DESTINNOVÁ Ema 1878–1930

	Ema DESTINNOVÁ
Narození	26. 2. 1878
Místo narození	Praha
Úmrtí	28. 1. 1930
Místo úmrtí	České Budějovice
Povolání	Spisovatel‎; Hudební interpret‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 183-185
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/45406

DESTINNOVÁ, Ema (též Emma, Emmy DESTINN, vl. jm. Kittlová), * 26. 2. 1878 Praha, † 28. 1. 1930 České Budějovice, operní zpěvačka

Nejstarší z pěti dětí Emanuela Kittla a Jindřišky, roz. Šrůtové. (Rodný dům v Praze, Kateřinské 7, je označen pamětní deskou.) Byla pokřtěna jako Emilie Paulina Jindřiška (Věnceslava). Otec, vlastník rozsáhlého majetku v Praze a v Milešově nad Vltavou, byl velkým příznivcem a mecenášem umění, v jeho pražském domě se scházela uměnímilovná společnost. Matka, po níž D. zdědila nadání, se v mládí věnovala studiu zpěvu. Oba rodiče podporovali v dětech lásku k hudbě. Hudební vlohy se u D. projevily již v pěti letech, kdy začala hrát na housle, později se učila i na klavír. Otec svěřil pěveckou výuku dcery manželům Loewovým. Mezzosopranistka Marie Loewová, roz. Dregerová, vystupovala na německých a italských scénách pod pseudonymem Destinn. Thomas Loewe byl výborným pedagogem. Umělecké jméno od své učitelky přijala později žačka z vděčnosti. D. studovala 1892–97 pěveckou metodu bel canta, houslové hře ji učil vynikající houslista Ferdinand Lachner, herectví poznávala v dramatické škole Národního divadla v Praze u Otýlie Sklenářové-Malé.

Po odmítnutí ředitelem F. A. Šubrtem v pražském Národním divadle 1897 se D. pokusila o angažmá v drážďanské Dvorní opeře (Hofoper), které sice získala, ale nakonec tam nevystoupila. Rovněž neuspěla v berlínském Theater des Westens. Angažována berlínskou Dvorní operou (Hofoper) poprvé úspěšně zpívala 19. 7. 1898 v Krollově opeře (pobočná scéna dvorního divadla) v roli Santuzzy v opeře Sedlák kavalír P. Mascagniho. Tisk jí poté předpověděl skvělou kariéru. Tehdy přestala používat rodné jméno a začala užívat jméno Emmy Destinn.

Během berlínského angažmá (1898–1909) nastudovala čtyřicet tři role a zpívala sedm set šest představení, nejčastěji Bizetovu Carmen, Mascagniho Santuzzu a Mignon ve stejnojmenné opeře A. Thomase. V červenci 1908 ji císař Vilém II. jmenoval pruskou dvorní komorní pěvkyní. Poslední berlínskou premiérou D. byla 10. 10. 1909 role Milady ve Smetanově opeře Dalibor.

Deset let u berlínské opery patřilo k nejkrásnější době jejího života, protože tehdy se z neznámé zpěvačky stala světově uznávanou hvězdou. 1901–02 ji Cosima Wagnerová pozvala k vystoupení na každoročně pořádaných bayreuthských slavnostních hrách. Pozvání dokládalo mimořádnost pěveckého talentu a uznání jejího výjimečného ztvárnění wagnerovských rolí Alžběty v Tannhäuserovi a Senty v Bludném Holanďanovi, kde zpívala po boku proslulého holandského pěvce Antona van Rooy. Mimořádně úspěšné účinkování v Bayreuthu D. přineslo nabídky z evropských operních scén, Mannheimu, Lübecku, Mnichova, Londýna a řady dalších.

