BENÍŠKOVÁ Otýlie 1882–1967
Otýlie BENÍŠKOVÁ | |
Narození | 25. 10. 1882 |
---|---|
Místo narození | Rakovník |
Úmrtí | 22. 8. 1967 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | Divadelní interpret nebo herec |
Citace | Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 405-406 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/41013 |
BENÍŠKOVÁ, Otýlie (roz. Jelínková), * 25. 10. 1882 Rakovník, † 22. 8. 1967 Praha, herečka
Byla nejmladší z dvanácti dětí herce a majitele kočovné společnosti Viléma Karla Jelínka (1837–1902) a Anny (1841 až 1907), dcery divadelního ředitele Ilji Krämera. I její sestry Marie, provdaná Spurná (1862–1911), Hana, provdaná Vojtová (1871–1933) a Terezie, provdaná Brzková (1875–1966) se staly herečkami. S divadlem byli spjati též bratři František (1867–1934), který byl divadelním ředitelem, a Max (1878–1937), vrchní garderobiér Městského divadla v Plzni. Od dětství se B. podílela na provozu rodinného divadelního podniku. Asi v sedmnácti letech se školila několik měsíců u divadelního ředitele a herce Vendelína Budila v jeho plzeňské dřevěné aréně. 1901 získala angažmá v Pištěkově aréně na Královských Vinohradech. 1902–06 působila v Národním divadle v Brně. Potom se stala členkou činohry Městského divadla v Plzni. 1903 a 1905 hostovala v Národním divadle v Praze v roli Kolombiny v Lotharově Králi Harlekýnovi, angažována však nebyla. 1907 uzavřela smlouvu s právě otevíraným Městským divadlem na pražských Královských Vinohradech (při zahajovacím představení ztvárnila titulní roli Godivy ve stejnojmenném dramatu J. Vrchlického), ale po odvolání ředitele F. A. Šuberta 1909 ze souboru odešla. Současně vystupovala pohostinsky v Intimním divadle na Smíchově, v Pištěkově aréně a spolupracovala s ochotníky. Až do svého penzionování hrála pro mimopražské diváky. 1909 se stala znovu členkou Městského divadla v Plzni a působila tam do 1932. Na počátku 30. let (po smrti Marie Hübnerové) se opět pokusila získat angažmá v Národním divadle, ale ani tentokrát neuspěla. 1932–38 byla členkou českého činoherního souboru Slovenského národního divadla v Bratislavě (hostujícího i v Košicích), který vedl režisér V. Šulc. Po ochodu ze Slovenska, vynuceném rozpadem Československa, se usadila jako penzistka v Praze. Zde po krátkém působení 1940–41 v Koldovského Moderním divadle (Akropolis) hrála jako stálý host 1942–44 v holešovické Uranii a příležitostně i jinde. Po osvobození republiky byla 1945–48 angažována v Divadle 5. května v Praze, 1948–60 v divadelním souboru E. F. Buriana (D 49, Armádní umělecké divadlo, Divadlo E. F. Buriana). S divadlem se rozloučila 26. 11. 1960 rolí Paní Dudgeonové v Shawově Pekelníkovi. Příležitostně se věnovala recitaci, působila i v rozhlase a od 1939, zejména po 1945, ztvárnila i několik menších rolí ve filmech, např. v Ohnivém létě (1939) Václava Kršky nebo v Procesí k panence (1961) Vojtěcha Jasného. V mládí hrála i ve veselohrách a operetách, ale talent měla hlavně pro vážné role, zejména tragické. Výjimečně se uplatňovala i v lehčích konverzačních hrách. Tíhla k tragickému zveličování, vznešeným gestům, k deklamačnímu nadsazování hlasu a detailnímu vyhrávání citových stavů. Její povaze nejlépe odpovídaly aktivní ženy kultivované duševní kultury, pocházející z aristokratické a intelektuální vrstvy, a na sklonku umělecké činnosti i charakterní lidové postavy. Většinou