HORNÍČEK Miroslav 1918–2003
| Miroslav HORNÍČEK | |
| Datum narození | 10. 11. 1918 |
|---|---|
| Místo narození | Plzeň |
| Datum úmrtí | 15. 2. 2003 |
| Místo úmrtí | Liberec |
| Povolání |
Spisovatel Divadelní interpret nebo herec |
| Významnost | C |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 26, Praha 2023, s. 78–80. (podrobnější citace) |
| Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48799 |
HORNÍČEK, Miroslav, * 10. 11. 1918 Plzeň, † 15. 2. 2003 Liberec, herec, režisér spisovatel, moderátor
Syn úředníka Bedřicha H. a Marie, roz. Lindauerové. Po maturitě na reálce v rodišti (1937) pracoval rok jako pomocná technická síla ve Škodových závodech a 1938–41 jako úředník v plzeňské městské nemocnici. Od 1937 působil jako jevištní výtvarník, herec a režisér v amatérském Studentském avantgardním souboru (V. Vančura: Učitel a žák, 1938; V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů; V. Nezval: Schovávaná na schodech, obojí 1940). Roku 1941 získal herecké angažmá v plzeňském Městském divadle (Jan Skalník, F. Šrámek: Léto, 1941; Scholz, G. Hauptmann: Ostrov smíření, 1944), kde se uplatnil také jako autor a režisér (J. Wolker – M. H.: Život milovat, 1944). V létě 1945 odešel do Prahy a nastoupil na jednu sezonu do divadla Větrník (Varravin, A. V. Suchovo-Kobylin: Smrt Tarelkinova; hostinský Palivec a poručík Dub, J. Šmída: Dramatická anabáze třemi díly románu Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška, obojí 1945). Roku 1946 se stal členem souboru Divadla satiry, jehož profil ovlivnil jako herec, filozofující klaun, komentátor (Ferda Dakar, kolektiv autorů: Ferda sirky zeměkoule; Vrchní, V. Blažek: Král nerad hovězí, obojí 1947; Josef Kuťák, týž: Kde je Kuťák, 1948) i režisér (V. Štech – M. H.: Svatba pod deštníky aneb Zvoní se po třetí, 1949). Po politicky vynuceném uzavření této scény ho režisér Jindřich Honzl 1949 přijal do činohry Národního divadla. V převážně menších rolích odváděl mluvně i gesticky kultivované výkony (Tranio, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, 1950; Zbyšek Dulský, G. Zapolska: Morálka paní Dulské, 1954). Současně účinkoval v několika zájezdových estrádních pásmech. Na popud Jana Wericha přešel 1955 jako herec a zástupce uměleckého šéfa do Divadla satiry (od 1957 Divadlo ABC). S Werichem vytvořil herecko-autorskou dvojici, která vystupovala ve hrách z repertoáru Osvobozeného divadla (J. Voskovec – J. Werich: Caesar, 1955; Balada z hadrů, 1957; Těžká Barbora, 1958) i adaptacích jiných autorů (N. Hikmet: Byl Filip Filípek, nebo nebyl?; P. A. Bréal: Husaři, obě 1956). Prostřednictvím satirických dialogů v předscénách rostl jevištní výkon H., jenž se postupně měnil z Werichova přihrávače v rovnocenného partnera. Bez Werichovy spoluúčasti hrál v dalších představeních (J. Kesselring: Jezinky a bezinky, 1958) a režíroval několik dramaturgicky náročnějších projektů, které nebyly dobovou kritikou doceněny (G. B. Shaw: Androkles a lev, 1956; J. Kainar: Nasredin, 1959; F. Dürrenmatt: Návštěva staré dámy, československá premiéra 1959). Po Werichově odchodu z divadla 1960 vytvořil na tři roky novou herecko-autorskou dvojici s Milošem Kopeckým (J. Dietl: Byli jednou dva, 1960), s nímž byl 1962 angažován do Hudebního divadla v Karlíně (J. Voskovec – J. Werich: Kat a blázen, 1962; autorské hry Tvrďák aneb Albert, Julius a tma a Malý pan