FLORIAN Josef 1873–1941

	Josef FLORIAN
	Portrét ; Josef Florian s rodinou ve Staré Říši ; Pamětní deska na rodném domku Josefa Floriana ve Staré Říši ;
Datum narození	9. 2. 1873
Místo narození	Stará Říše (u Jihlavy)
Datum úmrtí	29. 12. 1941
Místo úmrtí	Stará Říše (u Jihlavy)
Povolání	Náboženský publicista‎; Překladatel‎; Nakladatel nebo vydavatel‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 272–274. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/55430

FLORIAN, Josef, * 9. 2. 1873 Stará Říše (u Jihlavy), † 29. 12. 1941 Stará Říše (u Jihlavy), pedagog, katolický myslitel, vydavatel, překladatel, publicista

Narodil se v rodině venkovského tesaře. Chodil na reálku v Telči (1885–91), po maturitě byl 1893 krátce výpomocným učitelem na obecné škole v Kostelní Myslové (u Telče). 1894–97 studoval v Praze, nejprve na technice a potom na filozofické fakultě chemii a přírodopis. 1898–1900 vyučoval přírodopis, zeměpis a češtinu na reálce v Náchodě. Učitelství opustil znechucen stávajícím školským systémem po aféře vyvolané inzultací ředitele školy. Východisko z osobní krize – žil tehdy u bratra v Hladově (u Jihlavy) a u matky ve Staré Říši – hledal 1902 nejprve v Mořkově poblíž Nového Jičína, kde mu K. Dostál-Lutinov nabídl funkci redaktora týdeníku Kravařsko a administrátora měsíčníku Nový život. Po roztržce se však bez rozloučení vrátil opět do Hladova a 1904 do Staré Říše, kde zahájil dlouholetou vydavatelskou činnost. Rodnou obec opustil pouze 1911–13, kdy se s rodinou přestěhoval do Velké nad Veličkou poblíž Strážnice a potom 1912 do Osvětiman nedaleko Uherského Hradiště. Odchody souvisely s F. konflikty s církevními činiteli kvůli jeho náboženským postojům a vyústily ve věznění v Novém Jičíně (na přelomu 1912–13). Tam utrpěl také úraz, jehož důsledkem byla trvalá ztráta hybnosti kolene.

Jako student se F. zabýval dílem francouzských symbolistů, překládal je a pokoušel se o vlastní básnickou tvorbu. V polovině devadesátých let se sblížil s okruhem české Katolické moderny. Rozhodující zvrat do jeho života přineslo seznámení s dílem L. Bloye. Téměř celé je přeložil a vydal, ale především od tohoto katolického spisovatele převzal osobité vidění světa, jež přetvořil ve vlastní vizi. Koncept silně ovlivnilo zjevení P. Marie v La Salettě (1846) a šíření jejího varovného poselství o zkáze světa, které F. považoval za svůj životní úkol. Byl obdivovatelem papeže Pia X. a mystičky A. K. Emmerichové. Reprezentoval typ českého ultramontánně orientovaného intelektuála odmítajícího smíření s moderním světem. Žil v chudobě a svůj program prosazoval militantně, autoritativně, s odmítáním jakýchkoli kompromisů a ústupků. Byl krajně egocentrický a sám se považoval za výjimečného a neomylného soudce společnosti, lidí, církve, literatury a umění. Jeho názory však nepřekročily uzavřený okruh katolického tábora a zůstaly víceméně raritní záležitostí.

Z F. vize světa vyrostlo jeho neobyčejné ediční dílo zahrnující vydání zhruba 415 svazků, z toho 254 monografií, 118 sborníků, 20 výtvarných edic a 23 tiskovin sešitového charakteru. Zařadil je do edičních řad Knihy a Exegese (1903–04, pět sešitů), Studium (1904–11, 54 titulů), Dobré dílo (1912–48, 149 titulů), Nova et vetera (1912–48, 50 titulů), Kurs (1922–1948, 55 titulů) a Archy (1926–48, 78 sborníků). Některá díla vyšla mimo edice a také posmrtně. Do publikací chtěl vložit z oblasti teologie, umění a vědy vše, co je podle jeho názoru dobré a cenné, a znovu tuto sumu definitivně uspořádat a připravit se na cestu do země zaslíbené (Etiopie). Bez ohledu na zmíněnou osobitost způsobily F. vydavatelské aktivity v katolicky orientované literatuře zásadní převrat a určily její základní směřování až dodnes.

