HAINZOVÉ rodina podnikatelů v hodinářském průmyslu

HAINZOVÉ, rodina podnikatelů v hodinářském průmyslu
Povolání	Představitel řemesel nebo cechů‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 66-67
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/58884

HAINZOVÉ, rodina podnikatelů v hodinářském průmyslu

Zakladatelem rodinného podniku se stal Ludvík (* 2. 8. 1815 Sukorady /u Mladé Boleslavi/, † 16. 8. 1873 Praha), syn lesníka Josefa H. (1775–1836) a Thekly, roz. Kesslové (1794–1869). 1842 se oženil s Barborou (1821–1888), dcerou Adalberta Bindera (1789–1869) a Kateřiny, roz. Schnellové (1792–1865), majitelů restaurací U Bindrů na Starém Městě a U Schnellů na Malé Straně. 1836 si založil malou hodinářskou výrobní dílnu spojenou s obchodem v domě proti staroměstskému orloji. Během dalších let z ní on a jeho následovníci vybudovali prosperující závod, který patřil k největším výrobcům hodin v českých zemích. Dodával kromě různých typů pendlovek a kapesních hodinek také speciální časoměrné přístroje a tlakoměry. Ze Švýcarska dovážel kvalitní hodinové strojky, které byly vkládány do firemních plášťů a takto zkompletované prodávány. Výrobě a údržbě věžních hodin se věnoval jen okrajově. Působil také v komunální politice jako staroměstský radní.

Jeho nejstarší syn Ludvík (1847–1893), který se v rodinném podniku vyučil, vystudoval reálku a další zkušenosti s výrobou kapesních hodinek získal na praxi ve švýcarském Sainte-Croix. Po otcově smrti rozšířil produkci o kyvadlové a věžní hodiny a zavedl i jejich opravy. K jeho zájmu o tento sortiment přispěla 1865 v nemalé míře účast firmy (vedené tehdy ještě jeho otcem) při velké a zevrubné opravě již roky prakticky nefunkčního a chátrajícího staroměstského orloje. Slavnostní spuštění stroje se uskutečnilo na Nový rok 1866. Od té doby si péči a dohled nad významnou kulturní památkou předávali všichni dědicové firmy a činí tak až do současnosti (s výjimkou let 1948–90, kdy po znárodnění přešla i se zaměstnanci pod n. p. Chronotechna). Továrna, 1890 přemístěná pro již nedostačující původní prostory do nedaleké Dlouhé ulice, vyrobila do konce 19. století kromě tradičního sortimentu více než tři sta věžních hodin, o něž byl velký zájem v českých zemích i v Evropě. Podobně jako jeho otec byl majitel zvolen staroměstským radním a působil v představenstvu Sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze. Oženil se 1875 s  Františkou (1856–1930), dcerou textilního podnikatele v Počátkách Jana Brdlíka (1811–1878) a jeho ženy Marie, roz. Schullerové (1816–1867). Měli spolu pět dětí, z nichž dospělosti se dožily čtyři: Ludvík (1878–1958), Emil (1879–1956), Theodor (1880–1949) a Jaromír (1883–1916).

V rodině již třetí stejnojmenný syn Ludvík převzal 1901 firmu, kterou v době jeho nezletilosti vedla osm let matka. Do výrobního programu zařadil nové druhy hodin, mj. pouliční a tzv. ponocenské pro kontrolu nočních hlídačů. Poprvé uvedl na český trh tzv. píchačky, dovážené z Schwenningenu. 1927 se podnik znovu stěhoval do nově postavené budovy v Holešovicích (Praha, dnešní Tusarova ulice). Jeho prosperitu přerušily osudové události 20. století, nejprve druhá světová válka, kdy protektorátní úřady nařídily zastavit civilní výrobu a převzít zakázky pro německou armádu.

Tehdy se majitel rozhodl rozdělit podnik mezi své syny Ludvíka (1908–2000), který převzal výrobu v Holešovicích, a Miroslava (1910–1984), jenž zodpovídal za obchod na Staroměstském náměstí. Po komunistickém puči v únoru 1948 byla na firmu uvalena národní správa a od července byl podnik i s obchodem začleněn do n. p. Chronotechna. Do vlastnictví rodiny se vrátil na základě restitučního rozhodnutí 1992. Vedení tehdy převzala dcera posledního žijícího majitele Blanka, provd. Šaldová (* 1945). Od 1999 vedl podnik krátce její bratr Ludvík (* 1947) a po něm dcera Blanky Šaldové Mariana Nesnídalová (* 1970). V současnosti firma jako jediná v České republice vyrábí a opravuje klasické mechanické věžní hodiny.

L: Prohlídka staroměstského orloje a továrny firmy L. H., in: Časoměr. Časopis věnovaný zájmům hodinářským 5, 1909–1910, s. 73–76; ČSB 1, nestr.; Z. Horský, Pražský orloj, 1988, passim; S. Michal, Hodinářství a hodináři v českých zemích, 2002, s. 248; Z. Martínek, Dějiny československého hodinářského průmyslu 1–2, 2009, passim.

Jana Brabencová