Albert, obojí 1963). Na přelomu padesátých a šedesátých let vyzrál v jednoho z nejpopulárnějších představitelů tzv. inspirovaného herectví, založeného na intelektuální komice s filozofickým nadhledem, improvizaci a konverzačním humoru, jenž do 1970 nepostrádal také razantní společensko-kritické tendence. V divadelní práci rozvíjel odkaz české meziválečné avantgardy a podílel se na utváření profilu malých scén. Uváděl autorské pořady Pondělky s tetou v kavárně Vltava (1957–58) a text-appealy v Redutě (1958). Roku 1959 zahájil úzkou spolupráci s nově založeným divadlem Semafor, 1965–68 byl členem souboru. Hrál titulní roli v zahajovacím představení Člověk z půdy (1959), autorsky se podílel na dalších inscenacích Jiřího Suchého (Zuzana je sama doma, 1960; Šest žen Jindřicha VIII., 1964), připravil několik vlastních projektů (talkshow Hovory přes rampu, 1965; recitály Hana Hegerová – M. H., 1966; Dva muži někde, s Pavlem Bobkem, 1979; divadelní hra Pokušitel, 1966). Od konce šedesátých let vyvíjel rozsáhlou zájezdovou činnost, spolupracoval s řadou pražských (Městská divadla pražská, Viola, Žižkovské divadlo) a mimopražských divadel (Státní divadlo Brno, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Divadlo V. Nezvala Karlovy Vary, Večerní Brno, Divadlo Vítězného února Hradec Králové), která uváděla premiéry H. osobitých divadelních her, často spojených s jeho hereckou či režijní účastí (Dobře utajené housle, 1968; Rozhodně nesprávné okno, 1969; Dva muži v šachu, 1974; Malá noční inventura, 1976; Můj strýček kauboj aneb Rodeo; Tři Alberti a slečna Matylda, obojí 1977; Setkání s Veronikou, 1980; Dámská volenka, 1981; Louka pro dva; Třináctá sestra, 1984; A co ženy, pane dvorní rado?, 1987; Premiéra aneb Nad smetištěm hvězdy /s P. Dostálem/, 1988; Romeo, Julie a bratr Lorenzo, 1989; Muž jménem Juan, 1993).
Na sklonku čtyřicátých let H. debutoval v kinematografii. Vytvářel menší úlohy, z nichž vynikla postava krásného prince v pohádce Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král (1954). Svůj cit pro konverzační komiku plně zúročil v hlavních rolích lékaře z Podskalského veselohry Kam čert nemůže (1959), podvodníka v Brynychově komedii Každá koruna dobrá (1961) a redaktora v dětském snímku Táto, sežeň štěně! (1964). Nepříliš zdařilý pokus o dramatičtější polohu představovala postava vyšetřovatele v Kachlíkově kriminálním filmu Smrt za oponou (1966). Na světové výstavě Expo ’67 v Montrealu byl H. půl roku moderátorem i aktérem experimentálního filmového představení Kinoautomat. Člověk a jeho dům (1966). Vrcholem jeho hereckých aktivit před kamerou se stala titulní role pařížského písaře Pecucheta v seriálu Jána Roháče Byli jednou dva písaři (1972; společně s J. Sovákem). Od šedesátých let H. často spolupracoval s televizí jako herec, scenárista, konferenciér (např. originální zpravodajství z pěti ročníků filmového festivalu v Karlových Varech Momentky z filmového festivalu, 1960–68) a protagonista vlastních talkshow (Hovory H, 1969–71; Než se zvedne opona, 1980–87; Hovory H ještě po dvaceti letech, 1990–91; Chvilky s M. H. a jeho přáteli, 1992; Hovory H z paláce K, 1996; V takový krásný společnosti, 2000). Pravidelně účinkoval v rozhlase (Gramotingltangl /s J. Suchým, J. Werichem a I. Vyskočilem/, 1965–68; Tichá pošta), řadu autorských čtení a dramatizací natočil na gramofonové desky.
