ANNA Jagellonská 1503–1547
ANNA Jagellonská | |
Narození | 23. 7. 1503 |
---|---|
Místo narození | Budín (Maďarsko) |
Úmrtí | 27. 1. 1547 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu |
Citace | Biografický slovník českých zemí 1, Praha 2004, s. 103-104 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/39399 |
ANNA Jagellonská, * 23. 7. 1503 Budín (Maďarsko), † 27. 1. 1547 Praha, královna česká, uherská a římská
Byla dcerou českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského (1456–1516) a Anny z Foix, hraběnky z Candale (1484–1506), sestrou českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského (1506–1526) a manželkou Ferdinanda I. Habsburského (1503–1564), krále českého, uherského a císaře římského. Při křtu dostala jméno Alžběta, ale podle přání Vladislava II. přijala po matčině smrti její jméno Anna. 1509 pobývala jako dítě asi rok v Praze, aby se naučila česky a seznámila se s prostředím jako případná dědička Českého království. Záhy se stala jednou z nejžádanějších nevěst Evropy; o její ruku projevili zájem Jan Zápolský, vévodové bavorští, především však Habsburkové. Ti prostřednictvím císaře Maxmiliána I. dosáhli 1515 uzavření svatebních úmluv, které se týkaly na jedné straně obou Vladislavových dětí, tj. Anny i Ludvíka, a na druhé straně císařských vnoučat. Manželkou jagellonského prince Ludvíka se měla stát arcivévodkyně Marie, zatímco budoucím manželem princezny Anny měl být jeden z Habsburků, Karel nebo Ferdinand. Již 1516 se konala v zastoupení (per procurationem) Annina svatba s blíže neurčeným císařským vnukem, neboť Maxmilián o dvojnásobnou sňatkovou alianci velmi stál. Princezna pak byla poslána na habsburský dvůr a vychovávána spolu se svou budoucí švagrovou Marií ve Vídni a v Innsbrucku. Karel, který se stal španělským králem a jako devatenáctiletý byl 1519 zvolen římským králem, o Annu nejevil zájem, protože jeho sňatkové plány se upínaly na Pyrenejský poloostrov. Ferdinand zase nebyl zatím dostatek vybaven hodnostmi, aby se mohl stát princezniným manželem. Situace se vyřešila až po dohodách mezi Habsburky. Mladší z princů Ferdinand dostal rakouské země. 24.–26. 5. 1521 se v Linci konala svatba osmnáctiletých A. a Ferdinanda. Šlo o typický dynastický sňatek, kdy se snoubenci viděli před oltářem poprvé. Po smrti Ludvíka Jagellonského (padl v srpnu 1526 v bitvě u Moháče) uplatňoval Ferdinand I. z titulu A. dědictví nárok na uherskou i českou korunu. Dynastické smlouvy uzavřené mezi Maxmiliánem I. a Vladislavem II. česká stavovská obec vnímala jako rodinnou záležitost a nárok A. manžela na český trůn neuznala. Trvala na volbě, z níž 13. 10. 1526 jako vítěz vyšel Ferdinand Habsburský. Ostatní, tzv. vedlejší země České koruny, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice, naopak dědické nároky A. uznaly a přijaly Ferdinanda I. za krále. Spolu s manželem byla A. korunována 24. 2. 1527 v Praze, v listopadu 1527 v Uhrách ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár).
S Ferdinandem I. prožila A. mimořádně harmonické manželství. Oproti dobovým zvyklostem ji Ferdinand I. nejen skutečně miloval, ale zůstal jí též věrný. Trvalou připomínkou jeho náklonnosti se stal letohrádek, dnes známý pod názvem Belveder, který dal pro královnu postavit v Čechách v jinak neobvyklém italském renesančním slohu v těsné blízkosti Pražského hradu. V reliéfní výzdobě je vedle scén z Ovidiových Metamorfóz i dvojportrét královských manželů, na němž Ferdinand podává A. květinu. Pro svůj přirozený půvab a nenucené chování byla A. v Čechách oblíbena a ctěna nejen svým manželem, ale i poddanými, kteří věřili v její blahodárný vliv na krále. Patřila mezi zbožné ženy, cizí jí ale nebyly ani renesanční zvyklosti královského dvora. Naučila se obratně jezdit na koni a stala se i zdatnou lovkyní. Zemřela po porodu patnáctého dítěte. Ferdinand nesl její smrt velmi těžce; na znamení smutku si dal narůst vousy, které nosil spolu s černým oblečením až do konce života. Anna je pohřbena s manželem a synem Maxmiliánem II. v katedrále sv. Víta pod renesančním náhrobkem Alexandra Collina, dokončeným 1589 za jejího vnuka císaře Rudolfa II.
Z patnácti A. dětí se dvanáct dožilo dospělého věku, z toho tři synové. Nejstarší Maxmilián II. (1527–1576) se stal dědicem českého i uherského trůnu i římským císařem, arcivévodové Ferdinand (1529–1595) a Karel (1540–1590) byli zakladateli tyrolské a štýrské větve Habsburků. Osobnost A. inspirovala Julia Zeyera k napsání básně Olgerd Gejštor (cyklus Z letopisů lásky).
L: OSN 2, s. 399n.; W. Bauer – R. Lacroix – Ch. Thomas – H. Wolfram, ed., Die Korrespondenz Ferdinands I., in: Veröff entlichungen der Kommission für neuere Geschichte Österreichs 11, s. 30n., 58, Wien 1912–1977; A. Rezek, Geschichte der Regierung Ferdinands I. in Böhmen, 1878; V. V. Tomek, Dějepis města Prahy 12, 1897 passim; R. Urbánek, Marie Habsburská a A. J., in: Královny, kněžny a velké ženy české, 1941, 204n.; J. Janáček, České dějiny. Doba předbělohorská 1/1, 1971; P. Sutter Fichtner, Ferdinand I., Graz – Wien – Köln 1986; Dějiny českého výtvarného umění 2/1, 1989; J. Macek, Jagellonský věk v českých zemích 1, 1992.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Lenka Bobková