Těžiště F. vlastní tvorby spočívalo v překladatelské práci (57 svazků), přičemž články, kritiky, glosy, aktuální poznámky, reflexe a další žánry zůstaly ukryty na stránkách staroříšských sborníků. F. byl zvláštní, nesporně však charismatickou osobností, která už za života vyvolávala obdiv a úctu, ale také odmítavé reakce.

Z jeho dvanácti potomků jich polovina navazovala na otcovu kulturní a uměleckou práci: Metoděj F. (* 6. 12. 1904 Stará Říše, † 3. 12. 1987 Stará Říše), hudebník a výtvarník. U B. A. Wiedermanna se zdokonalil ve hře na varhany a 1935–50 působil jako varhaník a ředitel kůru v chrámu sv. Markéty v Praze-Břevnově. Proslul jako znalec gregoriánského chorálu. S uměleckým vedoucím Pražských madrigalistů M. Venhodou se podílel na založení chlapeckého sboru Schola cantorum. Po zrušení kláštera a zatčení břevnovského opata A. Opaska se vrátil do Staré Říše. 1967–75 byl varhaníkem v kostele sv. Jakuba v Jihlavě. Ve sbornících Nova et vetera publikoval jako patnáctiletý své první dřevoryty. Zhotovil stovku bibliofilií v nákladu jediného exempláře, pro něž kaligraficky přepisoval text a ilustroval jej. Byly mezi nimi např. Erbenovy balady, různé pohádky, zbojnické písně. Kresby k nim inspirovaly B. Martinů ke zkomponování dvou cyklů Zbojnických písní pro mužský sbor. Ilustracemi doprovodil cyklus básnických skladeb M. Bureše Utkáno z pramenů (1959). Vyřezal rovněž desítky originálních betlémů zdobících četné kostely (např. břevnovský chrám sv. Markéty a kostel sv. Norberta v Praze-Střešovicích) i soukromé domácnosti.

Michael F. (* 3. 6. 1911 Stará Říše, † 25. 2. 1984 Jihlava), grafik a ilustrátor. V šestnácti letech doprovodil dvaašedesáti dřevoryty dětskou povídkovou knihu R. J. Schmieda Dětská dobrodružství v Argentině – Carlos a Nikolas. Ilustroval téměř padesát knih pro různá nakladatelství (Melantrich, Velehrad ad.). Věnoval se dřevorytu. Zanechal velké množství dodnes ceněných novoročenek a exlibris. Náměty čerpal z přírody a okolí, kde žil, především z Telčska a Dačicka.

Dcera, výtvarnice Marie Stritzková-Florianová (* 11. 8. 1909 Stará Říše, † 14. 4. 1998 Stará Říše), se jako většina ostatních sourozenců zabývala grafikou a malováním od dětského věku. Pro formování jejího vlastního výtvarného stylu měl však největší význam soudobý německý expresionismus, zejména tvorba Williho Wessela, který, podobně jako později Albert Schamoni a Otto Coester, Starou Říši osobně navštívil. Ač uplatňovala akvarel i temperu, její oblíbenou výtvarnou technikou byl kvaš, k němuž se přiklonila pod vlivem francouzského malíře G. Rouaulta. Věnovala se krajinomalbě, motivům z venkovského života, portrétům, a zvláště náboženské tematice. Expresionistická inspirace v jejím malířském díle prostupovala se zvláštní osudovou symbolikou, v níž bylo vždy, a to i v námětech zdánlivě zcela civilních, přítomno křesťanské memento mori. S emocionální hloubkou vyjadřovala motivy loučení, smutku a smrti. V grafice tíhla k linorytu, vyzdobila některé publikace staroříšské edice Dobré dílo. Jejím manželem byl malíř a restaurátor Otto Stritzko (1908–1986). Jejich dcera Juliana (1943–2023), rovněž malířka, se provdala za básníka Ivana M. Jirouse (1944–2011).

