BURIAN František 1881–1965
František BURIAN | |
Narození | 17. 9. 1881 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 15. 10. 1965 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | Lékaři |
Citace | Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 341-342 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/43395 |
BURIAN, František, * 17. 9. 1881 Praha, † 15. 10. 1965 Praha, lékař-plastický chirurg, pedagog
Narodil se v rodině panského sluhy, maturoval na malostranském gymnáziu, promoval na české Lékařské fakultě Karlo- Ferdinandovy univerzity (MUDr. 4. 3. 1906). Krátce působil jako demonstrátor (1904) a asistent (od 1. 10. 1906) patologicko- anatomického ústavu české lékařské fakulty. 1. 4. 1908 přešel jako demonstrátor a od 1. 10. 1908 asistent na chirurgickou kliniku prof. O. Kukuly, kde pracoval do 30. 9. 1914. Praktickou školou válečné a posléze rekonstruktivní chirurgie se mu staly zkušenosti z bojišť balkánských válek 1912 a 1913 (Srbsko, Bulharsko) a první světové války (1914 vedoucí chirurgického oddělení vojenské nemocnice v Praze, 1916 šéflékař vojenské nemocnice v Temešváru, 1917 konsiliární chirurg VII. armádního sboru v Rumunsku). Jako vojenský chirurg působil i po návratu do ČSR v posádkové nemocnici v Praze na Hradčanech ve funkci vedoucího chirurgického oddělení (od listopadu 1918 do června 1924). Nově nabyté zkušenosti v oblasti rekonstruktivní léčby válečných poranění a zmrzačení postupně aplikoval i na civilní pacienty. Dlouhá léta pracoval v provizorních podmínkách a krok za krokem rozšiřoval sféru své působnosti – zdokonaloval operační metody a zvyšoval počet operací i ošetřených. Lůžka pro ně i možnost operovat nalezl nejprve 1921 v sanatoriu Červeného kříže, později 1925 v Jedličkově ústavu pro zmrzačené, operoval i v Pražském sanatoriu v Podolí a dětské pacienty v Krči. Jeho nově založené specializované pracoviště získalo 30. 11. 1921 statut Ústavu plastické chirurgie. Přes nesporné úspěchy a priority měl B. potíže s habilitací v oboru, který nebyl v Praze ani nikde jinde jako habilitační etablován. Když mu bylo znemožněno dosáhnout venia legendi pro svou specializaci, nezbylo mu než je získat ze všeobecné chirurgie (10. 7. 1929) prací z chirurgie poraněných cév. Habilitační přednášku ovšem proslovil o plastické chirurgii. Také mimořádná profesura mu byla 14. 8. 1937 udělena z „estetické“, nikoliv plastické chirurgie (na tento obor mu byla profesura změněna až 12. 2. 1948). Rozhodujícím momentem se pro B. i jeho obor stal rok 1937, kdy se po jmenování mimořádným profesorem přestěhoval 4. 11. se svým ústavem do státní nemocnice na Královských Vinohradech. Ve vinohradské nemocnici vzrostl nejenom počet lůžek a lékařů, ale rozšiřoval se i okruh prováděných zákroků (například o traumatologii poranění ruky, chirurgii kožních onemocnění nebo léčbu popálenin). Druhým přelomovým obdobím se pro B. i plastickou chirurgii stal rok 1948, kdy byl jmenován řádným profesorem (9. 9. s účinností od 1. 10.) a kdy jeho vinohradský ústav konečně získal statut univerzitní kliniky (23. 1.) a B. byl jmenován jejím přednostou (18. 6.). Na své klinice založil 1953 popáleninové oddělení, první svého druhu na evropském kontinentě. 17. 11. 1955 se B. stal řádným členem Československé akademie věd a ředitelem její Laboratoře plastické chirurgie, kde pak pracoval i po 1963, kdy odešel z funkce přednosty kliniky.
B. je právem považován za zakladatele plastické a popáleninové chirurgie nejen v českém (československém) prostředí, ale byl i průkopníkem obou oborů ve světovém kontextu. V Československu byla plastická chirurgie vyčleněna jako samostatný lékařský obor již 1932, za jejího zakladatele je B. uznáván například i v USA. Do světa se jeho metody dostávaly již ve 30. letech prostřednictvím zahraničních studentů, kteří v Praze navštěvovali jím speciálně organizované demonstrace, i během jeho vystoupení na mezinárodních kongresech. Od počátku koncipoval obor ve spolupráci s ostatními lékařskými disciplínami, uplatňoval originální pracovní metody a rekonstrukční postupy aplikoval prakticky po celém těle. Své koncepce komplexní a kontinuální péče používal jak v léčbě vrozených vad (především rozštěpů), tak v léčbě poranění (zvláště ruky a obličeje) a popálenin. Ve všech případech akcentoval jak medicínskou, tak i estetickou stránku léčby. Vybudoval nejenom vlastní pracoviště v Praze, ale byl také iniciátorem zřízení podobných ústavů v Brně a v Bratislavě. Publikoval více než 200 článků i několik monografií a studijních textů. Mezi monografiemi, které vycházely převážně až po druhé světové válce, vynikla Chirurgie rozštěpu rtu a patra (1954) a Plastická chirurgie (1959). Posmrtně vyšlo ve spolupráci se zahraničními nakladatelstvími jeho souhrnné dílo Atlas of Public Surgery (1967).
B. získal řadu vědeckých ocenění i státních vyznamenání (čestný doktorát Univerzity Karlovy, Řád republiky a další).
L: OSND 1/2, s. 810; AČL, s. 27; ČsB 1, nestr.; Tomeš 1, s. 161; BSPLF 1, s. 164; F. B., in: ČLČ 90, 1951, s. 1054n., 1116n. (bibliografie); tamtéž, 100, 1961, s. 1250 (bibliografie); tamtéž, 104, 1965, s. 1228.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Petr Svobodný