BURIAN Karel 1870–1924

	Karel BURIAN
Narození	12. 1. 1870
Místo narození	Rousínov u Rakovníka
Úmrtí	25. 9. 1924
Místo úmrtí	Senomaty u Rakovníka
Povolání	Hudební interpret‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 344-345
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/43404

BURIAN, Karel, * 12. 1. 1870 Rousínov u Rakovníka, † 25. 9. 1924 Senomaty u Rakovníka, zpěvák

V zahraničí psán Carl Burrian. Manžel zpěvačky Františky B.-Jelínkové (1865–1937), bratr zpěváka Emila B. (1876 až 1926), strýc skladatele Emila Františka B. (1904–1959). Studoval na reálce v Rakovníku a gymnáziu v Praze, pokračoval na právnické fakultě české univerzity. Jako gymnazista zpíval na kůru a zdokonaloval se u Moritze Wallersteina a u kapelníka Mořice Angra. 1890 opustil proti vůli rodiny práva a odešel do brněnského divadla (1891/92). Již 1891 se ucházel o přijetí do Národního divadla (ND), ale bylo mu nabídnuto pouze místo sboristy. Získal angažmá v ruském Tallinnu (nyní Estonsko). V červnu 1893 zpíval se společností Ladislava Chmelenského při zájezdu ve Vídni a v červenci se společností Adolfa Baumanna, která provedla v Berlíně Smetanovu Prodanou nevěstu. Na podzim neuspěl v Lipsku (po jednom představení dostal výpověď) a byl angažován do dvorního divadla v Cáchách. 1894–96 vystupoval v Kolíně nad Rýnem, hostoval v dalších německých městech a 1896 v Brně. 1896–98 působil v Hannoveru a 1898–1900 v Hamburku; postupně získal pověst pěvce evropského formátu. Po úspěšném koncertě v Praze 1898 a po vystoupení pro angažmá 1899 mu správa ND divadla nabídla šestiletou smlouvu od 1. 7. 1900. B. zpočátku dobře spolupracoval s šéfem opery Karlem Kovařovicem a podporoval ho koncertními vystoupeními během stávky orchestru v únoru 1901. Nebyl však schopen přizpůsobit se každodennímu režimu a často se nedostavil na představení pro indispozice. Spory se správou divadla vyvrcholily, když krátce před začátkem premiéry Dvořákovy Rusalky odřekl vystoupení v roli prince (31. 3. 1901, zaskočil Bohumil Pták). 1901 z ND odešel (nedodržel smlouvu). Nastoupil ve dvorní opeře v Budapešti, 1902 v Drážďanech, kde působil v dvorním divadle do 1911 (opustil město pro společenskou aféru). Zajížděl na jiné velké scény, kam byl zván zvláště po skvělém provedení role Herodesa ve Straussově Salome v Paříži s Emou Destinnovou (Drážďany 1904, Paříž 1905, dirigent R. Strauss). 1907 a 1909 hostoval v pražském německém divadle. 1908 vystoupil v Bayreuthu v titulní roli Wagnerovy opery Parsifal (po Destinnové zde byl druhým Čechem). V Německu získal titul komorního pěvce v Sasku a Württembersku a mnoho vyznamenání a řádů. 1911 se definitivně rozešel s ND, když při hostování opět odřekl představení. 1912/13 byl členem vídeňské dvorní opery. 1907–14 vystupoval vždy mezi lednem a březnem v Metropolitní opeře v New Yorku (dirigent G. Mahler, A. Toscanini) a hostoval v dalších amerických městech. 1913 se stal prvním čestným členem Městského divadla v Plzni. První světová válka omezila jeho cesty na země Rakouska-Uherska (1915 opět zpíval několik wagnerovských rolí v pražském německém divadle). V poválečných letech pořádal koncerty a vystupoval v Budapešti a ve Vídni. Po zranění hrdla omylem vypitým louhem (1920) jeho hlas ztrácel na kvalitě. Nový šéf opery ND Otakar Ostrčil (od 1920) mu umožnil několik vystoupení, ale na návrat do divadla již B. nestačily síly. Onemocněl (zřejmě leukémií) a 1924 zemřel. B. byl pěvcem výjimečných kvalit. Jeho talent přesahoval obvyklé vybavení operních pěvců. Měl literární nadání, jazykové schopnosti (při zpěvu dokonale vyslovoval německy, italsky, maďarsky), přeložil celé cykly písní a tři libreta. Byl vynikajícím koncertním pěvcem a uspořádal sám nebo s bratrem Emilem množství vystoupení, jež vyvrcholila dvoudílným provedením 74 písní 37 soudobých českých skladatelů (klavír J. Jeremiáš, 23. a 25. 9. 1916 v Praze, texty vydal ve sborníku Čtvrtstoletí české písně). Díky svým hlasovým dispozicím mohl B. v divadle zpívat role všech tenorových oborů; měl přirozený herecký projev a výtečné dramatické cítění. Postupem času (od angažmá Drážďanech) dával přednost heroickým rolím, zvláště Wagnerovým (do 1917 zpíval na německých jevištích sto jedenáctkrát Tristana). Jeho problémy v komunikaci s divadly se neomezovaly na Prahu. Absolvoval mnoho soukromých i služebních soudů a platil četné pokuty. Konflikty vyplývaly z jeho vznětlivé povahy, nedostatku kázně a psychické lability, jež podlamovala jeho schopnosti při sebemenším nepříznivém podnětu. V českých zemích byl pouze hostem a uplatnil zde jen zlomek svého repertoáru. V ND vystoupil před nástupem angažmá 1899 jako Tannhäuser (R. Wagner: Tannhäuser), Jan Sladký-Kozina (K. Kovařovic: Psohlavci), Dalibor (B. Smetana: Dalibor) a Don José (G. Bizet: Carmen). V angažmá připojil z českých oper roli Jaroměra (Z. Fibich: Pád Arkuna, premiéra 1900), Jeníka (B. Smetana: Prodaná nevěsta) a Ctirada (Z. Fibich: Šárka), při hostování 1909 Lukáše (B. Smetana: Hubička). V angažmá nebo při hostováních v ND (1903, 1909, 1910 a 1922) se uvedl také jako Turiddu (P. Mascagni: Sedlák kavalír), Canio (R. Leoncavallo: Komedianti), Lohengrin (R. Wagner: Lohengrin), Otello (G. Verdi: Otello), Lenský (P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin), Fra Diavolo (D. Auber: Fra Diavolo) a Werther (J. Massenet: Werther). Jeho hlas byl zachycen na gramofonových deskách nepříliš dobrých kvalit (nejstarší 1906).

