ARNOŠT z Pardubic ?1305–1364

ARNOŠT z Pardubic
Narození	asi 1305
Místo narození	Hostinka (část obce Lhotka pod Hořičkami) u Náchoda nebo Staré Hrady (část obce Libáň) u Jičína
Úmrtí	30. 6. 1364
Místo úmrtí	Roudnice nad Labem
Povolání	Náboženský nebo církevní činitel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 1, Praha 2004, s. 124-125
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/39604

ARNOŠT z Pardubic (též ERNESTUS de Hostina, de Pardubicz), * asi 1305 Hostinka (část obce Lhotka pod Hořičkami) u Náchoda nebo Staré Hrady (část obce Libáň) u Jičína, † 30. 6. 1364 Roudnice nad Labem, pražský arcibiskup

Nejstarší syn Arnošta z Hostinného, královského purkrabí v Kladsku (doložen od 1300), a Adličky ze Staré. Jeho otec před 1330 koupil panství Pardubice, podle nichž se on i synové po 1340 psali. Mladší bratr Bohuš byl kanovníkem pražským a proboštem kolegiátní kapituly v Litoměřicích, další bratři Smil (jeho synem byl spisovatel Smil Flaška z Pardubic) a Vilém drželi rodové statky. A. navštěvoval farní školu johanitů v Kladsku a broumovskou klášterní školu benediktinů, vyšší vzdělání získal na pražském partikulárním studiu při katedrále a práva studoval na univerzitách v Bologni a Padově, kde byl žákem Johanna Andraee a získal licenciát kanonického práva. Nějaký čas strávil při kurii v Avignonu. Od konce 30. let 14. století patřil k nejbližším spolupracovníkům a přátelům pozdějšího krále a císaře Karla IV. Již 1339 se stal kanovníkem pražské kapituly, která ho 1340 zvolila svým děkanem. 1342 byl jako vyslanec krále Jana Lucemburského v Avignonu; tam získal i kanovnictví ve Vratislavi. 14. 1. 1343 byl přes odpor části kapituly zvolen pražským biskupem a odešel do Avignonu s žádostí, aby papež rozhodl o volbě. Kliment VI. volbu zrušil a 3. 3. 1343 A. biskupem jmenoval. Týž papež zřídil pak 30. 4. 1344 v Praze arcibiskupství a A. téhož dne jmenoval arcibiskupem. Nový metropolita se ujal úřadu při slavnostech 21. 11. 1344 a současně položil s králem základní kámen k nové katedrále. Celý episkopát vyplnilo organizačně-právní zakladatelské dílo v provincii a úzká diplomatická a koncepční spolupráce s Karlem IV.

V září 1346 odjel A. v čele poselstva do Avignonu žádat císařskou korunovaci Karlovu. Před Klimentem VI. tam pronesl obratně stylizovanou řeč. Diplomatickým účelům sloužila i jeho další cesta do Avignonu 1350. Českým králem korunoval A. Karla IV. 2. 9. 1347. Měl asi podíl i na sestavení korunovačního řádu. Krále doprovázel v červnu 1348 do Pasova, v září do Braniborska, na říšské sněmy do Norimberka, v březnu 1353 s ním jel na kongres středoevropských panovníků do Vídně, 1355 se zúčastnil Karlovy římské korunovační jízdy (pro niž v Čechách shromáždil a do Itálie přivedl vojenskou hotovost), do Itálie a zpět doprovázel královnu. Vlastní korunovace se nezúčastnil, protože ho Karel zanechal jako místodržícího ve Florencii a v Sieně. 1356 byl s císařem ve Vratislavi, 1357 ve Vídni, 1358 jel do Vratislavi a na Litvu pozvat velkoknížete Oldegarda do Vratislavi k přijetí křtu. 1363 byl s císařem v Norimberku a počátkem května 1364 v Budyšíně. Ostatních císařových cest se neúčastnil, po tu dobu býval správcem Českého království. Za císařovy přítomnosti byl pravidelným svědkem na jeho listinách, býval pověřován rozhodnutím choulostivých sporů nebo vybíráním berní. Významná, ač těžko doložitelná je A. spoluúčast na tvorbě zákoníku Maiestas Carolina, na koncipování Nového Města pražského, na založení univerzity v Praze. Stavby císaře (Nové Město, katedrála, Karlštejn, most v Praze ad.) podporoval církevními prostředky; při založení pražské univerzity (1348) se stal (on i jeho nástupci) jejím kancléřem a vytrvalou organizační a hmotnou podporou i osobními vztahy k prvním profesorům ji, přes obtížné počáteční období, uvedl v život. Naprostou shodu mezi A. a Karlem IV. narušil jen počáteční nesouhlas arcibiskupa k císařovu přání, aby korunoval dvouletého Václava (IV.) českým králem.

