FERDINAND III. 1608–1657

FERDINAND III.
Narození	13. 7. 1608
Místo narození	Štýrský Hradec (Rakousko)
Úmrtí	2. 4. 1657
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 124-125
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/54931

FERDINAND III., * 13. 7. 1608 Štýrský Hradec (Rakousko), † 2. 4. 1657 Vídeň (Rakousko), český a uherský král, římský císař

Narodil se jako třetí syn Ferdinanda II. (1578–1637) a Marie Anny Bavorské (1574–1616). Ve vzhledu i v charakteru mezi ním a jeho otcem bylo jen málo podobného; F. například postrádal otcův náboženský fanatismus. I on byl vychován jezuity, ale ti na jeho výchově zanechali jen slabou stopu. Na rozdíl od otce si nedal radit od vysokých církevních hodnostářů a také od jezuitů si udržoval určitý odstup. Ve vztahu k církvi si zachoval nezávislost, každé biskupské nařízení mohlo vstoupit v platnost jedině po císařském schválení. Byl rozvážný, šetrný, vlídný ve styku s lidmi a ochotný ke kompromisu. V otázkách víry však zůstal neoblomný a je považován za dovršitele rekatolizace v habsburských zemích. Stal se velkým ctitelem kultu P. Marie. Za jeho vlády definitivně triumfovala barokní kultura a dosáhla svého prvního vrcholu. Císař byl velkým milovníkem hudby, a dokonce sám komponoval hudbu na různá náboženská i světská témata. Ve vnitřní politice se dále prosazovaly centralistické tendence státu, došlo k budování stálé armády a dalšímu upevnění panovnického absolutismu. F. jako jeden z mála Habsburků projevil vojenský talent a před nástupem na trůn velel celkem úspěšně císařské armádě. Jeho nejstarší bratr Karel zemřel 1603 krátce po porodu a druhý z bratří, Jan Karel, 1619 jako čtrnáctiletý. Teprve tehdy se F. stal následníkem trůnu. Ferdinand II. se postaral o to, že F. byl zvolen a v prosinci 1625 v Prešpurku korunován uherským králem a v Praze v listopadu 1627, tentokrát už dědičným králem českým. Krátce před otcovou smrtí byl zvolen římským císařem a koncem 1636 mu byla ve Frankfurtu nad Mohanem slavnostně vsazena na hlavu císařská koruna. K vládě byl výborně vybaven i prakticky – ovládal sedm jazyků, včetně češtiny a maďarštiny.

Podědil po otci říši, která se nacházela ve velmi obtížné a složité situaci, kdy se naděje na mír ztrácela v nedohlednu. Švédové se spojili s Francouzi v nové válečné koalici a v Uhrách musel císař čelit vojenskému odporu sedmihradského knížete Jiřího Rákócziho. Vyčerpaná Evropa potřebovala mír, a tak byla nakonec v dubnu 1644 zahájena mírová jednání se Švédy a Francouzi. Diplomaté obou stran se sešli ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku. Po vleklých protokolárních sporech a otázkách ceremoniálu se začalo jednat, zatímco válka probíhala dál. Sporné strany tak logicky využívaly proměnlivosti válečné situace ve svůj prospěch, což mírová jednání jen dále protahovalo. Mezitím byli Švédové na postupu a po vítězné bitvě u Jankova nedaleko Vlašimi (24. 3. 1645) zahájili tažení na Vídeň. Jen houževnatá obrana Brna, které jim stálo v cestě, a široký proud Dunaje jim zhatily jejich plán na dobytí Vídně. Pouze za cenu ústupků uherským povstalcům se F. podařilo zabránit spojení Jiřího Rákócziho se Švédy. Švédové se museli stáhnout zpět do Čech a dále na západ. Následujícího roku zaútočily švédské pluky na Bavorsko a Voralbersko, kde válka pokračovala se střídavým úspěchem. Po vyklizení Bavor obsadila švédská armáda Horní Falc a obrátila se znovu do Čech s cílem dobýt Prahu. (Již 1646 nechal F. převézt z Prahy české korunovační klenoty do Vídně, aby nepadly do rukou nepřátel; zůstaly tam až do 1867.) Nočním přepadem dobyli Švédové 26. 7. 1648 Hradčany a Malou Stranu, ale nepodařilo se jim proniknout přes Karlův most na druhý břeh Vltavy. V Praze stihla obě válčící strany zpráva, že 24. 10. 1648 byl v obou vestfálských městech uzavřen mír. Válka tak skončila tam, kde před třiceti lety začala.