Další syn, výtvarník Jan F. (* 25. 12. 1921 Stará Říše, † 12. 12. 2007 Stará Říše), spolupracoval s O. Stritzkem jako restaurátor na zámku v Mikulově, v brněnském kostele u minoritů, na obnově fresek na hradě Bítově aj. Jeho výtvarná díla se stala součástí mnoha církevních i světských staveb a soukromých sbírek. Namaloval např. obrazy sv. Zdislavy a sv. Klementa M. Hofbauera pro kostel v Žarošicích, vytvořil reliéfní křížovou cestu pro kostel v Moravských Budějovicích, unikátní reliéfní tabla pro Zemědělskou školu v Telči, jichž během několika desítek let zhotovil přes třicet. Z lipového dřeva vyřezal betlémy pro pražské kostely sv. Vojtěcha a Nanebevzetí Panny Marie na Strahově. Václav F. (* 14. 6. 1927 Stará Říše, † 12. 5. 2007 Olomouc) se stal operním zpěvákem. Studoval zpěv u ukrajinského tenoristy a pedagoga Dmytra Levytského v Praze a u Josefa Války na brněnské konzervatoři. Jako sborista působil v brněnské operetě, poté v Opavě (1951–1955 a 1957–1959), Olomouci (1955–1957), Hudebním divadle v Karlíně (1961–1963), nejdéle byl sólistou opery Divadla J. K. Tyla v Plzni (1963–1987). Vynikl v četných basových úlohách, mezi jeho hlavní patřily: Vodník v Dvořákově Rusalce, Kecal ve Smetanově Prodané nevěstě, Gremin v Čajkovského Evženu Oněginovi, Sparafucile ve Verdiho Rigolettovi, Sarastro v Mozartově Kouzelné flétně, Poustevník ve Weberově Čarostřelci či titulní úloha v Pauerově Žvanivém Slimejši. 1991 se vrátil do rodného kraje, na sklonku života vydal pod názvem Vladař a služka vzpomínky na dětství ve Staré Říši.

Z rodiny pocházeli také překladatelé z francouzštiny Eva F. (1907–1996) a Gabriel F. (* 21. 3. 1924, † 2011).

Pavel Marek, Jiří Vacek

Dílo

E. F., Bibliografie českých překladů z L. Bloye, in: Vyšehrad 1945/46, č. 4, s. 16–18; soupis bibliofilií, in: M. Hejnová, Bibliofilie J. F. v Národní knihovně, 1991; soupis tisků vydaných v edicích: H. Orlíčková, Osobnost J. F. a bibliografie vydavatelství Stará Říše, in: SPFFBU 1972, D 19, s. 82–86; A. Stankovič, J. F. a Stará Říše, 2008, s. 229n.; Okolo našich, výběr ze vzpomínek J. F., 1945.

Literatura

LČL 1, s. 722–723 (se soupisem díla a literatury do r. 1973)
MSN 2, s. 783
BOS 4, s. 158
OSND 2/1, s. 596
Tomeš 1, s. 325
J. Hanuš, Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů, 2005, s. 39
Vzájemná korespondence Josefa Čapka a J. F. z let 1918–1938, J. Glivický – J. Opelík (eds.), in: Literární archiv 23, 1989, s. 203–248
Correspondance 1900–1914. Léon Bloy et J. F., 1990
J. Hradec, Křesťanská universita J. F., in: Střední Evropa 6, 1990, č. 17, s. 154–169
7, 1991, č. 18, s. 104–124
J. F.: Dobré dílo 1, 2, 1992 (katalog výstavy v Roudnici nad Labem)
A. Stankovič, Okradli chudého. Příběh J. F. a jeho díla, 1998
M. C. Putna, Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, 1998, s. 355–433
J. Med, Spisovatelé ve stínu, 2004, s. 69–74
J. Bednářová, J. F. a jeho francouzští autoři, 2006
Dobré dílo, špatná doba, Z. Borovská – J. Mlejnek (eds.), 2006
J. Florian – G. Florian – A. Palán, Být dlužen za duši, 2007
A. Stankovič, J. F. a Stará Říše, 2008
P. Marek, O J. F., 2014. K Václavu F.: Sto let českého divadla v Plzni. 1865–1965, 1965, s. 283, 288.

Prameny

Pamětní deska na rodném domku ve Staré Říši. K Václavu F.: Divadelní ústav, Praha, knihovna.

Reference