V londýnské královské opeře Covent Garden vystoupila poprvé 2. 5. 1904 jako Donna Anna v Mozartově Donu Giovannim. Zpívala tam dvanáct tzv. jarních sezon v 225 představeních v osmnácti rolích. Londýn ji cenil ze všech působišť nejvýše, tomu také odpovídala závratná výše honorářů. Byla jmenována čestnou členkou Royal Opera Covent Garden. S Italem Enricem Carusem vytvořila nezapomenutelnou pěveckou dvojici, která se poprvé představila obecenstvu 19. 5. 1904 v Leoncavallových Komediantech (role Neddy a Cania). Triumfu se dočkali při londýnské premiéře opery G. Pucciniho Madame Butterfly 18. 7. 1905. Vzápětí účinkovali na pozvání krále Eduarda VII. v Buckinghamském paláci. Na jaře 1911 se D. zúčastnila korunovačního ceremoniálu krále Jiřího V., kde zpívala na slavnostním galakoncertu. 1919 na prvním Československém festivalu v Londýně vystoupila s výhradně českým repertoárem v Queen’s Hall, kde později uzavřela svou pěveckou kariéru na koncertu k desetiletému výročí založení ČSR (16. 10. 1928). Osm plných sezon 1908–16 absolvovala ve Spojených státech amerických. V newyorské Metropolitní opeře vystoupila v jednadvaceti rolích téměř v 250 představeních. První smlouvu s Metropolitní operou podepsala sice již 1903, ale poprvé zpívala s Carusem 16. 11. 1908 za řízení Artura Toscaniniho ve Verdiho Aidě. 1921 to pak byla i její poslední newyorská role. V Metropolitní opeře účinkovala naposledy s Carusem 8. 12. 1920 jako Neda v Komediantech R. Leoncavalla. Pod vedením Gustava Mahlera ztvárnila Mařenku v prvním (německém) provedení Smetanovy Prodané nevěsty na této scéně (premiéra 19. 2. 1909). Premiéra Pucciniho opery Děvče ze zlatého Západu (La Fanciulla del West) s D. v hlavní roli Minnie, dále s E. Carusem, Pasqualem Amatem a Antoniem Scottim se stala v Metropolitní opeře kulturní událostí roku 1910. Během zkoušek předcházejících premiéře se D. sblížila s pěvcem arabského původu Dinhem Gillym (1877–1940), který se pak na několik let stal jejím životním partnerem. Mezi šestiměsíčními sezonami v Metropolitní opeře se vracela do Evropy, kde vedle scén v Hamburku, Stockholmu, Budapešti, Bělehradě, Záhřebu, Bruselu, Praze, Vídni a jinde vystupovala také ve Velké opeře v Paříži jako čestná členka opery. Pražské publikum slyšelo D. poprvé 1900 na koncertě v Rudolfinu, v Národním divadle zpívala 1901 titulní role v Bizetově Carmen a Thomasově Mignon. 1908 uvedla sérii pohostinských představení a byla jmenována čestnou členkou Národního divadla. V něm hostovala v šestnácti rolích celkem dvaaosmdesátkrát a každé její vystoupení se pokládalo za kulturní událost mimořádného významu. Naposledy v ND účinkovala 20. 3. 1924.

Její hlas byl současníky hodnocen jako zcela mimořádný rozsahem i výrazem. Vynikal technickou čistotou, pevností a dynamickou rozmanitostí. Uměla jím bravurně vyjadřovat city: vroucnost, lítost, něhu nebo rozšafnost, bojovnost i zlobu. Herecký projev souvisel se snahou realisticky a emotivně zobrazit danou roli, byl tak sugestivní, že i ostatní kolegy inspiroval k nebývalým hereckým výkonům.

