BACHMANN Adolf 1849–1914

	Adolf BACHMANN
Narození	27. 1. 1849
Místo narození	Kulsam (nyní Odrava) u Chebu
Úmrtí	31. 10. 1914
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎; Historik‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 2, Praha 2005, s. 175-176
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/39920

BACHMANN, Adolf, * 27. 1. 1849 Kulsam (nyní Odrava) u Chebu, † 31. 10. 1914 Praha, německý historik, politik

Pocházel z učitelského rodu, spjatého s oblastí Chebska. Maturoval 1868 na klasickém gymnáziu v Chebu. Rok 1866, ovlivněn profesory J. Wolfem a A. Frindem, prožíval v radosti z pruského válečného vítězství. Na filozofické fakultě pražské univerzity studoval 1868–71 klasickou filologii, zeměpis a historii, 1871 byl s předstihem promován doktorem filozofie a nastoupil jako suplent na německé reálce v Praze. Na univerzitě na něho nejvíce zapůsobil německý liberál C. von Höfler, pod jehož vlivem se zaměřil na studium 14. a 15. století z hlediska podřízenosti českého státu římské říši a se snahou revidovat výklad husitství a poděbradského období v Dějinách F. Palackého. Na počátku pedagogického působení (1872–73 profesor německého reálného gymnázia v Hostinném, 1873–80 německého reálného gymnázia na Starém Městě pražském) byl B. ve svém národním vědomí povzbuzen sjednocením Německa. Od té doby byl politickým stoupencem nacionálně radikálních liberálních proudů, které rozkládaly vnitřní rakouské poměry tím, že výrazněji než ve Vídni a Habsburcích hledaly mocenskou oporu v Berlíně a Hohenzollernech. Na základě svých prvních děl, vstupujících do ostré polemiky s českým dějepisectvím, byl s Höflerovou podporou jmenován 1875 docentem, 1880 (proti vůli A. Gindelyho) mimořádným a 1885 řádným profesorem rakouských dějin, 1890–91 zvolen děkanem filozofické fakulty, 1902–03 rektorem německé univerzity v Praze. Od 1880 byl spoluředitelem historického semináře, 1882–1901 spravoval společný univerzitní archiv a zajistil jeho inventarizaci. Na studijních pobytech v Göttingen a v Berlíně a později ve Vatikánu si prohloubil historickou metodu, přijal zásady rankovského dějezpytu a seznámil se s novými typy pramenů. Na jejich základě se stal vynikajícím editorem a koncentrovaným vykladačem 15. století v celé složitosti aspektů mezinárodněpolitických, vnitropolitických, hospodářských, sociálních a kulturních a stal se tak zakladatelem tzv. novější školy německé historiografie v českých zemích. Všechna B. díla byla však nesena protičeskou politicko-ideologickou tendencí a setkávala se s odporem českých historiků J. Kalouska, W. W. Tomka, J. Golla, V. Novotného, J. Pekaře, J. Šusty. Politická tendenčnost u B. narůstala a vyústila v rozhodnutí politicky působit ve prospěch těsného rakousko-německého sblížení. Od úmrtí C. Höflera (1897) byl členem celorakouského vedení pokrokové strany (Fortschrittspartei), 1901–11 zemským poslancem za Trutnov, 1907–14 říšským poslancem za Mariánské Lázně, 1910–11 členem delegací. Po smrti K. Eppingera (1911) se stal předsedou zemské organizace pokrokové strany v Čechách a byl zvolen do čela pražského Kasina. Podílel se na vyrovnávacích česko-německých jednáních a v únoru 1914 způsobil jejich definitivní neúspěch. Po vypuknutí války vypracoval program sdružení německorakouských stran Nationalverband, v němž mj. požadoval jazykové rozdělení zemí České koruny okamžitým vládním nařízením.

Z jeho historického díla jsou nejdůležitější tři syntézy, jimiž vstupoval do útoku na český národ a českou politiku z německých nacionálních pozic. Vyjadřoval v nich krajní odpor k českému státnímu právu a jazykovému zrovnoprávnění, zastával tezi o nesamostatnosti českého historického vývoje. Společně s pangermány oponoval požadavku druhé české univerzity a Badeniho jazykovým nařízením, což se promítalo rovněž do jeho způsobu podání dějinné látky. Přes jednostrannost a protičeskou averzi byla jeho díla založena na důkladném pramenném studiu, schopnosti analýzy i kompozice velkých výkladových ploch. Hlavním dílem měly být dvousvazkové Deutsche Reichsgeschichte im Zeitalter Friedrichs III. und Max I. mit besonderer Berücksichtigung der österreichischen Staatengeschichte (1884–94), které však zůstaly nedokončeny. Učebnicí Lehrbuch der österreichischen Reichsgeschichte. Geschichte der Staatsbildung und des öffentlichen Rechtes (1896) podal první syntézu svého druhu a dvousvazkové Geschichte Böhmens (1899–1905), dovedl v opozici k Palackému po rok 1526. Kromě toho publikoval řadu speciálních monografických studií a článků, vydával pramenné sbírky, věnoval se politické publicistice a významně působil i pedagogicky. Na B. přímo navazovala sudetoněmecká dějepisecká produkce (hlavně J. Pfitzner). Byl členem vídeňského Institutu pro rakouské dějiny a dvorním radou.

D: výběrová bibliografie H. Bachmann, A. B. Ein österreichischer Historiker und Politiker, München 1962, s. 129n.

L: E. Pfersche, Die Parteien der Deutschen in Österreich vor und nach dem Weltkrieg, München 1915; Ch. von Ehrenfels, Die Reorganisierung der Fortschrittspartei, 1921; R. C. Kukula, Erinnerungen eines Bibliothekars, Weimar 1925; NDB 1, s. 497n.; K. Kučera, M. Truc, Archiv Univerzity Karlovy. Průvodce po archivních fondech, 1961; H. Bachmann, A. B. Ein österreichischer Historiker und Politiker, München 1962; K. Kazbunda, Stolice dějin na pražské univerzitě, sv. 2 (Doba jazykového utrakvismu 1848–1882), 1965, s. 195n.; K. Kazbunda, Otázka česko-německá v předvečer Velké války. Zrušení ústavnosti země České tzv. anenskými patenty 26. 7. 1913, ed. Z. Kárník, 1995; J. Havránek a kol., Dějiny Univerzity Karlovy, sv. 3 (1802–1918), 1997; Kutnar, s. 449n; https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Bachmann.

P: osobní spisy Archiv UK Praha; Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera