BRIXI rodina hudebníků a skladatelů

BRIXI rodina hudebníků a varhaníků
Povolání	Hudební skladatel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 181-183
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/137669

BRIXI, rodina hudebníků a skladatelů

Její doložitelné kořeny sahají na počátek 17. století do severních Čech, především do okolí Skalska na Mladoboleslavsku. Pro hudební umění měly zásadní význam dvě rodové větve, které se rozšířily do západních, středních a severovýchodních Čech. Z prvního rozrodu, který se usadil v Plzni, Plasích a Benátkách nad Jizerou pocházela Dorota Brixiová-Bendová (1686–1762), manželka hudebníka Jana Jiřího Bendy (1686–1757) a matka slavných českých hudebníků Františka Bendy (1709–1786), Jana Jiřího Bendy (1714–1752) a Josefa Bendy (1724–1804). K této větvi patřil i její synovec Viktorin Ignác. Ze druhé, tzv. vlkavské větve vyšli skladatelé Šimon, jeho syn František Xaver, dále pak Jan Josef a jeho syn Václav Norbert.

Viktorin Ignác B. (* 26. 6. 1716 Plzeň, † 30. 3. 1803 Poděbrady), varhaník, učitel a skladatel. Základy hudebního vzdělání získal od svého strýce Viktorina Zádolského, faráře ve Skalsku. Podle autobiografie ho hře na varhany učil Josef Hojer, učitel v Čelákovicích. Středoškolská studia pak absolvoval 1731–37 na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích. Již tehdy začal komponovat hudbu ke školním produkcím, které se pořádaly v klášterním divadelním sále, kde současně účinkoval také jako zpěvák. 9. 12. 1737 přijal zaměstnání pomocného kantora ve škole v Poděbradech a zároveň místo varhaníka v kostele Povýšení sv. Kříže. Později se tam stal kantorem a regenschorim. Jeho varhanického umění si v Poděbradech povšiml i císař František Štěpán Lotrinský (manžel Marie Terezie) a chtěl jej získat jako dvorního hudebníka. Podobnou příležitost mu nabídnul i B. příbuzný František Benda, který ho pozval do Pruska na císařský dvůr Friedricha II. B. však obě nabídky odmítl, protože chtěl učit v Čechách, kde pak skutečně po zbytek života setrval. Jeho dva synové Matěj (1752–1806) a Jan Baptist (1782–po 1813) byli rovněž hudebními skladateli. B. tvorba zahrnuje mše, drobné duchovní skladby, jedno oratorium a skladby pro cembalo a klavír. Stylově se jednalo o typickou kantorskou hudbu konce 18. století. Inventární soupisy kůrových hudebnin pak ukazují, že dochované skladby jsou pouze zlomkem celé B. tvorby.

