HARLAS František Xaver 1865–1947

František Xaver HARLAS
Narození	8. 2. 1865
Místo narození	Praha
Úmrtí	22. 8. 1947
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎ Uměnovědec nebo historik umění‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 242-243
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/46904

HARLAS, František Xaver, * 8. 2. 1865 Praha, † 22. 8. 1947 Praha, historik umění, muzeolog, spisovatel, malíř

Pocházel z rodiny železničního úředníka Ondřeje H. a Marie, roz. Gutmannové. Na gymnáziu maturoval 1885, soukromě se učil malbě u Charlotty Mohr-Piepenhagenové, 1885–87 navštěvoval kurzy malířství u Františka Ženíška a Jakuba Schikanedra na UMPRUM. 1890–94 studoval dějiny umění na pražské německé univerzitě, současně byl žákem estetického semináře Otakara Hostinského, doktorát obhájil 1894 u Alwina Schultze na základě disertační práce Kunstbestrebungen Kaisers Maxmilian I. und seiner Zeit. Od 1897 byl asistentem, od 1913 ředitelem Muzea hlavního města Prahy. 1930 odešel do penze. Kritiky, umělecko-historické fejetony a pragensia psal pro staročeské noviny (Hlas národa, Osvěta, Politik, Union), 1909–45 pro Národní politiku, dále pro časopisy Světozor, Zvon, Máj a Český svět. Jako historik se snažil o rekonstrukci uměleckých aktivit za vlády Rudolfa II., dlouhodobý zájem věnoval Praze a jejímu památkovému fondu (Z pokladů pražských, 1901; Stará Praha, 1911), dokázal mezi prvními docenit dokumentárně-pramenný význam fotografie. Drobnější příspěvky shrnul do svazků Doba a umění (1902) a Umění a domácnost (1915). Metodologicky se hlásil k pozitivismu Hyppolita Taina. Názorově byl konzervativní, nikdy nepřekročil horizont druhé poloviny 19. století, východiskem mu byl pozdně romantický historismus. Soudobá umělecká kritika v čele s F. X. Šaldou jeho přístupy nemilosrdně odmítala. 1915 spoluzakládal a do 1933 byl místopředsedou Kruhu pro pěstování dějin umění, redigoval jeho ročenky. V syntetizujícím přehledu Malířství. Dějiny českého malířství po Rubensovi (1908) objevně poukázal na význam malby Karla Purkyně pro české moderní umění. Podobně docenil tvorbu Adolfa Kosárka, ze svých současníků Luďka Marolda, Vojtěcha Hynaise a Jakuba Schikanedra, naopak nadhodnotil dílo Františka Ženíška a Václava Brožíka. Časově nejdál došel k Miloši Jiránkovi, u něhož zdůraznil pokus o překonání impresionismu, a k Janu Štursovi jako dědici myslbekovské tradice (přehledná publikace Sochařství a stavitelství, 1911). Jiné projevy moderního umění považoval za nepřirozené. Záslužnou práci vykonal jako přispěvatel Ottova slovníku naučného a autor kapitol o malířství, sochařství, architektuře a uměleckém průmyslu v syntéze Devatenácté století slovem i obrazem (sv. II/2, 1901). Pro děti napsal popularizující brožuru Jak vzniká obraz (1906), vydal monografie Jaroslav Čermák (1913), Augustin Němejc (1917), J. Šetelík (1932) a Rudolf II. – milovník umění a sběratel (1918), popisné seznamy děl Jana Autengrubera, Luďka Marolda, Beneše Knüpfera, bratrů Adolfa a Karla Liebscherových a stať věnoval také Vojtěchu Lannovi (1936). V původní beletrii zpracoval pod pseudonymem S. U. Tongi lovecké a přírodní motivy, orientální témata a historické náměty. Jako amatérský malíř vycházel z krajinářské školy Augusta Piepenhagena, v obrazech miniaturních rozměrů anachronickým stylem zachycoval atmosféru i vzdálenějších krajů (Maďarsko, Slovensko). Dílo, včetně příležitostných ilustrací a plakátových návrhů, vystavil 1943 na retrospektivní výstavě. Jeho nevlastním bratrem byl akademický malíř Ondřej H. (* 3. 4. 1884 Praha, † 6. 1. 1933 Praha).

L: ČsB 1, nestr.; OSN 28, s. 539; OSND 2/2, s. 1031; Toman 1, 296–297; P. O. Pechouš, Katalog výstavy F. X. H., 1943; Kapitoly z českého dějepisu umění 1, 1986, s. 186–189; LČL 2/1, s. 79–80 (se soupisem díla a další literaturou); Tomeš 1, s. 419; NEČVU 1, s. 245–246; Slovník historiků umění… 1, L. Slavíček (ed.), 2016, s. 382 (se soupisem díla a literatury).

P: Archiv UK, Praha, matrika doktorů německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (1892–1904), s. 56; LA PNP, Praha; AHMP, osobní fond (část).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera