FAMÍRA Emanuel 1900–1970

	Emanuel FAMÍRA
	Portrét ; Nad štěchovickou přehradou, 1953 ;
Datum narození	15. 11. 1900
Místo narození	Hlinsko v Čechách
Datum úmrtí	6. 1. 1970
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Sochař nebo medailér‎; Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik‎; Divadelní interpret nebo herec‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 65–66. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/54788

FAMÍRA, Emanuel, * 15. 11. 1900 Hlinsko v Čechách, † 6. 1. 1970 Praha, malíř, sochař, tanečník, režisér

Syn nožíře, jehož rodina se záhy po F. narození přestěhovala do Libně (dnes Praha). V otcově dílně se vyučil nožířskému řemeslu. 1918 narukoval do 2. dobrovolnického pluku na Slovensku, po návratu nastoupil 1920 jako mistr v továrně na lékařské přístroje Technotherapia v Praze. Od mládí se věnoval malířství, soukromě se školil u malíře Jana Bendy. 1926 hostoval na výstavě SVU Mánes, kde představil obrazy na civilizační a krajinná témata pod vlivem dobové sociální malby (Nová skupina) a poimpresionistické tradice, brzy však přijal podněty německého expresionismu. 1922 se stal členem baletního sboru Národního divadla, tanec studoval u baletního mistra R. Remislavského. Od 1925 se objevoval v sólových, převážně charakterních rolích, 1930 byl angažován jako sólista baletu. 1929 vystavoval na Divadelním salonu v Paříži. 1931 vstoupil do KSČ a o sociálních poměrech v Národním divadle psal do Rudého práva. Ve volném čase organizoval dělnické divadelnictví v duchu sovětské divadelní praxe, 1933 spoluzaložil vysočanskou Proletscénu, kde působil jako herec, režisér, autor, scénograf i choreograf a jako umělecký vedoucí loutkové sekce. V té době málo maloval a věnoval se hlavně sochařství. F. sochařská práce, jež nedosáhla úrovně jeho malířského díla, vyvrcholila ve třicátých letech sadou kuboexpresivních maňáskových loutek (tj. dřevěných hlav nasazovaných na látkový korpus), které patřily k jeho nejlepším dílům. Po provedení hry Pařížská komuna (F. – V. Husa – Z. Nejedlý) na jevišti Proletscény byl soudně stíhán a 1933 dostal z Národního divadla výpověď. 1934 obdržel pozvání ke studiu u V. Mejercholda v Moskvě, při pokusu o ilegální přechod hranic byl 1935 zatčen a devět měsíců vězněn. Během druhé světové války se v Libni podílel na ilegální komunistické činnosti hlavně při kolportáži tisku, 1940 ho na Pankráci věznilo gestapo. Od čtyřicátých let především maloval. Soustředil se na krajinu Třeboňska a Českomoravské vysočiny a na starou Libeň.

V květnu 1945 předsedal Revolučnímu národnímu výboru v Libni. 1945/46 vedl na přání Z. Nejedlého balet Národního divadla a napsal jeho poválečný status. Organizoval velké výstavy sovětského umění a navrhoval pro ně plakáty, zasedal ve vedení Svazu přátel SSSR, projektoval expozici Památníku národního písemnictví. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let podlehl estetice stalinského socialistického realismu, jež se projevila v návrhu opony pro libeňské divadlo, v cyklu Naše loděnice ve výstavbě aj. 1957–62 byl ředitelem Střední odborné školy výtvarné na Hollarově náměstí v Praze. V šedesátých letech vedl ostré polemiky na obranu realismu v moderním umění, předsedal Tvůrčí skupině moderního realismu, vytvořil malířský panel Dělník s konstruktivistickým pozadím. Osobně se však ocitl v izolaci. Na jaře 1968 rozšířil na cestě k Baltu výtvarný zájem o moře a přístavy, zpodobované s grafickou stručností. Komunistický agitátor, bývalý člen Levé fronty a bojovník za svobodu komunistického tisku, za přátelství se SSSR a za podporu demokratického Španělska zaujal v květnu 1968 extrémně protireformní kurz, který vyvrcholil v aktivní přitakání sovětské okupaci. Spoluorganizoval mítinky v libeňské Čechii a v Lucerně, přispíval do sovětského tisku. Pohřben byl na hřbitově v Praze-Libni.

Jako malíř vynikl ve znakových záběrech na Libeň a v rozmáchlých pastózních krajinách, kde barvy nanášel většinou špachtlí, často volil panoramatické formáty a snažil se o zachycení struktury krajiny v její pohybové dynamice. Sporadicky experimentoval v grafice s fotolitografií. Ze sochařského díla vynikl monumentální keramický Pomník světové hospodářské krize v Břasích na Rokycansku (1931–33), zničený nacisty. Byl autorem teoretických esejů Co s jevištěm (1937) a Protiklady v umělecké tvorbě (1946).

Martin Kučera

Dílo

soupis rolí: www.narodni-divadlo.cz.

Literatura

E. F., 1931
Toman 1, s. 208
J. Loriš, E. F., 1947
E. F. Výběr obrazů. Katalog, 1958
J. M. Boháč, E. F. Katalog, 1963, 1976, 1980
Tomeš 1, s. 299
NEČVU 1, s. 170
SČSVU 2, s. 210
J. Jiránek, Vít Nejedlý: Z historie bojů o novou socialistickou kulturu, 1959, passim
F. Budský, Hraje, zpívá a tančí El-Carova parta, 1960, s. 5, 7, 25, 120, 129, 141
ND a jeho předchůdci, s. 94
Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila, 1989, rejstřík
Český taneční slovník, 2001, s. 69
M. Knížák, Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých a zemích a na Slovensku 1, 2005, s. 244–246
P. Urbášek, Jak „pancéřové divize“ bránily socialismus, in: Listy. Dvouměsíčník pro kulturu a dialog 36, 2006, č. 4, s. 17–24
R. Kupsa, E. F. (1900–1970), rigorózní práce FF MU, Brno, 2012.

Prameny

Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Reference