Z vestfálského míru vyšli jako dva hlavní vítězové Francie a Švédsko, z uzavřených dohod profitovala i říšská knížata. Císař jako poražený přestal být v Říši nepochybnou autoritou a ztratil značně na vlivu, stal se jen formální hlavou celku, který se proměnil ve volný svazek států, státečků a svobodných území. Sám k tomu přispěl už 1644, když říšským knížatům přiznal právo provádět vlastní zahraniční politiku v naději, že mezi nimi získá více spojenců. F. si však udržel pozici ve svých dědičných zemích, které byly o to pevněji připoutány k trůnu a představovaly pro něho svého druhu kompenzaci za ztráty v Říši.

Po letech válek byly jeho země neobyčejně vyčerpány, popleněny a vylidněny. Utrpěly z nich nejvíce země České koruny. Bylo třeba hledat cesty k jejich novému oživení a hospodářské konsolidaci. Nejdříve se podařilo obnovit dálkový obchod, pak se začal znovu rozvíjet místní obchod a řemesla. Do doby po třicetileté válce spadají prvopočátky ekonomického myšlení v duchu merkantilismu, který měl pomoci na nohy zruinovanému hospodářství. Prvořadým zájmem státu se však stal výběr daní do zadlužené státní pokladny. Jeho tíha padla většinou na bedra poddaného venkovského obyvatelstva. Už 1651 byl pořízen seznam všech poddaných podle víry, na něj navázala 1654–55 tzv. berní rula, to je soupis veškeré poddanské půdy a osob povinných platit daně. Obdobným opatřením pro Moravu byly o několik let později tzv. lánské rejstříky. Tento systém výběru daní zůstal s malými obměnami zachován až hluboko do 18. století. V Praze se také zasloužil o uspořádání poměrů mezi univerzitou a jezuitskou kolejí; po reformě 1654 pak univerzita na F. počest nadlouho nesla jméno Karlo-Ferdinandova. Do tváře české krajiny se naopak F. zapsal rozhodnutím o zboření řady hradů, aby nemohly sloužit jako útočiště loupežnických band.

Na řízení státních záležitostí se za vlády F. významnou měrou podílel jeho důvěrník a státní kancléř hrabě Maxmilián von Trautmannsdorff, po jeho smrti 1650 se stal vlivnou politickou osobností nejvyšší hofmistr a vychovatel následníka trůnu kníže Johann Weikhart von Auersperg.

F. byl třikrát ženat. Jeho první manželkou byla španělská infantka Marie Anna, se kterou byl oddán 1632 v Innsbrucku. Zemřela při porodu šestého dítěte 1646 v Linci. Druhá žena, arcivévodkyně Marie Leopoldina z tyrolské větve Habsburků, zemřela rovněž při porodu 1649. Potřetí se oženil 1651 s mantovskou princeznou Eleonorou Magdalenou z rodu Gonzaga, která mu porodila čtyři děti a přežila ho téměř o dvacet let. Z jedenácti potomků bylo šest synů a pět dcer; jen pět dětí se dožilo dospělého věku.

Velké naděje vkládal císař do nejstaršího syna Ferdinanda (1633–1654). Prosadil jeho volbu německým císařem (Ferdinand IV.), ale syn záhy zemřel. Následníkem trůnu se stal mladší syn Leopold (1640–1705), ke kterému už císař nechoval takovou náklonnost a jenž byl původně určen k duchovní kariéře. F. byl pochován do rodinné hrobky u vídeňských kapucínů.

D: Musikalische Werke der Kaiser F. III., Leopold I. und Josef I. 1–2, G. Adler (ed.), Wien 1892.

L: RSN 3, s. 60; OSN 9, s. 101–102; MSN 2, s. 713; MČE 2, s. 414; BL 1, s. 338; BLS, s. 535; M. Koch, Geschichte des deutschen Reiches unter der Regierung Ferdinands III ., Wien 1865, passim; A. Rezek, Dějiny Čech a Moravy za F. III. až do konce třicetileté války (1637–1648), 1890; týž, Dějiny Čech a Moravy nové doby, I. Od míru vestfálského až do smrti císaře F. (1648-1657), 1892; R. Reifenscheid, Die Habsburger. Von Rudolf I. bis Karl I., Graz – Wien – Köln 1982, s. 168–177; B. Hamannová (ed.), Habsburkové. Životopisná encyklopedie, 1996, s. 99–102 (kde další literatura); E. Th. Hilscher, Mit Leier und Schwert, 2000, rejstřík; MGG 6 (2. vyd.), 2001 (s další literaturou); T. Winkelbauer, Österreichische Geschichte 1522– 1699. Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter, 1–2, Wien 2003, passim; I. Čornejová – J. Mikulec – V. Vlnas, Velké dějiny Koruny české VIII , 1618–1683, 2008, passim; I. Čornejová, F. III ., in: M. Ryantová – P. Vorel (eds.), Čeští králové, 2008, s. 399–407.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Dušan Uhlíř