GIBIŠ Ignác 1871–1936

	Ignác GIBIŠ
	;
Datum narození	10. 3. 1871
Místo narození	Olešnice (u Častolovic)
Datum úmrtí	31. 7. 1936
Místo úmrtí	Dobrá Voda (u Ústí nad Orlicí)
Povolání	Voják nebo partyzán‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 624. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46431

"?" is not in the list (mužské, ženské) of allowed values for the "Pohlaví" property.

GIBIŠ, Ignác (též Hynek), * 10. 3. 1871 Olešnice (u Častolovic), † 31. 7. 1936 Dobrá Voda (u Ústí nad Orlicí), důstojník, účastník 1. odboje

Syn učitele a regenschoriho v Častolovicích Ignáce G. a Františky, roz. Zářecké. Maturoval na reálném gymnáziu v Hradci Králové. Vojenskou prezenční službu absolvoval u 18. pěšího pluku a rozhodl se pro aktivní vojenskou službu. V listopadu 1891 byl jako velitel čety zařazen do 9. pěšího pluku, v listopadu 1901 se stal praporním pobočníkem 2. bosensko-hercegovského pěšího pluku a v lednu 1903 intendantem 67. pěšího pluku. Po vypuknutí první světové války velel jednomu z praporů v Přemyšlu, v březnu 1915 se v hodnosti kapitána dostal do ruského zajetí. V listopadu 1916 žádal o zařazení do dobrovolnické České družiny v původní důstojnické hodnosti. Byl ustaven velitelem zvláštní záložní roty Československé brigády, kde se soustředili zajatí důstojníci, jimž legionářské velení nechtělo potvrdit jejich distinkce. G. proti tomu v Borispolu a Bělgorodu zorganizoval odpor; až na zákrok ruského generála J. Červinky byl v červenci 1917 jmenován velitelem 3. československého střeleckého pluku. V září 1917 se stal velitelem druhého transportu dobrovolníků na frontu ve Francii. Přes zimu se transport zdržel v Rusku, na jaře 1918 byl vypraven z Murmanska a do Cognacu dorazil v dubnu. G. převzal funkci zmocněnce Národní rady československé pro vojenské otázky (pplk.). V listopadu 1918 byl vyslán do Itálie jako náčelník štábu československé domobrany, kterou o něco později ve funkci velitele vzorně zorganizoval pro potřeby československé armády. V červenci 1919 se vrátil do vlasti v hodnosti plukovníka. V srpnu 1919 se stal náčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství v Čechách, v červenci 1921 obdržel hodnost brigádního generála, 1921–23 velel 1. pěší divizi. Stal se nositelem řady československých i zahraničních vyznamenání (Československý válečný kříž, 1914–1919; francouzský Řád Čestné legie; komandér Řádu italské koruny; Řád rumunské koruny III. třídy ad.). Z kázeňských důvodů byl v prosinci 1923 penzionován. Od 1925 se aktivně účastnil politické činnosti v Národní obci fašistické generála R. Gajdy, jako velitel úderných oddílů a člen direktoria. Do jejího rámce se neúspěšně pokusil inkorporovat bývalé československé domobrance, jejichž zájmové organizaci předsedal.

Martin Kučera

Literatura

MSN 2, s. 986
OSND 2/2, s. 855
Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1993, s. 44
T. Pasák, Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945, 1999, rejstřík
J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci RČS 1920–1938, s. 237
T. Jiránek, Druhý, tzv. G. transport československých legií z Ruska do Francie (1917–1918), in: Theatrum historiae 1, 2006, s. 233–248
http://forum.valka.cz (stav k 16. 3. 2015)
M. Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, 2014, s. 465–478 (disertační práce, FF UK, Praha).

Prameny

SOA, Zámrsk, matrika nar. řkt. f. ú. Častolovice, sign. 15-3988, s. 185
VHA, Praha, poslužný spis legionáře a kvalifikační listina důstojníka.

Reference