Šimon B. (* 28. 10. 1683 Vlkava u Nymburka, † 2. 11. 1735 Praha), varhaník, kantor, hudební skladatel. Byl synem vlkavského mlynáře. B. začal chodit do školy do nedalekých Všejan, kde získal i základy hudebního vzdělání od kantora Havla Čejla, a ty pak dále rozvíjel na farní škole v Nymburku, kde se seznámil s rodinou regenschoriho Samuela Černohorského. S jeho synem Bohuslavem Matějem, později také slavným hudebním skladatelem, ho pak celoživotně pojilo přátelství. Středoškolská studia absolvoval B. na jezuitském gymnáziu v Jičíně 1711–17, poté se 1720 zapsal na právnickou fakultu pražské univerzity, studium však nedokončil a začal se živit hudbou. Nejprve působil jako hudebník v univerzitním kostele Panny Marie před Týnem na Starém Městě, později se stal varhaníkem a regenschorim staroměstského kostela sv. Martina ve zdi a 1725 kantorem na svatomartinské farní škole. Věhlas mu jako skladateli zajistily „musicae navales“ – skladby pro tehdy v Evropě proslulé lodní hudby. Každoročně v předvečer svatojánského svátku (15. 5.) pořádal pražský klášter křížovníků s červeným srdcem (cyriaků) svatojánskou pobožnost na lodích zakotvených pod Karlovým mostem. Na jejím programu byly vždy tři skladby: figurální Litaniae de S. Joanne Nepomuceno, Concertus festivus a závěrem mariánská antifona Regina coeli. B. skladby byly uvedeny při lodních hudbách 1722–29 (1721, kdy bylo provedeno dílo pražského benediktina G. Jacoba). B. byl také vynikajícím latiníkem, sám psal latinské verše a texty k dramatickým hrám. 9. 5. 1724 se v Benátkách nad Jizerou oženil s dcerou purkmistra Barborou Fialkovou. Oddával je jeho přítel, tehdy už pražský minorita Bohuslav Matěj Černohorský. 1725 získal staroměstské měšťanství. Z jeho skladeb se dochovalo pouze torzo, které však dokládá talent. B. tvorba patřila k významné a všeobecně ceněné složce pražského hudebního života dvacátých let 18. století. Skladby vycházely z pozdního hudebního baroka především vídeňského typu, avšak nesly v sobě také specificky české rysy, které zřejmě souvisely se skladatelovým mládím ve vlkavském mlýně. Je známo, že tehdejší mlýnice na vesnicích byly centrem lidového vyprávění, humoru a zpěvu, což jistě ovlivnilo B. kompozice. Jeho hudba byla zemitě jadrná, mnohdy anticipuje českou lidovou duchovní a světskou píseň a nevyhýbá se zhudebňování českých textů.

František Xaver B. (* 2. 1. 1732 Praha, † 14. 10. 1771 Praha), varhaník, kapelník, skladatel, syn Šimona B. Absolvoval farní školu v Benátkách nad Jizerou, humanitní a hudební vzdělání získal 1744–49 na proslulém piaristickém gymnáziu v Kosmonosích. Mezi jeho učitele patřili např. prefect musicae Albert Wisner (řádovým jménem P. Lucas a S. Barbara) a významný hudební skladatel Václav Kalous (P. Simone a S. Bartholomaeo). Po ukončení školy odešel do Prahy, kde se stal varhaníkem v kostelech sv. Havla, Panny Marie na louži a později v malostranském jezuitském chrámu sv. Mikuláše. 1758 se přihlásil a uspěl v konkursu na uprázdněné místo svatovítského dómského kapelníka. 1759 tak získal jako šestadvacetiletý nejvýznamnější místo hudebníka v Praze. Již tehdy byl všeobecně uznávaným skladatelem a vyhledávaným varhanním virtuosem. Od šedesátých let 18. století se jeho skladby rychle šířily v českých i v sousedních katolických zemích. 1757–71 byl jediným skladatelem, kterého pražští křížovníci s červeným srdcem vyzývali ke kompozici svých proslulých svatojánských lodních hudeb, v nichž B. navázal na dlouholetou tradici svého otce. Spolupracoval i s benediktinkami kláštera sv. Jiří na Hradčanech, 1760 věnoval abatyši Anně Scholastice Baulerin von Hohenburg rozměrnou slavnostní mši a třívětou orchestrální symfonii Sinfonia seu concertus. 1764 ho požádali klementinští jezuité o hudbu k dramatu Sanctus Adalbertus Pragensium episcopus, které uvedli při intronizaci pražského arcibiskupa Vojtěcha Antonína hraběte Příchovského. 1765 se na něj obrátili benediktini s žádostí o hudbu k oslavné dramatické hře Corona dignitatis senectus, určené k oslavě jubilea profesních slibů hudbymilovného broumovsko-břevnovského opata Friedricha Grundmanna; hra byla provedena 1766. Tyto v tehdejší Praze ojedinělé hudební události pak vyvolaly zájem dalších pražských institucí o B. skladby. 1767 zkomponoval oslavnou kantátu Ad Sanctam Crucem maiorem triplicis crucis praepositus pro cyriackého opata Václava Kirchmayera z Reichwitz, 1768 oratorium Ursach des Lebens des Heils Maria věnované benediktinské abatyši Marii Josefě kněžně Fürstenberkové, 1771 oslavnou kantátu Divina providentia pro benediktinskou abatyši Marii Elektu Vraždovou z Kunvaldu. Na všech pražských kůrech se hrály jeho duchovní skladby a velké pražské kláštery prováděly v pašijovém týdnu B. oratoria. Dochovaly se doklady o objednávkách hudby pro jezuitské kolegium v Mnichově, františkánský klášter v jihotyrolském Bolzanu ad. Rozsah jeho činnosti byl neuvěřitelný, protože až do konce života komponoval a zároveň úspěšně vykonával náročnou funkci svatovítského ředitele kůru. Po jeho smrti v klášterní nemocnici Milosrdných bratří napsal o něm jeho nástupce František Bartoň do svatovítského diaria, že byl prvním mezi hudebníky, znalcem všech nástrojů, skladatelem, jemuž se v království nikdo nevyrovnal. Jeho dílo tvoří početné úplné a dvoudílné mše, litanie, nešpory, hymny Te Deum, ofertoria, moteta, árie a mariánské antifony, oratoria, duchovní a světské kantáty, skladby pro varhany a cembalo. Dále dvě školské komické dramatické hry (Erat unum cantor bonus, Luridi scholares), dvě symfonie a několik instrumentálních, především varhanních koncertů. B. sloh charakterizuje zdravý optimismus, vytříbené melodické linie, živě a melodicky vedený generální bas, úsporná a současně efektně působící instrumentace a dokonalé zvládnutí kontrapunktického slohu. Ve většině jeho děl jsou přítomny prvky raného hudebního klasicismu a zachované opisy skladeb svědčí o tom, že ve středoevropském, katolicky orientovaném regionu, byl před nástupem duchovní hudby J. Haydna a W. A. Mozarta jedním z nejhranějších skladatelů.

