČE, s. 806
  • ČBS, s. 219
  • Tomeš 1, s. 478
  • ND a jeho předchůdci, s. 149–151
  • http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (se soupisem rolí v ND)
  • FPH 1, s. 161–163
  • Fikejz 1, s. 407–409
  • http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 8. 2021)
  • http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 8. 2021)
  • https://www.filmovyprehled.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 8. 2021)
  • https://encyklopedie.brna.cz/ (stav k 30. 8. 2021)
  • A. Adamcová, K. H., 1962
  • M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, rejstřík
  • F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978
  • DČD 4, 1983, rejstřík
  • Postavy brněnského jeviště 1, E. Dufková – B. Srba (eds.), 1984, s. 1–3 (se soupisem literatury)
  • Faustovské srdce K. H., E. Högerová – L. Klosová – V. Justl (eds.), 1994
  • Český hraný film II, 1998
  • III, 2001
  • IV, 2004
  • V, 2007, rejstřík
  • Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík (též in: http://encyklopedie.idu.cz, stav k 30. 8. 2021)
  • S. Motl, Mraky nad Barrandovem, 2006
  • J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo 1945–1955, 2007, rejstřík.

Prameny

  • MZA, Brno, sbírka matrik, řkt. f. ú. Nejsvětější Trojice, Brno-Královo Pole, matrika nar. (1909–1912), sign. 17566, sv. X, fol. 605
  • LA PNP, Praha, osobní fond.

Reference

Citováno z „https://biography.hiu.cas.cz/index.php?title=HÖGER_Karel_1909–1977&oldid=707230“