byla obsazována do her zahraničních dramatiků. Její herecký projev byl v mládí ovlivněn pozdně romantickými divadelními konvencemi, v nichž většinou tvořili kočovní herci, a symbolismem, pronikajícím do divadel v době secese. Postupně se přiřadila k hercům-psychologům, zkoumajícím duševní procesy lidí v postavách realisticky, ne však civilisticky modelovaných. Mimořádnou hodnotou jejích výkonů byl hlasový projev. V letech zralosti a stáří působily její výkony, jimiž si chtěla podmaňovat cit i rozum diváků, značnou věrohodností. Podstata jejího herectví se výrazně projevila už v brněnském Národním divadle. Zde v atmosféře doznívající secese mohla např. vytvořit v Zeyerových hrách Levonu (Sulamit) a Mahulenu (Radúz a Mahulena), Máju v Kvapilových Oblacích, Ellidu Wangelovou v Ibsenově Paní z námoří, Julii a Ofélii v Shakespearových tragediích. V Brně, kde vytvořila též Maryšu ve stejnojmenném dramatu bratří Mrštíků, se setkala i s realistickými texty. Při prvním angažmá v Plzni jí V. Budil svěřil Desdemonu v Othellovi a Roxanu v Cyranovi z Bergeracu. Znovu se mohla vrátit k Ellidě Wangelové. V Městském divadle na Královských Vinohradech se setkávala i s významnými zahraničními dramatiky, např. s O. Wildem (Vějíř lady Windermerové) a H. Becquem (Pařížanka). V první polovině druhého angažmá v Plzni byla jednou z profilujících hereček divadla. Ztvárňovala postavy Čechova (Tři sestry), Hardta (Blázen Tantris), Ibsena (John Gabriel Borkman, Strašidla, Paní z námoří), Ogrizoviće (Hasanaginica), Čapka (R. U. R., Věc Makropulos), Sofokla (Král Oidipus), Pirandella (Šest postav hledá autora) a jiných dramatiků. V Bratislavě pak byla obsazována do rolí v českých hrách. Ztělesnila např. Madlenu Vojnarovou (Vojnarka), Peštovou (Velbloud uchem jehly), Babičku (Lucerna), Slečnu Růženu (Léto). 1938 hrála v Šulcově režii s velkým ohlasem Matku v dramatu K. Čapka. V penzijním věku v Praze představovala hlavně staré ženy. Vrcholné role, Fat’mu (Píseň o turecké zemi), Ludmilu (Krvavé křtiny), Matku (Matka) a Tyrovu matku (Půlnoční vítr) vytvořila v souboru E. F. Buriana. Na rozhraní 40. a 50. let její lidsky bohaté realistické výkony, v nichž zdůrazňovala sociální motivaci postav, působily dokonce jako polemika s herectvím inspirovaným tzv. socialistickým realismem, ač sama bývala za představitelku tohoto směru vydávána a oficiálními místy i vyzvedávána. 1952 byla jmenována národní umělkyní. Byla manželkou zpěváka a nakladatele Karla B. (1874–1943) a matkou herce Karla B. (1908–1975). Pohřbena byla v Praze na vyšehradském hřbitově.
D: Pištěkova aréna: Klára (Ohnet, Majitel hutí), Elmíra (Molière, Tartuffe); Národní divadlo v Brně: Levona (Zeyer, Sulamit, 1902), Mahulena (Zeyer, Radúz a Mahulena 1902); Kolombina (Lothar, Král Harlekýn, 1903); Mája (Kvapil, Oblaka, 1904); Oberon (Shakespeare, Sen noci svatojánské, 1905); Eva (Madách, Tragédie člověka, 1905); Perdita (Shakespeare, Zimní pohádka, 1905); Mladá kněžna (Jirásek, Lucerna, 1905); Julie (Shakespeare, Romeo a Julie, 1906); Ofélie (Shakespeare, Hamlet, 1906); Maryša (Mrštíkové, Maryša, 1906); Ellida Wangelová (Ibsen, Paní z námoří, 1906); Městské divadlo v Plzni: Desdemona (Shakespeare, Othello, 1907); Roxana (Rostand, Cyrano z Bergeracu, 1907); Paní Chevelyová (Wilde, Ideální manžel, 1907); Kleopatra (Shakespeare, Antonius a Kleopatra, 1909); Princezna (Jirásek, Pan