DZÚR Martin 1919–1985

	Martin DZÚR
	Portrét ; Ministr národní obrany Martin Dzúr s Fidelem Castrem ;
Datum narození	12. 7. 1919
Místo narození	Ploštín (č. o. Liptovský Mikuláš, Slovensko)
Datum úmrtí	15. 1. 1985
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Voják nebo partyzán‎
Významnost	D
Citace	Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 508–509. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46144

DZÚR, Martin (vl. jm. Dzúr-Uličný), * 12. 7. 1919 Ploštín (č. o. Liptovský Mikuláš, Slovensko), † 15. 1. 1985 Praha, voják, politik

Pocházel z rolnické rodiny. 1937–39 vystudoval lesnickou školu v Liptovském Hrádku. Stal se lesním technikem a pracoval u dřevařských firem na Liptově a Oravě. 1941 nastoupil vojenskou prezenční službu u automobilního praporu v Nitře. V dubnu 1942 byl odvelen na východní frontu k rychlé divizi. V lednu 1943 poblíž Krasnodaru zběhl. V zajateckém táboře se přihlásil do Rudé armády a sloužil u 119. střelecké brigády. Před vstupem do 1. československé samostatné brigády v SSSR v Novochopersku (5. 7.) krátce pobýval v politickém zajateckém táboře. Jako řidič a později důstojník automobilní služby se kvůli zranění zapojil až do bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu. Ppor. D. převeleli na funkci osvětového důstojníka 5. dělostřeleckého pluku, s nímž bojoval o Liptovský Mikuláš a Žilinu.

Od května 1945 byl přednostou oddělení Obranného zpravodajství (OBZ), po přejmenování 1. 5. 1946 důstojníkem 5. oddělení 2. pěší divize v Banské Bystrici a v hodnosti kapitána se stal vojákem z povolání. 1947 jako externista maturoval na gymnáziu v Banské Bystrici. Od září 1947 do února následujícího roku působil jako pobočník člena vlády – státního tajemníka MNO, do ledna 1949 jako pobočník přednosty Vojenské kanceláře prezidenta republiky. 1949–52 vystudoval v SSSR Akademii týlu a zásobování V. M. Molotova. Od září 1952 sloužil na velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně, nejprve jako náčelník skupiny bojové přípravy správy náčelníka týlu, od 1953 náčelníka štábu týlu. Tehdy byl vyšetřován pro styky s bývalým náčelníkem OBZ B. Reicinem, ale šetření bylo zastaveno. 1955 byl povýšen na plukovníka, 1958 se stal generálmajorem, 1964 generálporučíkem, 1958–61 náčelníkem týlu MNO a zástupcem náměstka MNO, do 1968 náčelníkem hlavního týlu MNO a zástupcem ministra národní obrany. 1964–66 absolvoval Vojenskou akademii generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě.

V lednu 1968 vystoupil proti prezidentu republiky A. Novotnému, následně usiloval, aby se armáda distancovala od aféry genmjr. J. Šejny. 8. 4. 1968 ho prezident L. Svoboda, s podporou 1. tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka, jmenoval ministrem národní obrany. Současně se D. stal členem ÚV KSČ a generálplukovníkem. Původně nabízenou funkci náčelníka generálního štábu Československé lidové armády odmítl.

Jako ministr prosazoval reformní vývoj v armádě, současně však čelil tlaku sovětské generality. 20. 8. 1968 uvěřil tvrzení Sovětů, že invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa začala se souhlasem legálních československých orgánů, a vydal armádě rozkaz vojskům poskytnout všestrannou pomoc. Poté, co zjistil svůj omyl, se snažil uklidnit armádu, ale i příliš nepopudit Sověty. 23.–27. 8. 1968 byl členem delegace na moskevských jednáních. Po návratu se postavil za tzv. Moskevské dohody jako podmínky pro odchod invazních vojsk z ČSSR a začal přijímat normalizační opatření v československé armádě.

V dubnu 1969 přispěl k pádu A. Dubčeka, souhlasil s vojenským zásahem armády proti demonstracím k prvnímu výročí okupace ČSSR. 1970–71 proběhly v armádě čistky, během nichž musely odejít do civilu tisíce vojáků z povolání. 1971 byl D. zvolen poslancem Federálního shromáždění a 1972 povýšen do hodnosti armádního generála. Ve všech funkcích se stal pevným zastáncem prosovětské politiky. Ministrem zůstal do 1985, kdy byl pro dlouhotrvající zdravotní problémy těsně před smrtí odvolán a propuštěn do výslužby.

Daniel Povolný

Dílo

Výbor z projevů a statí, článků a rozkazů 1971–1981, 1984.

Literatura

MČE 2, s. 248
ČBS, s. 129
Tomeš 1, s. 283
J. Pešek a kol., Aktéri jednej éry na Slovensku 1948–1989, Prešov 2003, s. 89–92
BLS 2, s. 407 až 408 (kde další literatura)
J. Bílek – J. Láník – P. Minařík – D. Povolný – J. Šach, Historie československé armády 7, 2008, s. 238
D. Povolný, Nejdelší noc ministra D. (20.–21. srpna 1968), in: České, slovenské a československé dějiny 20. století IV., J. Mervart – V. Středová (ed.), 2009, s. 223–230
D. Povolný, Vojenské řešení Pražského jara 1–2, 2008–2010, passim.

Reference