DAVID Alois Martin 1757–1836

Alois Martin DAVID
Narození	8. 12. 1757
Místo narození	Dřevohryzy u Toužimi
Úmrtí	28. 2. 1836
Místo úmrtí	Teplá
Povolání	Matematik‎ Fyzik‎ Astronom nebo astrolog‎ Filozof‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 140-141
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/45324

DAVID, Alois Martin, * 8. 12. 1757 Dřevohryzy u Toužimi, † 28. 2. 1836 Teplá, astronom, geodet, meteorolog

Rodiště D. leželo na panství kláštera premonstrátů v Teplé, řádu, s nímž byl pak D. spojen po celý život. (Poblíž někdejšího rodného domu čp. 1 stojí dnes D. pomníček.) Nadaného chlapce připravil ke studiu na klášterním gymnáziu farář. 1776 D. nastoupil na pražskou univerzitu, kde se věnoval filozofii, matematice a fyzice. Po roce získal titul magistra filozofie, zároveň pokračoval ve studiu teologie a vyšší matematiky u Josefa Tesánka, překladatele a komentátora děl Isaaca Newtona. Po rigorózní zkoušce (1778) z diferenciálního a integrálního počtu přerušil pobyt v Praze, vstoupil do řádu v tepelském klášteře (1780) a přijal řeholní jméno Alois. Studium exaktních věd absolvoval 1783 veřejnou zkouškou z Newtonova hlavního spisu Philosophiae naturalis principia mathematica, studia teologická dokončil 1785. Ucházel se o místo adjunkta na státní hvězdárně v Klementinu, kterou vedl Antonín Strnad, ale vybrán byl František Josef Gerstner. Ten vyhrál i poté při obsazování katedry vyšší matematiky po zemřelém Tesánkovi, takže 1789 D. mohl nastoupit na uvolněné místo adjunkta hvězdárny. Ředitelem hvězdárny s titulem astronomus regius byl jmenován po Strnadově smrti (1799). Místo zastával do konce 1833, kdy se ze zdravotních důvodů vrátil do tepelského kláštera, kde zemřel a byl pohřben na klášterním hřbitově. Datum úmrtí se často udává mylně 22. února.

V akademické dráze na univerzitě získal D. doktorskou hodnost (1790) a profesuru (1799). Děkanem filozofické fakulty byl zvolen 1805 a rektorem univerzity 1816. V prostředí řádu požíval značný respekt a úlevy díky vědecké a pedagogické práci; kvůli obtížným geodetickým měřením byl dokonce dekretem zbaven povinnosti půstu a nošení řádového oblečení. V klášteře shromáždil rozsáhlou astronomickou knihovnu a z vlastních prostředků vybudoval dvě dnes zaniklé pozorovatelny, v klášterní zahradě a na Branišovském vrchu mezi Teplou a Toužimí. Opakovaně cestoval do zahraničí: 1801 navštívil Drážďany, Lipsko, Eisenach, Erfurt a hvězdárnu v městě Gotha, kde se seznámil s prvotřídními přístroji. Ředitel hvězdárny F. X. Zach tam rok předtím svolal na 30 významných astronomů z Evropy a k nim přiřadil i D., oba pak po léta vedli obsáhlou vědeckou korespondenci. Při cestě do Bavorska (1818) si D. prohlédl hvězdárnu Bogenhausen a továrny výrobců optických přístrojů a skel. 1813 kandidoval na opata kláštera, vybrán byl však Karel Kašpar Reitenberger, pozdější zakladatel Mariánských Lázní. KČSN zvolila D. mimořádným (1795) i řádným (1800) členem, dvakrát byl jejím předsedou (1806–07, 1832). D. přijaly do svých řad i další společnosti: Slezská společnost pro podporu přírodních nauk a průmyslu ve Slezsku (dopisující člen), Bavorská královská akademie nauk v Mnichově (1809), Saská královská hospodářská společnost v Lipsku (1815), Přírodovědná společnost v Aargau (1815), Moravsko-slezská společnost pro podporu zemědělství, přírodní a geografické vědy (1816), Společnost Vlasteneckého muzea Čech (1824) a dánská Společnost pro nordická historická studia (1829). Císař František I. udělil D. Velkou zlatou medaili (1815) a titul císařského královského rady (1830).