Návrat v květnu 1916 z USA do válčící Evropy nebyl pro ni šťastný. Jako vlastenka nezakrývající protimonarchistické smýšlení musela přerušit zahraniční působení. Od podzimu 1917 koncertovala často v Čechách a na Moravě. Vlastenecký ráz jejích koncertů podporoval myšlenku vzniku samostatného státu. Navzdory pouze krátké přestávce na přerušenou kariéru po válce již plně nenavázala. 1918–24 absolvovala sice řadu operních představení a koncertů zejména na domácí půdě, ale zahraniční triumfy se jí už zopakovat nepodařilo. Vedle hudby se D. věnovala i vlastní literární tvorbě a překladům. Byla autorkou divadelních her, románů, povídek, básní a písní. První divadelní hru napsala v šestnácti letech, o dva roky později 1896 byly uvedeny její hry U cíle, Pod praporem umění a Dvojí hřích, současně se stala autorkou veršované veselohry Kroužek českých žen. Hra Nadarmo měla 1900 premiéru v pražském Švandově divadle. Román Pan doktor Casanova autobiograficky ztvárnil začátek její pěvecké dráhy. Nejvíce oceňovány zůstaly raná básnická sbírka Bouře a klid (1902), dramata Rahel (1908) a Tůně (1917) a román Ve stínu modré růže (1924). V pozůstalosti uchovaná rozsáhlá korespondence odhaluje její bystrý postřeh, talent pro charakteristiku situací i smysl pro humor. Psala česky i německy. Plynně hovořila pěti jazyky.

D. 1923 uzavřela nepříliš šťastný sňatek s o dvacet let mladším podporučíkem letectva Josefem Halsbachem (1898–1955). Na sklonku kariéry usilovala o místo profesorky na pražské konzervatoři hudby, po neúspěšných jednáních otevřela v Praze nakrátko vlastní pěvecké studio. D. se objevila i ve filmu Lví nevěsta natočeném v ateliéru Georg Gerlach and Co. v Berlíně 1913.

Každoročně se D. vracela na prázdniny do Čech. Léto trávila zprvu na zámcích Soutice nedaleko soutoku Želivky se Sázavou, Trnová u Prahy a Domousnice na Mladoboleslavsku. Nejvíce si však oblíbila venkovský zámek v jihočeské Stráži nad Nežárkou, který 1914 zakoupil její přítel barytonista Dinh Gilly. Od něho zámek později získala. Sídlo dala zrekonstruovat, přistavět novobarokní slavnostní schodiště z prvního patra do zahrady a interiéry vybavila bohatými sbírkami nábytku, obrazů, starožitností, kuriozit a rozsáhlou knihovnou. Náhlá smrt ji zastihla v nemocnici v Českých Budějovicích. Po triumfálních smutečních slavnostech byla pohřbena na Slavíně na pražském Vyšehradu.

D: hudební nahrávky CD: 4925 E. D. – Arias and songs 1901–1909; 5806 E. D., totéž, 1910–1921; 5807, E. D., totéž, 1901; LP 1701 E. D. – Český repertoár. Soupisy gramofonových nahrávek: V. Holzknecht, E. D., 1981.

L: výběr: A. Rektorys, E. D., 1936; V. Holzknecht – B. Trita, E. D. ve slovech a v obrazech, 1972; M. Bajerová, O E. D., 1979; E. Hartman (ed.), Královna zpěvu E. D. ve vzpomínkách Marie Martínkové, 1995; M. Pospíšil, E. D., česká pěvecká legenda, 2008 (4. vyd.); LČL 1, s. 535–536 (kde soupis literární tvorby), ND a jeho předchůdci, s. 72–73 (kde soupis rolí a starší literatury); HS 1, s. 231–233 (kde soupis rolí, díla a literatury); KRL 2.

P: LA PNP Praha, písemná pozůstalost; předměty z pozůstalosti: NM Praha; Muzeum Jindřichohradecka Jindřichův Hradec; Muzeum hl. m. Prahy.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vlasta Koubská

Klíčová scéna Pucciniho opery La fanciulla del West, 1911
Busta a pamětní deska E. Destinnové na Kaiserštejnském paláci v Praze