BUDIL Vendelín 1847–1928

	Vendelín BUDIL
Narození	19. 10. 1847
Místo narození	Praha
Úmrtí	26. 3. 1928
Místo úmrtí	Plzeň
Povolání	Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti‎; Divadelní interpret nebo herec‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 282-283
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/43138

BUDIL, Vendelín, * 19. 10. 1847 Praha, † 26. 3. 1928 Plzeň, herec, režisér, divadelní ředitel

Studoval na pražské reálce, již v této době začal hrát na ochotnických scénách. Poprvé se pokusil o získání profesionálního angažmá u společnosti P. Švandy ze Semčic v Plzni, ale neuspěl. Po návratu do Prahy mu dával hodiny herectví F. F. Šamberk. 1867 se stal krátce členem společnosti J. E. Kramuela, ještě téhož roku byl přijat do souboru Prozatímního divadla, kde působil do 1869. Nenacházel zde však dostatek hereckých příležitostí, a proto odešel ke společnosti P. Švandy a tam, společně se svou ženou, pěvkyní Cenzi Královou- Budilovou, působil do 1879. Poté se krátký čas snažil zdokonalit ve své herecké profesi u německého herce A. Rolla, ale jeho následující pokus získat opět angažmá v Prozatímním divadle nevyšel. 1881–87 se uplatnil jako herec a režisér ve společnosti J. Pištěka. V září 1887, po dvacetileté herecké a režisérské kariéře, založil v Písku vlastní divadelní společnost. Působil s ní především ve východních a středních Čechách, pro uskutečnění svých uměleckých snah však hledal příležitost především v západních Čechách, v Plzni. Nájem plzeňského divadla získal pro období 1890–91 a 1895–1900; vybudoval tam také arénu Na Obcizně, kde působil v letních měsících. Svou činností pozvedl významně kulturní život města a rozhodnou měrou přispěl k otevření stálého divadla s celoročním provozem. Ačkoli v 90. letech měla mezi tehdejšími cestujícími společnostmi ta jeho nejlepší uměleckou úroveň, ekonomické problémy přinutily B. společnost v roce 1900 rozpustit a jako herec a režisér přijal angažmá u Pištěkovy společnosti. 1902–12 byl B. ředitelem plzeňského Městského divadla. To se zásluhou jeho dramaturgické i režijní činnosti stalo po pražském Národním divadle druhou nejvýznamnější scénou v českých zemích. Po úrazu 1912 byl penzionován, dále se zabýval dějinami plzeňského divadla, psaním memoárů a příležitostně pohostinsky vystupoval ve stěžejních rolích. Ačkoli se jeho celoživotní přání být členem pražského Národního divadla, kam svým hereckým uměním rozhodně patřil, nevyplnilo, dostal 1918 možnost několikrát tam vystoupit. 1947 ho Národní divadlo jmenovalo in memoriam čestným členem.

Herečkou se stala i jeho dcera Anna B., provdaná Steimarová (1889–1962), v rodové tradici pokračovali jeho vnučka Jiřina Steimarová (1916–2007) a pravnuci Jiří Kodet (1937–2005) a Evelýna Steimarová (* 1945) a prapravnučky Bára Kodetová (* 1970) a Anna Polívková (* 1979).