Jan Josef B. (* 1. 3. 1711 Vlkava u Nymburka, † 27. 4. 1762 Mělník), varhaník, kantor, regenschori, skladatel. Jako dvacetiletý se usadil v Mělníku, kde přijal místo kantora a varhaníka v proboštském chrámu apoštolů sv. Petra a Pavla. 1736 se stal měšťanem mělnickým, avšak již dva roky poté byl uváděn jako učitel na panství hraběnky Marie Lažanské v hudebně proslulém Manětíně, kde se mu také 1738 narodil syn Václav Norbert, později rovněž skladatel. Po několika letech se vrátil do Mělníka, kde se 1750 podruhé oženil a pak působil až do konce života jako varhaník. Udržoval čilé kontakty se svým strýcem, pražským regenschorim u Sv. Martina Šimonem B. a ve své sbírce hudebnin zachoval cennou kolekci jeho skladeb. Jeho vlastní nepříliš rozsáhlé skladatelské dílo tvořily pouze duchovní skladby, které byly provozovány především v mělnickém kostele.

Václav Norbert B. (* 20. 9. 1738 Manětín, † 15. 4. 1803 Planá u Mariánských Lázní), varhaník, regenschori, hudební skladatel. Od dětství se učil hudbě především od svého otce, mělnického kantora Jana Josefa B. 1752 odešel na středoškolská studia do Prahy, kde ho otec zřejmě svěřil svému bratranci Františku Xaveru B., tehdy již známému skladateli. 1752–57 navštěvoval malostranské jezuitské gymnázium a zároveň byl, podle údajů v Dlabačově slovníku, žákem svatovítského varhaníka Jana Wolfa. 1758 vstoupil do cisterciáckého řádu v Plasích na Plzeňsku a přijal řádové jméno Jeroným. V Plasích se dostal do prostředí, které bylo známo zájmem o umění, a to především o hudbu. Řádové sliby složil 1759 a 1766 pak byl vysvěcen na kněze. V plaském klášteře působil jako varhaník a v některých letech také jako regenschori řádového kostela (1772, 1776–79). Klášter ho 1781 vyslal jako faráře do Plané, kde pak zůstal do konce života. Nestal se tak přímým svědkem zrušení mateřského kláštera za josefinských reforem 1785. B. byl nadaným skladatelem, dokazuje to několik zachovaných děl z původně rozsáhlé tvorby, která se ztratila spolu s celým hudebním archivem zrušeného kláštera. Styl zachovaných skladeb vykazuje prvky nastupujícího hudebního klasicismu, současně však nijak nevybočuje z dobové hudební produkce.

