HORČIČKA Jiří 1927–2007

	Jiří HORČIČKA
Datum narození	27. 3. 1927
Místo narození	Karlovy Vary
Datum úmrtí	27. 3. 2007
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Televizní pracovník nebo reportér‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 67–68. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48795

HORČIČKA, Jiří, * 27. 3. 1927 Karlovy Vary, † 27. 3. 2007 Praha, rozhlasový režisér

Syn drobného živnostníka. Od 1937 byl členem Dismanova rozhlasového dětského souboru, v němž do 1948 hrál řadu dětských rolí a účinkoval v desítkách živých rozhlasových přenosů. Později spolupracoval s Miloslavem Dismanem na režii rozhlasových pořadů. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze-Vršovicích začal 1946 studovat režii na DAMU u Emila Františka Buriana, školu však nedokončil. 1948 nastoupil jako asistent režie do Československého rozhlasu, kde téhož roku debutoval samostatnou režií dramatizace Verneova Ocelového města. S pražským rozhlasem spojil celou profesionální kariéru, 1950–92 působil jako režisér literárně-dramatického vysílání, 1960–70 vykonával funkci šéfrežiséra, po odchodu do důchodu nadále režíroval jako externista. Dlouhodobě spolupracoval s dramaturgy Jaroslavou Strejčkovou, Jaromírem Ptáčkem, později s Janem Vedralem. Jeho režijní styl objevoval výrazové možnosti rozhlasových inscenací (vedení herců, nápadité využití zvukové a hudební složky, metody střihu). V padesátých letech zaujal H. nejen realizací četby Poláčkových Mužů v offsidu (1954), v níž nově pojal úlohu a postavení vypravěče, ale i dramatizací Bassovy Klapzubovy jedenáctky (1954) a výraznou interpretací hry Alexandra Vasiljeviče Suchovo-Kobylina Svatba Krečinského (1955). Předělem H. tvorby bylo nastudování dystopického románu Karla Čapka Válka s mloky (1958, dramatizace J. Strejčková), charakterizované odvážně pojatou kompozicí příběhu a originální zvukovou podobou. Nahrávka významně ovlivnila budoucí estetiku rozhlasových inscenací v obecném měřítku. Experimentální inovativní postupy rozhlasové řeči H. rozvíjel ve hře Kazmar-Šaty-Jafeta (1960), vycházející z románu Marie Pujmanové Lidé na křižovatce. V šedesátých letech se společně s Josefem Henkem a Josefem Melčem zařadil k nové generaci režisérů, jejichž inscenace disponovaly zřetelným režijním rukopisem a tematickou, dramaturgickou i realizační invenčností (např. využití stereofonie). Vedle adaptací klasického a moderního divadelního repertoáru (S. Beckett: Všichni, kdož padají, 1965; Aischylos: Oresteia, 1966) soustředil pozornost na původní rozhlasovou tvorbu soudobých českých a slovenských autorů (K. Cop: Hodiny, 1963; L. Aškenazy: Bylo to na váš účet; M. Stehlík: Intonace aneb Ptačí zob, obě 1964; týž: Linka důvěry; M. Uhde: Výběrčí, obě 1966; I. Hurník: Moli; I. Vyskočil: Cesta do Úbic; A. Lustig: Člověk ve velikosti poštovní známky; P. Karvaš: Sedm svědků, vše 1967; J. Vilímek: Neodvratný skon maratonského běžce, 1968; K. Sidon: Dvojí zákon; O. Daněk: Přepadení Národní banky; I. Klíma: Ženich pro Marcelu, vše 1969). Mezi 1965–69 stál v čele rozhlasové sekce Svazu československých divadelních umělců. Po nástupu tzv. normalizace byl 1970 vyloučen z KSČ a zbaven funkce šéfrežiséra. Ve ztížených podmínkách se vracel k adaptacím literárních předloh (N. V. Gogol: Revizor, 1972; Honoré de Balzac: Otec Goriot, 1974; K. Čapek: Věc Makropulos, 1975; L. N. Tolstoj: Vojna a mír, 1978; A. Hailey: Let do nebezpečí, 1980; M. Šolochov: Tichý Don, 1982; T. Dreiser: Americká tragédie, 1986; E. Radzinskij: Lunin aneb Jakubova smrt zaznamenaná v přítomnosti pána, 1987; K. Čapek: Továrna na absolutno, 1988; W. Shakespeare: Král Lear, 1989). V osmdesátých letech realizoval také látky, které bylo možné interpretovat jako provokativní metaforu soudobých poměrů (M. Bulgakov: Mistr a Markétka; J. Vedral: Urmefisto, obě 1987). Po listopadu 1989 se vedle série převodů českých a světových děl (Voltaire: Candide aneb Optimismus, 1991; J. R. R. Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, 1996) opětovně věnoval natáčení původních rozhlasových her (J. Vedral: Ve skladišti mé hlavy, 1994; Dabér, 1996). Uváděl texty dříve umlčovaných autorů (Jelena Mašínová, Karol Sidon) či absurdních dramatiků (Samuel Beckett, Eugène Ionesco). Jeho poslední prací pro rozhlas byla dvoudílná inscenace Michala Lázňovského Merlinův odkaz (2001). Od šedesátých let H. pohostinsky režíroval v německých rozhlasových studiích (Baden-Baden, Berlín, Brémy, Hamburk), v Lublani, Záhřebu, Budapešti, Moskvě a Helsinkách. V zahraničí natočil přibližně třicet inscenací, s jedinou výjimkou se jednalo o adaptace textů českých a slovenských autorů. Řada H. režií rozhlasové četby, her a dramatizací byla oceněna v domácích i zahraničních soutěžích. V šedesátých letech třikrát uspěl na festivalu Prix Italia, 1968 získal cenu Akademie umění ve Frankfurtu nad Mohanem, 1986 obdržel titul zasloužilý umělec, 2007 in memoriam medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. Z prvního manželství měl syna a dceru, 1981 se podruhé oženil s Jarmilou Šusterovou, roz. Hybšovou (* 28. 3. 1932 Praha, † 24. 7. 2017 Benešov), od 1956 první stálou programovou hlasatelkou Československé televize (do 1971).

Zdeněk Doskočil

Literatura

ČBS, s. 228
Tomeš 1, s. 499–500
J. Lederer, Lidé kolem mikrofonu, 1963 Z. Žatečka, Režisér v rozhlase, 1980
J. Czech, O rozhlasové hře. Hledání specifiky české rozhlasové inscenace od roku 1945, 1987
Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu, R. Běhal (ed.), 1994
A. Štěrbová, Rozhlasová inscenace. Teoreticky komentované dějiny české rozhlasové produkce, 1995
J. Vedral – J. Vedral, J. H. – rozhlasový režisér, 2003 (se soupisem režií)
E. Ješutová a kol., Od mikrofonu k posluchačům, 2003, rejstřík
táž a kol., 99 významných osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů, 2008, s. 45–46
T. Bojda, Herec a režisér v rozhlase. Kapitoly z tvorby J. H. a Josefa Mejce, 2020. K Jarmile Šusterové: D. Růžička – J. Šusterová-Horčičková, Každý den jsem měla premiéru. Příběh první televizní hlasatelky, 2014.

Prameny

Archiv Českého rozhlasu, Praha, Archivní a programové fondy, záznamy rozhlasových inscenací J. H.

Reference