ČÁDA František 1865–1918

	František ČÁDA
	;
Datum narození	6. 4. 1865
Místo narození	Praha
Datum úmrtí	14. 12. 1918
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Filozof‎; Pedagog‎
Významnost	B
Citace	Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 506–507. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/44390

ČÁDA, František, * 6. 4. 1865 Praha, † 14. 12. 1918 Praha, filozof, pedagog, odborný spisovatel

Základní a střední vzdělání získal v rodišti, kde pokračoval i v univerzitním studiu filozofie a klasické filologie. Těmto oborům se věnoval po celý život profesionálně. Koncem 80. a počátkem 90. let vystřídal jako učitel několik pražských gymnázií, poté přednášel na české univerzitě. 1896 se habilitoval a stal se soukromým docentem, 1905 byl jmenován mimořádným a 1912 řádným profesorem filozofie. Výrazně přispíval od 1900 k vytváření odborné terminologie i k rozvoji domácího filozofického myšlení jako redaktor měsíčníku Česká mysl, který vydával spolu s Františkem Drtinou a Františkem Krejčím.

Z filozofických disciplín se nejvíce zabýval teorií poznání (noetikou). Už v habilitačním spise Noetická základna u Herbarta a Stuarta Milla (1894) formuloval stanovisko, že poznání i vědění se zakládá na víře, v Č. interpretaci na víře náboženské. Pro praxi se podle Č. má hledat vždy nejpravděpodobnější vysvětlení jevů. Přiblížil se tím teorii probabilismu, což u něj souviselo nejen s aktuálními vlivy zahraniční filozofie, ale také s osobním zaujetím pro dějiny antické skepse. Dále se Č. věnoval i etice, jejíž cíl spatřoval ve snaze zdokonalovat život a kritériem naplnění mravních ideálů jednotlivcem podle něj byla schopnost k sebeomezování. Názory na etické normy zveřejňoval za života převážně jen v dílčích studiích a vysokoškolských i osvětových přednáškách. Z pozůstalosti vydal ovšem František Šeracký 1920 Čadovu etiku individuální. Č. zaujetí pro dějiny antické filozofie souviselo s jeho druhým studijním oborem, s klasickou filologií. V řadě svých prací však sledoval také vývoj českého myšlení v 19. století. Pozornost věnoval např. K. S. Amerlingovi, F. M. Klácelovi, A. Markovi, V. Štechovi. Byl také znalcem a editorem díla V. Zahradníka, teologa a filozofa z okruhu B. Bolzana. Jeho spisy vydal ve čtyřech svazcích 1907–18.

Vedle filozofie se Č. zajímal teoreticky i prakticky velmi intenzivně také o pedagogiku a péči o mládež. Zasloužil se 1910 o vznik Sdružení pro výzkum dítěte, předchůdce pražského Pedagogického ústavu. V českém prostředí se stal zakladatelem pedologie, pedopsychologie i pedopatologie. Poznatky a úvahy, které věnoval těmto oborům shrnul v publikaci Rozpravy z psychologie dítěte (1918).

Oslava Č. padesátin 1915 poskytla počátkem první světové války příležitost k manifestaci významu českého filozofického myšlení a byla i nechtěným předčasným rozloučením odborné veřejnosti s Č. Syn František Č. (1895–1975) byl právním historikem.

Pavla Vošahlíková

Dílo

soupis in: Č. F. K padesátým narozeninám, 1915.

Literatura

F. Drtina, O filozofické osobnosti Č., in: Česká mysl 20–22, 1919–21
J. Drtina, Problém víry v Č. noetice, in: tamtéž 30, 1934
SDČL, rejstřík
OSND 1/2, s. 997n.
Stručný filosofický slovník, 1966, s. 64.

Reference