Johanes, 1909); Titanie (Shakespeare, Sen noci svatojánské, 1911); Máša (Čechov, Tři sestry, 1912); Vévodkyně frýdlantská (Schiller, Valdštýn, 1913); Isolda (Hardt, Blázen Tantris, 1913); Gunhilda Borkmanová (Ibsen, John Gabriel Borkman, 1915); Hasanaginica (Ogrizović, Hasanaginica, 1920); Hraběnka de Clermont (Verhaeren, Filip II., 1921); Helena Gloryová – Helena (Čapek, R. U. R., 1921); Paní Alvingová (Ibsen, Strašidla, 1922); Iokasté (Sofokles, Král Oidipus, 1923); Emilia Marty (Čapek, Věc Makropulos, 1923); Matka (Pirandello, Šest postav hledá autora, 1923); Matka Jugovičů (Vojnović, Smrt Matky Jugovičů, 1927); Lysistrata (Aristofanes, Lysistrata, 1928); Alžběta anglická (Bruckner, Alžběta anglická, 1932). Městské divadlo na Královských Vinohradech: Godiva (Vrchlický, Godiva, 1907); Paní Erlyneová (Wilde, Vějíř lady Windermerové, 1907); Klotilda (Becque, Pařížanka, 1908); Slovenské národní divadlo v Bratislavě: Capuletová (Shakespeare, Romeo a Julie, 1932); Madlena Vojnarová (Jirásek, Vojnarka, 1933); Peštová (Langer, Velbloud uchem jehly, 1934); Melannie (Gorkij, Jegor Bulyčev, 1934); Císařovna Josefina (Bozděch, Světa pán v županu, 1934); Babička (Jirásek, Lucerna, 1936); Paní Pernellová (Molière, Tartuffe, 1936); Slečna Růžena (Šrámek, Léto, 1937); Paní Flammová (Hauptmann, Růžena Berndtová, 1937); Matka (Čapek, Matka, 1938). Uranie: Žena Jakuba Krčína (Müller, Rybnikář Kuba, 1942); Mešjanovka (Preissová, Gazdina roba, 1943); Paní hostinská (Čech, Ve stínu lípy, 1944). Divadlo 5. května: Stará matka (Radok, Vesnice žen, 1945); Chůva (Anouilh, Antigona, 1946); Arina Pantělejmovna (Gogol, Ženitba, 1946); Matka (Maugham, Posvátný plamen, 1946), D 49 – Armádní umělecké divadlo – Divadlo E. F. Buriana: Fat’ma (Hikmet, Píseň o turecké zemi, 1952); Ludmila (Tyl, Krvavé křtiny, 1952); Matka (Čapek, Matka, 1953); Vassa Železnovová (Gorkij, Vassa Železnovová, 1954); Matka Tyrova (Topol, Půlnoční vítr, 1955); Paní Dudgeonová (Shaw, Pekelník, 1960).
L: Jak studuji roli, in: České divadlo 1, 1917, č. 3, s. 48n.; Vzpomínky na začátky Městského divadla na Král. Vinohradech, in: Divadlo 33, 1947, č. 8, s. 114; Z mých vzpomínek, in: Květy 2, 1952, č. 47; S. Dolanská, Rozhovor s národní umělkyní O. B., in: Lidová tvořivost 3, 1952, č. 12, s. 418n.; O. B. vzpomíná, in: Kultura 1957, č. 43, s. 10; ODS, s. 201; B. P. (B. Polan), Činohra v Plzni, in: Rozpravy Aventina 5, č. 16, 1929–30, s. 191; O. B. – rozhlasová herečka, in: Venkov 1. 11. 1942; K. Engelmüller, Paní O. B. Padesát let u divadla, in: Divadlo 32, 1946, č. 8, s. 153n.; E. F. Burian, Výročí veliké umělkyně O. B., in: Divadlo 3, 1952, č. 10, s. 952n.; M. Jareš, V upřímném obdivu, in: tamtéž, 1952, č. 11–12, s. 1043n.; V. Vejražka, Naše paní B., in: tamtéž, č. 11–12, s. 1039n.; J. Průcha, Výročí veliké české herečky. 70 let O. B., in: Rudé právo 25. 10. 1952; F. Černý, Matka znovu zvedla zbraň, in: Divadlo 4, 1953, č. 10, s. 968n.; J. Kopecký, Nikoliv na rozloučenou, in: Literární noviny 9, 1960, č. 52, s. 2; B. Polan, Místo v tvorbě, 1965, s. 61n.; J. Knap, Čtyři herečky, Marie Spurná, Hana Vojtová, Terezie Brzková, O. B., 1967, passim; mht., O. B. O filmové činnosti, in: Záběr 12. 11. 1982, s. 302; Postavy brněnského jeviště 2 (1884–1889), 1985–89, s. 609; Encyklopédia dramatických umení Slovenska 1, A–L, Bratislava 1989, s. 105; BLS 1, s. 361n.
František Černý