B. byl jedním z nejtalentovanějších herců druhé poloviny 19. století. V prvních letech své herecké kariéry hrál především role milovníků a hrdinů v duchu pozdního romantismu. Pod vlivem P. Švandy, zejména ale v důsledku cílevědomé snahy proniknout k podstatě herectví, se postupně zformoval jeho osobitý herecký styl, v němž se snoubila spontánnost s racionálním přístupem k roli. Dokázal skloubit romantický patos v hlasovém projevu s výraznou realistickou charakterizací postav v masce, v pohybu a gestikulaci především v charakterních rolích. Úspěšně se uplatňoval v salonních rolích, ztvárnil ovšem i nespočet postav v konverzačních hrách, komediích a fraškách. Pozornost vzbudil jako Lord Bolingbrok v Scribově Sklenici vody a jako Lord Rochester v Sirotku lowoodském Ch. Birch-Pfeifferové. K jeho velkým jevištním výkonům patřily postavy moderního repertoáru, např. Forman Henčl v stejnojmenném dramatu G. Hauptmanna, Akim v Tolstého Vládě tmy či Cyrano v Rostandově Cyranovi z Bergeracu. Největší ohlas získaly postavy Shakespearových dramat, které interpretoval se smyslem pro monumentálnost i psychologickou hloubku. Vedle Othella, Macbetha, Petruccia a Richarda III. se stal vyvrcholením jeho herecké tvorby Král Lear. Režii se B. věnoval od 1879. Jeho přístup k ní byl svrchovatě odpovědný a totéž důsledně vyžadoval od herců. V režijním pojetí byl ovlivněn zejména souborem Meiningenských, základem úspěchů jeho práce byla však mimořádná schopnost správně odhadnout herecký potenciál jednotlivých herců a vést je k nejlepším hereckým výkonům. Jako divadelní ředitel vynikal neobyčejnou pracovitostí, svědomitostí a organizačním talentem. Láska k divadlu byla nejdůležitější věcí v jeho životě a neváhal jí obětovat veškerou svou energii. Měl velký přehled o divadelním dění u nás i ve světě i o soudobém repertoáru. Příležitostně také překládal. I když ve svém souboru musel věnovat pozornost rovněž opeře a operetě, kladl hlavní důraz na činohru. V dramaturgii se orientoval především na klasické drama, zejména na Shakespeara, z moderní dramatiky uváděl české realistické hry především F. A. Šubrta, J. Štolby, G. Preissové, A. Jiráska, z cizích autorů H. Ibsena, G. Hauptmanna. Ve své cestující společnosti a později jako ředitel Městského divadla v Plzni vychoval řadu významných herců (mj. V. Vydra, E. Kohout, B. Zakopal, O. Beníšková, M. Bečvářová, T. Brzková), kteří se zapsali do historie českého divadla.

D: role: Paběnický, J. K. Tyl: Slepý mládenec, 1866; Richmond, W. Shakespeare: Richard III., 1867; Michal, V. Hálek: Cárevič Alexej, 1867; Kosinský, F. Schiller: Loupežníci, 1868; Romano, F. Schiller: Fiesco, 1869; Bohulib z Okoře, A. Kotzebue: Křižáci, 1869; Karel Moor, F. Schiller: Loupežníci, 1869; Lionel, týž: Panna orleánská, 1870; Armand, A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi, 1870; Budil, F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, 1871; Lord Bolingbrok, E. Scribe: Sklenice vody, 1872; Claud, A. Dumas: Žena Claudova, 1873; Lord Rochester, Ch. Birch-Pfeifferová: Sirotek lowoodský, 1873; Macbeth, W. Shakespeare: Macbeth, 1874; Lear, týž: Král Lear, 1878; Theseus, J. Racine: Faidra, 1878; Hamlet, W. Shakespeare: Hamlet, 1879; Petruccio, týž: Zkrocení zlé ženy, 1880; Střela, F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, 1881; Karel IV., J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, 1884; Othello, W. Shakespeare: Othello, 1884; Cirkl, J. Štolba: Vodní družstvo, 1886; Pedro, P. Calderon: Sudí zalamejský, 1886; Ronovský, F. V. Jeřábek: Syn člověka, 1889; Chlestakov, N. V. Gogol: Revizor, 1892; Jago, W. Shakespeare: Othello, 1893; Napoleon, V. Sardou: Madame Sans-Gêne, 1894; Akim, L. N. Tolstoj: Vláda tmy, 1900; Vodník, G. Hauptmann: Potopený zvon, 1900; Forman Henčl, týž: Forman Henčl, 1900; Juan, F. Lope de Vega: Sedlák svým pánem; Nero, A. Barrett: Ve znamení kříže, 1901; Richard III., W. Shakespeare: Richard III., 1902; Klubko, týž: Sen noci svatojanské, 1902; Cyrano, E. Rostand: Cyrano z Bergeracu, 1902; Luka, M. Gorkij: Na dně, 1903; Hrabě Kounic, E. Bozděch: Zkouška státníkova, 1903; Zoan da Ponta, B. Adámek: Salomena, 1903; Oinomaos, J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy, 1904; Braha, A. Jirásek: Lucerna, 1905; Otec Dorrit, F. von Schönthan: Malá Dorritka, 1905; Brutus, W. Shakespeare: Julius Caesar, 1906; Radovid, J. Zeyer: Radúz a Mahulena, 1906; Falstaff, W. Shakespeare: Veselé ženy windsorské, 1907; Polonius, W. Shakespeare: Hamlet, 1909; Gessler, F. Schiller: Vilém Tell, 1909; Salaquardia, A. Jirásek: Pan Johanes, 1909; Tobiáš, W. Shakespeare: Večer tříkrálový, 1911; Bartoníček, O. Blumenthal – G. Kadelburg: U bílého koníčka, 1916; Dačický, L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, 1918; Kat Mydlář, J. J. Kolár: Pražský žid, 1918; Malíř Elis, M. A. Šimáček: Jiný vzduch, 1918; režie: E. Bozděch: Z doby kotilionů, 1880; B. Bjørnson: Novomanželé, 1880; W. Shakespeare: Král Lear, 1887; týž: Macbeth, 1887; J. Štolba: Maloměstští diplomaté, 1888; K. Pippich: Svět zásad, 1888; J. Echegaray: Světec či blázen, 1889; F. Lope de Vega: Sedlák svým pánem, 1890; G. Preissová: Gazdina roba, 1890; A. N. Ostrovskij: Les, 1893; L. Fulda: Talisman, 1894; C. Goldoni: Paní hostinská, 1894; W. Shakespeare: Richard III., 1903; F. Burnettová: Malý lord, 1895, 1912; A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi, 1896; M. Halbe: Mládí, 1897; O. Feuillet: Román chudého mladíka, 1898; M. Bisson: Kontrolor spacích vozů, 1899; H. Ibsen: Divoká kachna, 1899; A. P. Čechov: Racek, 1900; G. Hauptmann: Forman Henčl, 1900; W. Barrett: Ve znamení kříže, 1902; E. Rostand: Cyrano de Bergerac, 1902; F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, 1902; E. Bozděch: Zkouška státníkova, 1903; V. Hugo: Hernani, 1903; W. Shakespeare: Hamlet, 1903; G. Hauptmann: Tkalci, 1904; V. K. Klicpera: Veselohra na mostě. 1904; Molière: Lakomec, 1904; Sofokles: Antigona, 1904; A. Daudet: Sapho, 1907; H. Ibsen: Opory společnosti, 1909; A. Jirásek: Pan Johanes, 1909; W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra, 1909; G. E. Lessing: Mína z Barnhelmu, 1910; H. Bahr: Děti, 1911; G. Zapolská: Morálka paní Dulské, 1911; H. Ibsen: Stavitel Solness, 1912; knižně: Z mých ředitelských vzpomínek, 1920; Dějiny plzeňského divadla, 1925.

