BLAŽENA Přemyslovna ?1210–1281

BLAŽENA Přemyslovna
Narození	kolem 1210
Místo narození	asi Praha
Úmrtí	24. 8. 1281
Místo úmrtí	Milán (Itálie)
Povolání	Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu‎ Náboženský nebo církevní činitel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 5, Praha 2006, s. 558-559
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/65805

BLAŽENA Přemyslovna (též VILEMÍNA, GUGLIELMA), * kolem 1210 asi Praha, † 24. 8. 1281 Milán (Itálie), česká princezna

Dcera Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, sestra českého krále Václava I. (1205–1253) a Anežky Přemyslovny (1208–1282). O jejím životě nejsou až do šedesátých let 13. století zprávy. Mezi lety 1260–70 přišla se synem do Milána, kde strávila zbytek života. Byla tam známa jako Guglielma Boema (Vilemína z Čech). Žila zprvu ve farnosti San Stefano in Bregonia nebo Borgogna, pak Pusterla Nuova, nakonec ve farnosti San Pietro all’Orto. Po příchodu do Milána navázala kontakt s cisterciáckým opatstvím Santa Maria di Chiaravalle nedaleko Milána, stojícím v místech, kde byli pohřbeni čeští bojovníci padlí při obléhání Milána 1158. Snad byla terciářkou cisterciáků. Proslula moudrostí, ctností a zbožností. Brzy se okolo ní shromáždil kruh ctitelů a věřících obojího pohlaví, laiků i řeholníků, resp. řeholnic, kteří v ní viděli učitelku. Byla jí přičítána zázračná uzdravení, říkalo se o ní, že měla stigmata. Ještě za života byla považována za světici. Pokud lze odlišit původní učení B. od nauky následovníků, kteří rozvíjeli její skutečné nebo domnělé učení po její smrti (jediným pramenem je inkviziční protokol z roku 1300), měly být jeho podstatou teorie o vykoupení nevěřících a o významu ženského pokolení pro spásu lidstva. Již současníky byla považována za ztělesnění svatého Ducha (což prý sama považovala za rouhání). V blíže neznámé době byla předvolána před inkviziční soud, ale nebyla odsouzena. Snaha přívrženců informovat o její smrti českého krále a snad i získat jeho podporu pro jednání o svatořečení byla neúspěšná; poselstvo přišlo do Prahy pravděpodobně v září nebo říjnu 1281, v době braniborské okupace po bitvě na Moravském poli. Prozatímně pohřbené tělesné ostatky B. byly po návratu poselstva přeneseny a znovu slavnostně pohřbeny v opatství Chiaravalle, jemuž odkázala majetek. Byly na hřbitově uloženy do zvláštní hrobky vyzdobené freskou, na níž sv. Bernard představuje B. Panně Marii. Tehdy se začala legenda o jejím učení a svatosti rozvíjet. Cisterciáci v Chiaravalle začali slavit výroční den jejího úmrtí a přenesení ostatků jako svátky a kázali v těchto dnech o nové světici. Zprávy o zázracích přitahovaly poutníky a nemocné očekávající uzdravení. Někteří stoupenci dokonce začali B. považovat přímo za ženské ztělesnění Krista a svatého Ducha, snili o vytvoření ženské církve s papežkou a kardinálkami, která jedině mohla spasit lidstvo. Střediskem tohoto tajného kultu byl klášter humiliátů v Biassono, duchovní hlavou byla Mayfreda z Pirovana, žena z významné rodiny příbuzná s Viscontii. Nejbližší stoupenci (vedle Mayfredy učený milánský měšťan Ondřej Saramita a Jakuba z rodiny Bassani da Nova) organizovali skupinu vilemitů, pořádali schůze, slavnosti, bankety a poutě, poslouchali duchovní hudbu, diskutovali, psali, rozšiřovali proroctví, očekávali vzkříšení světice v jejím ženském těle, její nanebevzetí a seslání Ducha svatého na její věrné (možný vliv učení Jáchyma z Fiore). Mayfreda sloužila mše, při banketech nejednou žehnala a podávala hostie.

O nové herezi se 1284 dozvěděla inkvizice. První proces vedený inkvizitorem Mayfredem da Dovaria skončil symbolickým trestem, potom co se obvinění odřekli bludů. Opatrnost a bezpečnostní opatření umožnily vilemitům další působení. V roce 1296 zahájil inkvizitor Tommaso da Como nový proces, ale nedovedl ho do konce. 1297 opustila Mayfreda s dalšími řeholnicemi klášter a společně se uchýlily do bezpečnějšího domu. Zanedlouho však zesílila opět svou aktivitu, která vyvrcholila o velikonocích 10. 4. 1300, kdy oblékla kněžský ornát a sloužila slavnostní mši podle velikonoční liturgie. 20. 7. zahájil inkvizitor Guido da Cocconato nový proces proti vilemitům i samotné B. Ona a přední vilemité byli odsouzeni na hranici a ke konfiskaci majetku, ostatním přívržencům učení byly uloženy pokuty a pokání. Pravděpodobně někdy mezi 2. a 9. 9. 1300 zemřeli hlavní představitelé sekty, Ondřej Saramita, Mayfreda z Pirovana a Jakuba Bassani, na hranici. Spolu s nimi byly spáleny tělesné ostatky B. přivezené za tím účelem do Milána. Soud s méně významnými vilemity pokračoval až do konce října. Dům B. nakonec cisterciáci v Chiaravalle ubránili před konfiskací. Upálení ostatků B. vyvolalo kritiku, neboť důkazy o jejím kacířství nebyly považovány za dostatečně průkazné.

L: F. Palacky, Literarische Reise nach Italien im Jahre 1837 zur Aussuchung von Quellen der böhmischen und mährischen Geschichte, 1838, s. 72n.; Ch. Lea, Geschichte der Inquisition im Mittelalter 3, Bonn 1913, s. 112n.; G. Biscaro, Guglielma la Boema e i Guglielmiti, in: Archivio Storico Lombardo, 7, 1930, s. 1n.; S. E. Wessley, The Thirteenth-century Guglielmites. Salvation through Women, in: Medieval Women, D. Baker (ed.), Oxford 1978, s. 289n.; týž, James of Milan and the Guglielmites: Franciscan spirituality and popular heresy in late thierteenthcentury Milan, Collectanea franciscana 54, 1984, s. 7n.; L. Muraro, Vilemina und Mayfreda. Die Geschichte einer feministischen Häresie, aus dem italienischen Martina Kempter, Freiburg im Breisgau 1987; J. Polc, Světice Anežka Přemyslovna, 1988, s. 11n.; B. Lundt, Eine vergessene Přemyslidenprinzessin, Neue Fragen und Forschungsergebnise, in: Bohemia 31, 1990, s. 260n.; P. L’Hermitte-Leclercq, Historiographie d’une hérésie: Les Guillelmites de Milan (1300), in: Revue Mabillon, Nouvelle série 9, 1998, s. 73n.

P: Processus ab inquisitoribus haereticae pravitatis confecti Mediolani anno Domini MCCC contra Guillelmam Bohemam, vulgo Guilielminam, eiusque setam etc., in: Luisa Muraro, Vilmina und Mayfreda. Die Geschichte einer feministischen Häresie, přeložila M. Kempter, Freiburg im Breisgau 1987, s. 211n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová