GROSS František 1909–1985

	František GROSS
	Portrét ; Krajina u Ždírce, 1972 ; Poutníci, 1985 ;
Datum narození	19. 4. 1909
Místo narození	Nová Paka
Datum úmrtí	27. 7. 1985
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik‎
Významnost	C
Citace	Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 765–766. (podrobnější citace)
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46584

GROSS, František, * 19. 4. 1909 Nová Paka, † 27. 7. 1985 Praha, malíř, grafik

Narodil se v rodině továrního úředníka Karla G. Od mládí projevoval výtvarné, literární i hudební nadání (hrál v studentském jazzovém orchestru) a seznámil se s budoucím sochařem L. Zívrem, fotografem M. Hákem a spisovatelem J. Kocourkem. Na reálce v rodišti ho ovlivnil překladatel M. Jirda. 1927 maturoval a přihlásil se ke studiu architektury na ČVUT v Praze, kde navštěvoval výuku kreslení u O. Blažíčka. 1928 přešel na UMPRUM do ateliéru F. Kysely. Přátelství navázal se spolužákem F. Hudečkem. 1931 školu opustil a s L. Zívrem uspořádal v Nové Pace první výstavu. Nastoupil prezenční vojenskou službu, ale onemocněl žloutenkou a léčil se v divizní nemocnici v Josefově. Školu pro důstojníky horského dělostřelectva v Domažlicích nedokončil a pokračoval v léčení v Praze; během nemoci se věnoval kresbě. 1933 byl propuštěn do civilu, navázal kontakty s J. Chalupeckým, V. Makovským, J. Wagnerem a M. Wagnerovou-Kulhánkovou, později s F. Janouškem, poznal Z. Rykra, V. Bartovského, E. Nemese a J. Bauernfreunda. 1935 se G. usadil v Praze, sdílel ateliér s L. Zívrem a F. Hudečkem. 1936/37 vyučoval aranžování na odborné škole pokračovací pro činnosti obchodní, 1937–38 pracoval v reklamní kanceláři Z. Rykra, spolupracoval s E. F. Burianem, 1938/39 učil na Pokračovací škole živnostenské města Prahy. 1938 podnikl cestu do Francie, kde se seznámil s P. Kleem. Téhož roku se oženil s majitelkou krejčovského salonu Miloslavou, roz. Janečkovou; 1942 se manželům narodil syn Jan, 1944 dcera Marie.

Od léta 1939 byl ve svobodném povolání, 1941 se stal členem Umělecké besedy, měl společný ateliér s J. Lieslerem. G. patřil k zakládajícím členům Skupiny 42, zabýval se litografií a monotypií, ke grafice přivedl V. Sivka. 1945 byl přijat za člena SČUG Hollar, s A. Hoffmeistrem a A. Fišárkem navštívil Francii (znovu s delegací výtvarníků 1946) a začal se zabývat užitým uměním. 1948 po rozpadu Skupiny 42 se načas obrátil k socialistickému realismu, v jeho tvorbě se objevila témata spojená s těžbou uhlí a těžkým průmyslem na Ostravsku a Mostecku. G. nespokojenost s tímto pokusem vedla k tomu, že 1952–56 přestal malovat a pracoval v Ústředním domě umělecké tvořivosti. Zájezd do NDR a Polska (1956–57) v něm vyvolal potřebu vrátit se k vlastní tvorbě. Od 1961 byl členem skupiny Radar. G. úspěchy v Brazílii a Itálii se staly podnětem k udělení titulu zasloužilý umělec (1964). Po sovětské okupaci 1968 emigrovala G. dcera s rodinou, 1969 G. prodělal infarkt a svoji tvorbu musel přizpůsobovat zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. 1983 uspořádal retrospektivní výstavu.

G. náleží k významným osobnostem české výtvarné kultury 20. století. Závažné byly již jeho analytické kubizující kompozice ze studijních let. Pod vlivem J. Šímy a M. Ernsta se přiklonil k surrealismu. Přípravou k tomu se stala série jeho kreseb z vojenského léčení, které v abstrahovaných tvarech připomínaly strojky a stroje, pro G. typický výtvarný znak. G. surrealistické období se vyznačuje kolážemi, dekalky, frotážemi, obrazovými rébusy, obrazy s vlepovanými předměty, papírovými skládankami. G. surrealismus zaujal V. Nezvala a V. Makovského, i přesto však do Surrealistické skupiny nebyli G., Zívr ani Hudeček přijati. V G. díle z třicátých let je přítomen groteskní dadaismus, nonsens, parodie. Začal malovat strojové bytosti, tzv. obrazy-objekty, které zasazoval do městského prostředí. Kolem 1938 G. krajinu přizpůsoboval kleeovské poetice a tvořil masky v negerském stylu. Za války se soudobé civilizační téma v jeho díle promítlo do pražské periferie (Vysočany, košířské ohrady, libeňský plynojem) a do interiérů (krejčovská dílna s motivem panny a okenní průhled na město). Přesto zcela neopustil obraz-objekt (tramvaj, telefon, fotoaparát) a vracel se i ke konstruktům imaginárních strojů. Od konce protektorátu G. plátna ovládla města a postavy jako stroje. Figura se u G. stala novotvarem složeným z organických a geometrických prvků. Výrazně geometrizované obrazy se staly východiskem jeho pozdější tvorby. Po 1958 G. navázal na představu stroje, objektu či makrokosmu ve vrcholných obrazech a v řadě grafik, kresebných cyklů, plakátů, návrhů známek a textilií. G. hra s prostorem a tvarem se postupně přikláněla k abstrakci. G. závěrečný obrazový cyklus parafrázoval slavná díla starých mistrů.

Martin Kučera

Literatura

Toman 1, s. 272
EČVU, s. 142–143
NEČVU 1, s. 230–231 (se soupisem výstav)
SČSVU 2, s. 380–381
J. Kotalík, F. G., 1963
F. G. (automonografie), 1969
V. Formánek, Radar. Anatomie tvůrčí skupiny, 1971
J. Valoch, F. G., 1980
E. Křenek, K poctě F. G., 1992
E. Petrová, Skupina 42, 1998
táž, F. G., 2001
J. Machalický, Příliš velký bohém pro komunisty, in: Lidové noviny 17. 8. 2010 (příl. Kultura), s. 8.

Reference