K spisovatelské dráze H. inklinoval již od studentských let. Přispíval do mnoha periodik, vyzkoušel téměř všechny publicistické žánry. Psal povídky, úvahy, causerie, apokryfy. Byl autorem prozaických knih (Dobře utajené housle, 1966; Jablko je vinno; Chvála pohybu, obojí 1979; Pětatřicet skvělých průvanů, 1998; S paní ve spaní, 1999), cestopisů (Javorové listy, 1968; Listy z Provence; Pohlednice z Benátek, obojí 1971; Jak hledat slunce, 1980; Chvilky s Itálií /s P. Koppem/, 1988), lyrických vyznání (Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních, 1975), originálních knižních zpracování rozhovorů či korespondence (Hovory, 1970; Trojhlas /s I. Hurníkem a V. Preclíkem/, 1986; Hovory s Janem Werichem, 1991; Trialog /s M. Lasicou a J. Satinským/, 1997), esejů a fejetonů (Klaunovy rozpravy. Úvahy, fejetony, rozhovory a ankety z let 1956–1986 /s V. Justem/, 1989; Chvalozpěvy, 1995) či memoárů (Saze na hrušce. Vzpomínky nejen na dětství, 1996; Zpověď na konci cesty /s J. Hůlou/, 2000). H. texty tematicky čerpaly z každodenního života, přinášely neotřelý pohled na věci kolem nás a na lidské vztahy. Vedle divadelní a literární činnosti se H. příležitostně věnoval i výtvarnému umění. Přispíval statěmi do monografií a katalogů výstav malířů a fotografů. Vlastní fotografie a koláže komentoval v publikacích Dobrý den, socho! (1977), Koláže a hry (1990), Humor a koláže (1995), Vteřiny života (2002) a Neberme se příliš vážně (s J. Kalouskem, 2002). Uspořádal několik autorských výstav. Svorníkem H. mnohostranných uměleckých aktivit byl humor, k jehož nejsystematičtějším vykladačům také patřil. Teoretizující sebereflexe pronikala do každého jeho díla. Základním rysem H. komediálního herectví i dramatické a prozaické poetiky byla stálá přítomnost komentujícího autorského subjektu, jenž prostřednictvím ironizujících postřehů a glos či dialogu proměňoval, obracel a shazoval výchozí situaci. Tuto techniku však H. neužíval k satirickému demaskování skutečnosti či ke zvýraznění její absurdity, nýbrž spíše k laskavé toleranci a zdůraznění relativity pravd o světě, k harmonizování reality a jejímu obohacení o poetizující, lyrický rozměr. 1966 byl H. zvolen králem pražského a plzeňského Majálesu. 1968 obdržel titul zasloužilý umělec, 1993 cenu Senior Prix, 1997 cenu Thálie za mimořádný přínos jevištnímu umění, 1998 Cenu humoru Karla Poláčka a čestné občanství města Plzně, 2000 Medaili Za zásluhy. Pochován byl na hřbitově v Kytlici (u Nového Boru), kde měl chalupu. S manželkou Bělou, roz. Šumberovou (* 1. 9. 1924 Liptovský Mikuláš /Slovensko/, † 7. 9. 1999 Liberec) měl syna Jana (1951–1972). V rodišti nese jeho jméno park s bustou, dále po něm byly pojmenovány ulice v Praze-Satalicích a ve Stodu (u Plzně).
Zdeněk Doskočil
Dílo
http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí, režií a inscenací H. her 1945–2018, stav k 26. 8. 2022).
Literatura
- výběr: ČBS, s. 229
- Tomeš 1, s. 501–502
- ND a jeho předchůdci, s. 163 EJ, s. 203
- FPH, s. 166
- Fikejz 1, s. 426–427
- SČSVU 3, s. 263–264 A. Urbanová, M. H., 1966
- J. Hanzálek, Zasloužilý umělec M. H., 1979 (personální bibliografie)
- M. H. s láskou, M. Pavlík (ed.), 1988
- F. Všetička, Dílna M. H., 1999
- Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík
- Český hraný film III, 2001
- IV, 2004
- V, 2007, rejstřík
- M. H. o životě, R. Rohál (ed.), 2002
- O. Richter – J. Opplová, S H. na obláčku, 2003
- P. Traxler, Kantor H. a Traxleři žáci, 2007
- J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, 2007, rejstřík
- M. Weimann – J. Hlobil, M. H. – 100 let, 2018
- J. Jiráková – M. Samková, Pocta panu M. H., 2018
- J. Kříženecký, Století M. H., 2018
- M. H. očima přátel, očima sběratele, P. Jamník (ed.), 2019
- Slovník české literatury po roce 1945, in: www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 26. 8. 2022)
- http://archiv.narodni-divadlo.cz (se soupisem rolí v ND, stav k 26. 8. 2022)
- www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 26. 8. 2022)
- www.fdb.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 26. 8. 2022)
- www.filmovyprehled.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 8. 2022)
- cs.wikipedia.org (se soupisem literatury, stav k 26. 8. 2022)
- Na návštěvě u Horníčků, televizní pořad, Československá televize 1968 (režie J. Prokel)
- M. H., cyklus Genus, Česká televize 1995 (režie J. Špáta)
- Hovorově Horňas, dokumentární film z cyklu Příběhy slavných, Česká televize 2005 (režie L. Kallistová Jablonská)
- M. H.: Humor není žádná sranda, dokumentární film, Česká televize 2018 (režie M. Slunečko – M. Šmídmajer).
Prameny
Divadelní ústav, Praha, dokumentace
- rodný dům: Karlova 875/36, Plzeň 3 – Jižní Předměstí (od 2023 označen pamětní deskou).
Reference