D: Ve chvílích oddechu. Veršované dopisy, 1909; Z mých pamětí, 1913; překlady libret: R. Wagner: Tristan (prov. v Brně 1932), nevydáno; O. Wilde, Salome (opera R. Strausse, prov. v Olomouci 1922), nevydáno; K. Mašek, Malíř Rainer (opera F. Picky), neprovedeno.

L: A. Wenig: K. B., in: Divadelní listy 2, 1901, s. 73; O. Nebuška, K. B. [ke 40. narozeninám], in: Hudební revue 3, 1910, s. 111; K. B., in: Dalibor 31, 1909, s. 337 (první soupis rolí); Z. Nejedlý, K. B., in: Tribuna 11. 1. 1920; nekrology in: Národní a Stavovské divadlo 3. 10. 1924, tamtéž 17. 10. 1924 autobiografie s přehledem rolí; Listy Hudební matice 4, 1924/25, s. 77n.; Dalibor 40, 1924, s. 51; Venkov 27. 9. 1924; E. F. Burian, Památník bratří Burianů, 1929; F. Pujman, Burianům, Karlovi a Emilovi k poctě, [vzpomínky], 1932; J. V. Hradčanský, Komorní pěvec K. B. ve svých veršovaných dopisech 1–2, 1930, 1933; E. F. Burian, K. B., 1947, edice Kdo je kdo ?; J. Bartoš, K. B., 1934; Z. Nejedlý, Opera Národního divadla do roku 1900, Dějiny Národního divadla 3, 1935, s. 368n., 371; A. Rektorys, Naši operní pěvci, 1958, s. 39n.; E. Kopecký – V. Pospíšil, Slavní pěvci Národního divadla, 1968, s. 12n.; F. Pala – V. Pospíšil, Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila, zvl. sv. 2, 1964, a 3, 1965, rejstřík ve sv. 6; J. Němeček, Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice, 1–2, 1968, 1969, rejstřík ve sv. 2; H. Konečná a kol., Čtení o Národním divadle, 1983, s. 106; L. Eisenberg, Grosses biographisches Lexikon der deutschen Bühnen im 19. Jh., Leipzig-Berlin 1903, s. 143n.; ODS, s. 363; Pazdírek, s. 122; HS 1, s. 155n.; K. J. Kutsch – L. Riemens, Unvergängliche Stimmen. Sängerlexikon, Bern – München 1975, s. 102 (jako Burrian Carl); Grove Opera 1, s. 651 (jako Burrian Carl); ND a jeho předchůdci, s. 54n.; MGG 3, 2000, s. 1298n.; Grosses Sängerlexikon (3. vyd.) 1, s. 590n. (jako Burrian); Postavy brněnského jeviště 2, 1985–1989, s. 235n. (soupis literatury a pramenů).

P: LA PNP Praha (doklady, korespondence, rukopisy, výstřižky, foto, soupis P. Nový 1995); Archiv ND Praha; Divadelní oddělení NM; Divadelní ústav Praha – Dokumentace (kartotéka novinových článků o něm).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jitka Ludvová

Emil Burian s bratrem Karlem Burianem, 1924