L: Sirius, V. B., in: Divadlo 2, 1904, s. 366; R. Kronbauer, V. B., in: Divadelní list Máje 2, 1906, s. 123; M. Majerová, Budilův Lear, in: Jeviště 2, 1921, s. 120; Naše věda 3, 1921, č. 7, s. 160; F. Vondruška, Ředitel V. B. pětasedmdesátníkem, in: Český deník 19. 10. 1922; V. B., Nové městské divadlo v prvním pětadvacetiletí, in: Divadlo města Plzně v letech 1902–1927, 1927; J. Götzová, O V. B., in: Rozpravy Aventina, 1927/28, s. 199; K. Komarov, Budilův portrét, in: Venkov 25. 4. 1928; R. Deyl, Milován a nenáviděn, 1941; B. Karen, Epizody, 1946, s. 186n.; V. Vydra, Má pouť životem a uměním, 1948, s. 220n.; J. Knap, Umělcové na pouti, 1961, s. 125n.; 100 let divadla v Plzni, 1965, s. 65n.; DČD 3, s. 416n.; L. Klosová, Kolárovská kletba, in: Scéna 1979, č. 2, s. 12; O. Spalová, Sága rodu Budilova, 1978; LK (L. Klosová), V. B., in: Postavy brněnského jeviště 1, 1984, s. 113n.; ND a jeho předchůdci, s. 51; Budilova společnost, in: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, s. 16n.; Tomeš 1, s. 153; M. Spáčilová, Rodina, jež psala herecké dějiny, in: Mladá fronta Dnes 27. 6. 2005, s. B/3; J. Ludvová a kol., Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, 2006, s. 84.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Alice Dubská

Vendelín Budil (vlevo) na vycházce s plzeňským městským radou JUDr. Křížem
Hrob Vendelína Budila na Olšanských hřbitovech v Praze