DAVID František 1911–1992

František DAVID
Narození	24. 1. 1911
Místo narození	Štěchovice u Prahy
Úmrtí	13. 2. 1992
Místo úmrtí	Štěchovice u Prahy
Povolání	Umělecký řemeslník‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 141-142
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/67388

DAVID, František, * 24. 1. 1911 Štěchovice u Prahy, † 13. 2. 1992 Štěchovice u Prahy, keramik

Byl příslušníkem třetí generace rodiny, která se ve Štěchovicích věnovala hrnčířství. Rodinnou tradici založil děd Josef D. (* 8. 3. 1833 Štěchovice, † 15. 9. 1915 Štěchovice), který se po smrti rodičů vyučil hrnčířem v nedalekém Šlemíně a praxi získal v Břevnově (Praha) v dílně J. Klause, kde se seznámil s výrobou kameniny vypalované na vysoký žár. 1864 po návratu do Štěchovic založil vlastní keramickou dílnu, v níž po začátečních technologických potížích začal vyrábět tehdy velmi žádanou užitkovou kameninu, která byla neprosákavá a z ní vyrobené nádobí bylo varné. Bohatý sortiment výrobků (627 druhů nádob, nástrojů, hraček a dekorativních doplňků) dodával do širokého okolí a prodával je také na tradičních hrnčířských trzích na pražské Kampě. Prosperující živnost převzal kolem 1905 jeden ze synů Rudolf D. (* 21. 12. 1878 Štěchovice, † 14. 2. 1959 Štěchovice). Po první světové válce, kdy se v domácnostech začalo více používat smaltované a porcelánové nádobí, musel postupně měnit původní levný užitkový sortiment a orientovat se na výrobky esteticky náročnější (např. džbány s kobaltovým rostlinným dekorem se objevily na obrazech kytic V. Špály, který ve 20. letech zajížděl do Štěchovic na dovolenou). Ve 30. letech výrobu postihla velká hospodářská krize, během níž řada výroben zanikla, štěchovická ji překonala jen s obtížemi. Rozhodující podíl na tom měli synové Josef D. (* 28. 1. 1909 Štěchovice, † 16. 6. 1984 Štěchovice) a mladší František, kteří nedlouho před vypuknutím druhé světové války převzali dílnu a přeorientovali její produkci na žádanější keramiku uměleckořemeslnou. Huť začala vyrábět pod značkou Bratři Davidové a hledala odbyt prostřednictvím velkých pražských obchodních domů (Rott, Diamant) a Krásné jizby. Po skončení války už k dalšímu plánovanému rozšíření výroby nedošlo, 1950 se dílna dostala do národní správy a 1952 ji převzal podnik Umělecká řemesla. Josef D. znárodněnou firmu opustil.

D., který se vyučil u otce, 1928–29 hospitoval na státní keramické škole v Bechyni. Po válce zůstal nepostradatelný v dílně, která byla mezitím začleněna do Ústředí uměleckých řemesel. Pracoval v ní (1959–72 ji vedl) až do odchodu do penze. Ve Štěchovicích si současně vybudoval i vlastní dílnu a pec, které mu umožnily uplatnit se samostatně a věnovat se i v důchodu tvorbě originální keramiky ručně vytáčené na hrnčířském kruhu. Tradičními postupy hledal osobité vyjádření moderního výtvarného cítění, charakteristické čistší uměleckou formou. V jeho volné tvorbě se spojily cit pro materiál, úcta k řemeslné tradici spolu s poučeným estetickým vnímáním. Stal se členem Svazu výtvarných umělců, svá díla vystavoval samostatně i v rámci kolektivních expozic doma i v zahraničí, řadu z nich uplatnil v architektuře, je zastoupen v muzejních sbírkách a dočkal se několika ocenění.

V 90. letech restituovali dílnu synové Josefa D.: architekt Josef D. (* 15. 10. 1947 Praha, † 30. 1. 2005 Štěchovice) a Václav D. (* 1949). Na tradiční výrobu pak navázal a pokračuje v ní mladší z bratří spolu se svým synem Martinem D. (* 1971), který reprezentuje už pátou generaci, udržující rodinné řemeslo.

D: samostatné výstavy: UMPRUM, Praha 1942 (s J. Davidem); 1962 (s J. Podmolem); Biel, Lausanne, Bern 1970; Bremen 1972; Síň Uměleckých řemesel, Brno 1975; Galerie Dílo ČFVU, Praha 1978, 1983; Vlastivědné muzeum Kamenice nad Lipou; výstavní síň Umění – Knihy, Praha 1982; Galerie Dílo ČFVU, Přerov 1985; Regionální muzeum v Jílovém u Prahy, 2004; účast na kolektivních výstavách: Praha, Poděbrady, Roztoky u Prahy, Jihlava, Brno, Karlovy Vary, Slaný, Bechyně, mezi 1937–1982; zastoupení ve sbírkách: UMPRUM Praha, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy; Alšova jihočeská galerie Bechyně; Kulturhistorisches Museum Stralsund.

L: SČSVU 2, s. 30; Domov 20, 1980, č. 1, s. 32; Osobnost českých keramiků, in: Československý architekt 28, 1982, č. 24, s. 2.

P: archiv rodiny ve Štěchovicích u Prahy (rukopisné paměti, propagační materiály, výstřižky).

Marie Makariusová