Přes svou angažovanost po boku císaře nezanedbával povinnosti arcibiskupa, ale fakticky položil základy propracované organizace a administrace pražské diecéze. Ústřední místo v ní zaujala zprvu dočasná, nepřítomného arcibiskupa zastávající, ale od 1359 již trvalá funkce generálního vikáře s širokými pravomocemi in spiritualibus. Byla obsazována vždy dvěma vzdělanými lidmi současně, z nichž jeden byl i kancléřem arcibiskupa. Paralelní oficialát (církevní centrální soud) vedl vždy graduovaný právník. Vedle těchto obvyklých funkcí vyvolal A. v život i pro Čechy specifickou funkci korektora kléru, který se v 80. letech 14. století proměnil v trvale působícího trestního soudce nad duchovenstvem. Všechny zástupné úřady vedly svou agendu písemně v sérii úředních knih (libri confirmationum od 1354, libri erectionum od 1358, úřední knihy oficialátu se dochovaly jen ve zlomcích z mladší doby). Arcibiskupská kancelář se stala pravidelným správním centrem diecéze. Posloužily k tomu písemně vymezené pravomoce jednotlivých zástupců a statuta jejich institucí (statuta pro oficialát, 1356). Z listin a listů arcibiskupem vydávaných byla sestavena rozsáhlá formulářová sbírka. Z jeho doby se dochoval nejstarší soupis farností v pražské diecézi, sestavený při vybírání papežského desátku, a zlomek matriky ordinovaných.

Fungující administrativa diecéze byla zaštítěna soustavným zákonodárstvím. Jeho základem byla provinciální statuta, systematicky shrnující základy platného práva a vyhlášená na provinciálním sněmu 1349. Doplňky a úpravy statut projednávaly říjnové diecézní synody v letech 1353, 1355, 1361, poslední synoda 1362–63 už reagovala na bezprostřední podněty. Statuty vybavil i pražský kostel (1350), záhy na to i biskupství a kostel olomoucký a kapitulu u sv. Jiljí na Starém Městě pražském (1355). Tato statuta většinou reagovala na zkušenosti z ukončených vizitací. Dále A. provedl nebo dal podnět k vizitaci v břevnovském klášteře (1354), klášteře sv. Jiří na Hradě (1354–55), a v emauzském klášteře, jejichž důsledkem vždy byla reformní ustanovení. Vizitace farností je doložena jen příkazem pro území středních Čech. Sjednocení a kvalitu duchovní správy ve farnostech měla vedle statutárních ustanovení zajišťovat i katechetická příručka (Summula de tribus punctis essentialibus religionis christianae), připojená k provinciálním statutům, a na nich nezávislá pastorační příručka jeho přítele a generálního vikáře Štěpána z Uherčic (Questiunculae). Všestranná a soustavná péče A. o veřejné záležitosti se projevila i opevněním některých biskupských měst, opravami a stavbami hradů a zaváděním hospodářských novot, jako bylo zakládání rybníků, ovocných sadů a zahrad. Podpora, kterou věnoval pražské univerzitě (vedle hmotné a organizační péče šlo i o zajištění normativní, z 10. 4. 1369 jsou jeho Ordinationes pro principio et fundamento Pragensis studii), souvisela s jeho vzděláním, stejně jako zajištění správy diecéze a soustavný dohled na její život vyplynuly už z jeho zbožnosti. Mimo drobné duchovní poznámky a kratičké spisky (De gaudio et pulchritudine celestis patrie) nebyl A. literárně činný. S jeho podporou však byl přeložen do češtiny Pasionál, jeho osobní revizí prošel oddíl De rebus ecclesiasticis v latinsko-českém slovníku mistra Klareta. A. styk s Colou di Rienzo a s Petrarcou zůstal spíše ve společensko-úřední rovině, humanistické rétorství mu bylo cizí, jak dokládá jeho list Colovi a předsmrtný list o vidění v Kladsku (testament). Měl blízko k augustiniánské zbožnosti, augustiniánským kanovníkům založil a vybavil nové domy ve městě svého dětství Kladsku, ve svém biskupském městě Rokycanech a v Jaroměři. Katedrále pořídil nová roucha a soubor iluminovaných liturgických knih (dnes v knihovně pražské kapituly), známy jsou i jeho nákupy knih na jihu Evropy; rozmnožený chrámový poklad nařídil sepsat.

A. onemocněl po slavnostních bohoslužbách o letnicích 12. 5. 1364, jež konal v Budyšíně. Dal se převézt do Roudnice, kde zemřel. Je pohřben v Kladsku před hlavním oltářem dnes farního chrámu. Krátce po jeho smrti sepsal vyšehradský děkan Vilém z Lestkova životopis (Vita Arnesti), nedlouho poté, před 1382, vznikl další A. životopis z pera Jana, probošta kanonie v Kladsku. Po polovině 15. století docházelo u A. hrobu k zázrakům (vedla se tu kniha zázraků), proto vznikla v Kladsku i druhá, obšírnější verze Janova spisu Vita Arnesti, a 1516 i jeho humanistické zpracování Valentinem Krautwaldem, jež souviselo s přípravou nikdy neuskutečněné A. kanonizace.

L: Vita Arnesti, in: FRB 1; Beneš Krabice z Veitmíle, in: FRB 4; F. Tadra, Cancellaria Arnesti, Wien 1880; J. V. Polc – Z. Hledíková, Pražské synody a koncily předhusitské doby, 2002, s. 109n., (R. Zelený); V. Chaloupecký, A. z P., první arcibiskup pražský, 1946; J. K. Vyskočil, A. z P. a jeho doba, 1947; Sborník Arnestus von Pardubitz, Leimen-Heidelberg 1972; J. V. Polc, A. z P., in: Otec vlasti 1378–1978, 1980 (literatura); Z. Hledíková – J. Zachová, Život A. z P. podle Valentina Krautwalda, 1997 (bibliografi e); Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198 bis 1448, ed. E. Gatz, Berlin 2001, s. 587n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeňka Hledíková