D. snahám o povznesení astronomického výzkumu na klementinské hvězdárně bránil nedostatek pozorovacích přístrojů a místa pro jejich instalaci. Úsilí získat modernější budovu hvězdárny mimo střed města bylo marné, a tak kvalitní přístroje, na jejichž nákup nakonec byly získány prostředky (zčásti D. vlastní), zůstaly nevybaleny v bednách až do 1880, kdy už technicky zastaraly (dnes jsou vystaveny v Národním technickém muzeu v Praze). D. se ujal jednoho z úkolů vytyčených KČSN – vypracovat mapu zemí Koruny české založenou na astronomicky určených souřadnicích významných míst a na triangulaci. K tomu stačily skromnější, nicméně velmi přesné cestovní přístroje: sedmipalcový Hadleyův sextant, Emeryho chronometr a rtuťový barometr. V období 1793–1832 D. osobně astronomicky změřil stovky souřadnic vrcholů pohraničních i vnitrozemských hor, měst a dalších lokalit, v řadě případů na ně navázal i triangulační síť a osadil kamenné kóty. Na jejich základě vyšla Mapa Království českého (ryl H. W. Seykora, 1819), která nahradila mnohem méně přesnou barokní mapu Müllerovu. Vydány byly i další podrobnější mapy krajů (spolupracoval F. J. Kreibich) a okolních zemí, protože D. na základě státních pověření spolupracoval i s bavorskými, saskými a pruskými (ve Slezsku) geodety. K určení rozdílů místních časů pozorovacích míst (tj. rozdílů jejich zeměpisných délek) použili mj. metodu odpalování prachových náloží na vrcholech hor, kdy záblesky byly současně pozorovány z míst vzdálených až sto mil, např. Praha – Sněžka (nálože) – Vratislav. Na nové mapy navazovaly i D. hospodářské tabulky, např. o výměrách půdy různých typů podle zemědělského, lesnického a vodohospodářského využití v jednotlivých krajích. D. rovněž značně rozšířil původní Strnadovu síť meteorologických stanic, od 1817 řídil meteorologické stanice VHS. Výsledky hospodářských a povětrnostních studií publikoval v Pojednáních KČSN a Pojednáních Vlastenecko-hospodářské společnosti.

Za D. působení na Státní hvězdárně a na univerzitě se kolem něho vytvořila skupina badatelů, kteří se věnovali mj. výzkumu komet. Patřili do ní úředník státní správy Josef Morstadt (spolu s bratrem, pozdějším malířem vedut Vincencem Morstadtem, navštěvovali D. přednášky), dále setník Wilhelm Biela a piarista Kasián Ignác Hallaschka, pozdější rektor univerzit v Praze i ve Vídni. V prvním ročníku nové série Pojednání (Abhandlungen … Neue Folge) byl 1827 publikován D. článek o periodické kometě, jejíž předchozí pozorování při obězích s periodou 6,6 let identifikoval J. Morstadt a na jejich základě spočetl budoucí pozice; s využitím těchto a vlastních výpočtů kometu objevil (27. 2. 1826) Biela, tehdy sloužící ve východočeské pevnosti Josefov. Šlo teprve o třetí případ identifikovaných návratů periodické komety, po kometách 1P/Halley (1682) a 2P/Encke (1819). Kometa, nyní označovaná 3D/Biela, se později rozpadla (1872 z ní pozorován intenzivní meteorický roj) a zmizela, teprve 2001 byl vyhledávacím systémem blízkozemních planetek NEAT identifikován jeden z jejích úlomků (kometa 207P/NEAT). Na souvislost drobných úlomků z komet s meteorickými roji poukázal prvně Morstadt při neformálním setkání astronomů z více zemí, organizovaném D. v Praze 1832. Průkopnické kometární studie D. skupiny získávají v současnosti stále vyšší mezinárodní uznání. D. publikoval výroční souhrny Astronomische Beobachtungen angestellt an der k. Prager Sternwarte a další menší práce zejména v Abhandlungen der k. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, Astronomisches Jahrbuch Berlin a Astronomische Nachrichten. Výroční meteorologické přehledy a menší hospodářské práce otiskoval v Abhandlungen der k.-k. Patriotisch-Oekonomischen Gesellschaft (1817–34). Mezinárodní astronomická unie (IAU) pojmenovala 2001 po D. planetku (6385) Martindavid.

D: Das Leben Newton’s, 1783.

L: J. P. Kulik, Biographie des M. A. D., in: Abhandlungen der k. böhm. Gesellschaft der Wissenschaften, Neue Folge, Bd. 4, 1837; RSN 4, s. 75; OSN 7, s. 90–91 (kde soupis děl); KSN 3, s. 202; V. Häufler, Dějiny geografie na Univerzitě Karlově 1348–1967, 1968, s. 39–40, 46, 50; BL 1, s. 236; MČE 2, s. 38; J. Munzar a kol., Malý průvodce meteorologií, 1989, s. 52; DUK 3, rejstřík; M. Šolc, M. A. D., jeho mezinárodní vědecké kontakty a úsilí o novou hvězdárnu mimo Klementinum, in: Národní knihovna Praha – Bulletin plus, 2004, č. 1, s. 22–24; Ottova encyklopedie ČR 5, 2006, s. 85; M. Hlinomaz, Scientifica v Klášteře premonstrátů Teplá, in: Sborník Muzea Karlovarského kraje 14, 2006, s. 252–262; M. Hlinomaz – L. Mildorfová, A. M. D. (8. 12. 1757–28. 2. 1836), k 250. výročí narození nejvýznamnější vědecké osobnosti Tepelska, in: tamtéž 16, 2008, s. 123–140; Wurzbach 3, s. 177–179.

P: Klášter premonstrátů Teplá, portrét od J. Berglera, 1810 a podle něho zhotovená rytina od J. Drdy; rektorský portrét 1816, olej na plátně; SOA Plzeň, pobočka Žlutice, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Šolc