L: Dlabač 1, s. 224n.; E. Trolda, Kostelní archiv mělnický, in: Hudební revue 9, 1916; V. Helfert, Jiří Benda I., 1929; J. Němeček, Nástin české hudby 18. století, 1955, passim; J. Racek, Česká hudba, 1958, passim; V. Novák, Zur Katalogisierung von Werken der Familie B., in: Die Musik-Forschung 22, 1969, s. 335n.; Grove 4, 2001, s. 406n.; MGG 3, s. 938n.; Viktorin Ignác B.: J. Hellich, Vynikající hudebníci 18. věku v Poděbradech, in: Věstník Poděbradska 7, 1904, č. 1.; Šimon B.: O. Kamper, F. X. B., 1926, passim; E. Trolda, Š. B., in: Cyril 61, 1935, s. 61n.; J. Čeleda, Š. B., in: Smetana 36, 1943, s. 109n.; V. Novák, Š. a František B. v souvislosti s hudebním životem pražských křižovníků s červeným srdcem, in: Zprávy Bertramky, jubilejní výtisk 1967; E. Hradecký, Nationalsprache im lateinischen Schulspiel aus der ersten Hälfte des 18. Jh., in: Musik und Wort (ed. R. Pečman), 1973; V. Novák – L. Mašlaňová, Musicae navales pragenses, 1993; V. Novák, Das Werk Š. B.’s im Prager Musikleben der ersten Hälfte des 18. Jh., in: Zelenka- Studien II, St. Augustin 1997, s. 441n. (Deutsche Musik im Osten 12); František X. B.: Z. Kolešovský, Něco o kostelních skladbách F. X. B., in: Dalibor 2, 1859, s. 153n.; týž, Slovo o mších F. X. B. vůbec a jeho postních zvlášť, in: tamtéž 3, 1860, s. 90; V. P. Laurencin, Ausgrabungen einiger altböhmischer Kirchencomponisten, 1. F. X. B., in: Neue Zeitschrift für Musik 60, 1864, s. 93 n.; O. Kamper, c. d.; R. Perlík, F. X. B. na kůru strahovském, in: Hudební výchova 13, 1932, s. 20; E. Trolda, F. X. B., in: Cyril 58, 1932, s. 10n.; R. Münster, F. X. B. v Bavorsku, in: Hudební věda 2, 1965, s. 19n.; V. Novák, c. d. (Šimon a Fr. Brixi); týž, F. X. B. (1732–1771) zum Gedächtnis, in: Singende Kirche 29, 1981/82, s. 125n.; týž, Slavnostní kantáta F. X. B. věnovaná B. Grundmannovi, in: Hudební věda 20, 1983, s. 60n.; týž, Tématický katalog O. Kampera, in: Hudební věda 30, 1993, s. 54n.; V. Novák – L. Mašlaňová, c. d.; V. Novák, Emilián Trolda a Brixiové, in: Hudební věda 37, 2000, s. 242n.; týž, Nové zahraniční edice brixian, in: tamtéž 41, 2004, s. 392n.; Jan Josef B.: E. Trolda, c. d. (Hudební archiv); Václav Norbert B.: B. Scheppl, De abbatius monasterii Plassensis et de monasterii Plassensis professis, in: Sbírka pramenů církevních dějin českých století 16–18, č. 4 (ed. A. Podlaha), 1909; 850 let plaského kláštera (1145–1995), ed. J. Fák, 1995.

P: soupis díla a edice in: V. Novák, Tématický katalog skladeb F. X. B., Šimona B. a ostatních hudebníků z rodiny Brixiů (v tisku).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vladimír Novák